Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Jaroslav Karl (* 1929  †︎ 2019)

• narozen 18. června 1929

• roku 1948 maturoval na reálném gymnáziu v Klatovech, studium semináře v Českých Budějovicích do jeho zrušení roku 1950, studium fyzikální terapie - rehabilitační kurz

• skautská odbojová skupina Černý lev, vedení: Josef Anderle

• 1951-1952 vojenská služba u PTP v Libavé a Šternberku

• 29. září 1952 zatčen StB, rok vyšetřovací vazby

• odsouzen k 17 letům vězení za velezradu, vyzvědačství, vězněn v Leopoldově

• roku 1960 propuštěn na amnestii, 1961-1965 znovu vězněn - Valdice

• ve vězení tajně vysvěcen na kněze biskupem Korcem

• po propuštění pracoval v odborném učilišti Tesla, v Zemědělském stavebním podniku a poté jako terapeut v Dětské psychiatrické léčebně v Běhařově u Klatov, ošetřovatel v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích

• podzemní církev, přednášky tajným bohoslovcům

• 1990-2003 děkanem v Bechyni

• zemřel 19. března 2019

Minulé století nabízí celou řadu podivuhodných příběhů. Zaujal mě příběh Jaroslava Karla. Narodil se roku 1929 v Plzni, nedlouho potom se s rodinou přestěhoval do Klatov. Zde ještě jako student s otcem pomáhali lidem, kterým hrozil transport do koncentračních táborů. Aktivní byl také v odbojové skupině Černý lev.

Po maturitě na zdejším gymnáziu se rozhodl studovat teologii a stát se knězem. To ale překazila změna režimu, která církvi mírně řečeno nepřála. Českobudějovický seminář, který Jaroslav studoval, byl uzavřen. Jeho další kroky tedy vedly na medicínu. Už tam se ale setkal s prohnilými praktikami komunistického režimu, když po udání bývalého spolužáka nebyl přijat. Prý se na střední škole nezajímal o přírodní vědy.

Další možností bylo stát se ošetřovatelem. Vyrazil tedy již po začátku školního roku na přijímací zkoušku na jednoletou zdravotní školu. Při pohovoru byl kádrován nějakou bývalou uklízečkou, kterou podle jeho slov „ukecal“ a byl přijat. Ve škole byl od rána do večera, protože byla z původních čtyř let zkrácena na jeden rok. Absolventi měli být totiž nasazeni v korejské válce. Před maturitou se dozvěděl, že není žádoucí, aby uspěl. Profesor Hněvkovský tehdy slíbil, že dostane nejtěžší otázky, ale známku podle odpovědí. Maturitu tedy složil.

Hned po absolvování zdravotní školy nastoupil na vojnu. Nikoho jistě nepřekvapuje, že k PTP. Ještě v kasárnách na vrátnici byl zatčen. Další rok strávil ve vyšetřovací vazbě na StB v Plzni. Tam byl podroben nevybíravým metodám vyslýchání, i když se v té době již „nemlátilo“. Vězni byli pod permanentním psychickým tlakem. Často slýchával věty typu: „Ty vatikánská kurvo, svině imperialistická, ty budeš viset!“ Ve vazbě dostal podezření, že mu do mléka přidávají chemikálie. Takto zdecimovaný, schopný stěží říci své jméno šel před soud. Byl přesvědčený, že dostane trest smrti. Svým způsobem se na to vlastně těšil, že bude tomu všemu konec a bude klid. Ze soudního procesu si pamatuje pouze útržky. Například větu prokurátora: “ Zde vidíte vraha korejských matek, dětí a starců.“ Ano, i takto absurdní obvinění stačila k uvěznění nevinného člověka.

K jeho překvapení byl z pražské pankrácké věznice převezen do nechvalně známého Leopoldova. Rozsudek se dozvěděl až asi po půl roce. Bylo to 17 let. Ostatní muklové, kteří dostali víc než 20 let či doživotí s nadsázkou říkali, že si to odsedí na jehlách. V Leopoldově se setkal s řadou významných osobností. Potkal generála Syrového, válečného hrdinu, který byl odsouzen jako nacistický kolaborant. Potkal i bratra popraveného Rudolfa Slánského, bývalého člena vedení komunistické strany. Ten ho požádal, aby mu sepsal něco o Starém zákonu.

K době komunismu se váže jméno Gustáva Husáka. Jaroslav Karl ho ale poznal nikoli jako tajemníka ÚV KSČ, ale jako leopoldovského mukla. Kupodivu bylo soužití s ním na cele bezproblémové. Husák sice byl komunistou a i ve věznici jím zůstal. Nikdy se ale nesnížil k donášení na ostatní mukly. Při debatách se od něj Jaroslav dozvěděl mimo jiné o jeho názorech na církev. Při jedné z debat řekl: „Víš, Jardo, já si velmi vážím věřících lidí a přitom je opravdu lituju.“ Jaroslav se ptal: „Proč?“ „Protože jsou to lidé, kteří byli podvedeni kněžími. Kdybych měl tu moc, dal bych je všechny zlikvidovat, protože jsou brzdou pokroku. Kde už mohlo dnes lidstvo být?!“

V roce 1960 byl Jaroslav Karl propuštěn na amnestii. Dozorce zvaný „Hvízdavý dán“ mu ale slíbil brzké shledání. První zaměstnání po propuštění bylo na melioracích. V prvních dnech měl za úkol kátrovat písek. To ale zvládal pouze několik desítek minut, pak se zhroutil k zemi vysílením. Tak tvrdý byl komunistický kriminál. S fyzickým stavem v době vazby se ale stav po propuštění nedal prý srovnávat, ve vazbě vážil sotva 50 kilogramů. Navzdory špatné kondici a málo odvedené práce byl ohodnocen spravedlivým vedoucím stejně jako ostatní členové týmu.

Na svobodě ale dlouho nevydržel. Do Leopoldova se skutečně vrátil. V roce 1961 byl znovu zatčen a odsouzen na dva roky. K tomu si musel odsedět zbytek původního trestu. Brzy se ale přesunul do Valdic.

Ve valdické věznici prožil také jeden z nejdůležitějších životních okamžiku. Ve stejné době byl na stejném místě uvězněn slovenský biskup Korec. Během vycházek se spolu dohodli, že od něj Jaroslav přijme kněžské svěcení. Samotné svěcení trvalo pouze několik vteřin místo vydání oběda. To proběhlo v roce 1962. Ve valdické věznici strávil ještě další tři roky.

Po propuštění pracoval ve Stavebním podniku. Tam však zůstat nechtěl. Naskytla se mu příležitost pracovat v dětské psychiatrické léčebně v Běhařově a následně v Bohnicích. I v této době však byl pod drobnohledem StB a několikrát byl předveden k výslechu.

Oficiálně jako kněz samozřejmě působit nemohl. Zapojil se však do činnosti „podzemní církve“ . Spolu s dalšími duchovními připravovali bohoslovce k tajnému svěcení, a to zejména v Berlíně. V této skupině byl i dnes známý kněz a vysokoškolský profesor Tomáš Halík.

Po roce 1989 se P. Jaroslav stal děkanem v Bechyni. Později se vrátil do Klatov, kde dodnes slouží Mše svaté. Všem bych doporučil se jich zúčastnit. Jaroslav totiž není vůbec zatrpklý, přes svůj věk je velmi vitální, je vzorem i pro mladé lidi. Za vše, co prožil, děkuje Bohu.