Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Jaroslav Karl (* 1929  †︎ 2019)

• narozen 18. června 1929

• roku 1948 maturoval na reálném gymnáziu v Klatovech, studium semináře v Českých Budějovicích do jeho zrušení roku 1950, studium fyzikální terapie - rehabilitační kurz

• skautská odbojová skupina Černý lev, vedení: Josef Anderle

• 1951-1952 vojenská služba u PTP v Libavé a Šternberku

• 29. září 1952 zatčen StB, rok vyšetřovací vazby

• odsouzen k 17 letům vězení za velezradu, vyzvědačství, vězněn v Leopoldově

• roku 1960 propuštěn na amnestii, 1961-1965 znovu vězněn - Valdice

• ve vězení tajně vysvěcen na kněze biskupem Korcem

• po propuštění pracoval v odborném učilišti Tesla, v Zemědělském stavebním podniku a poté jako terapeut v Dětské psychiatrické léčebně v Běhařově u Klatov, ošetřovatel v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích

• podzemní církev, přednášky tajným bohoslovcům

• 1990-2003 děkanem v Bechyni

• zemřel 19. března 2019

Jaroslav Karl se narodil 18. června 1929 v Plzni, celé dětství však prožil v Klatovech, kam se jeho rodiče přestěhovali. Měl ještě sestru, která také neměla lehký život: ona a její manžel, armádní důstojník, byli rovněž v 50. letech vězněni. Otec si v Klatovech otevřel obchod s textilem, působil také jako soudní znalec v oboru textilu a skla. Proto za války chodil odhadovat cenu textilu, který měli obchodníci na černo a na udání byl zabaven českou, německou kriminální policií nebo gestapem. Domluvil se se strážci, při odhadu dával část zabavených věcí stranou, aby to nebylo poznat, a po válce je vrátil majitelům. Mladý Jaroslav věci v noci převážel od soudu domů, kde je ukrývali do sklepa, ve starých Klatovech jsou totiž dvojité sklepy. Rodina přitom velmi riskovala – kdyby tato činnost vyšla najevo, skončil by otec v koncentračním táboře.

O české povaze moc hezky nesvědčí reakce obchodníka, kterému po válce vrátil zachráněné zboží a on ho místo díků obvinil z krádeže, protože nedostal zpět všechno zabavené zboží. Otec byl také zatčen na udání svého podřízeného, který chtěl získat část oficiálně nehlášeného textilu. Propuštěn byl naopak na přímluvu německého Oberlandrata, který bydlel u Karlů ve vile.

Černý lev proti nacistům i komunistům

Jaroslav byl nadšeným skautem, patřil do 2. oddílu katolických skautů v Klatovech. Od začátku roku 1944 se dokonce zapojil do skautské odbojové skupiny Černý lev. „Až po válce jsem se dozvěděl, že tam bylo ještě mnoho dalších skautů z našeho oddílu. Já měl za úkol pozorovat pohyby německé armády a hlásit to. A potom vedoucí našeho oddílu Anderle, zvaný Peček, předával informace knězi P. Kohoutovi z Týnce a ten tyto zprávy posílal vysílačkou do Anglie.“

Skautský oddíl se spolu s členy Sokola zapojil v Klatovech i do bojů s gestapem na konci války, do povstání v květnu 1945. Vedoucí oddílu Josef Anderle i celá skupina byli za tuto činnost po válce vyznamenáni generálem Klapálkem, dostali Československý válečný kříž 1939-1945.

I když po válce byl mladý gymnazista Jaroslav, vychovaný v katolické rodině, krátce okouzlen myšlenkami komunismu – dokonce přečetl všechny důležité marxistické spisy, takže tuto ideologii ovládal teoreticky lépe než řada fanatických komunistů –, brzy z něho vystřízlivěl. Zvláště díky knize A. J. Zise „O komunistické morálce“. Základem komunistické morálky mělo být šíření nenávisti a myšlenka, že morální zásady se upravují tak, jak momentálně vyhovuje potřebám boje proletariátu, tyto principy nemohl mladý student schvalovat. To byl konec jeho sympatií s komunismem.

Skutečnou tvář KSČ a její jednání zažila rodina již v roce 1948. Z živnostníka se čtyřmi zaměstnanci se po komunistickém převratu rázem stal velkokapitalista, který vykořisťuje pracující. Bylo zastaveno dodávání zboží do otcova obchodu, takže jej musel zavřít. I když byl už v důchodovém věku, musel ještě řadu let pracovat, aby s matkou vůbec vyžili. A Jaroslav neměl být připuštěn k maturitě.

Po těchto zkušenostech s komunismem, když se po převratu obnovila skautská odbojová skupina Černý lev a začala pracovat proti komunistickému režimu, Jaroslav se také zapojil. ‌„Sháněly se různé materiály vojenského rázu, každý na svém místě sháněl materiály ze svého pracoviště. Já měl na starosti dění v církvi. A nakonec mým největším protistátním proviněním bylo, že jsem rozvážel ilegální pastýřské listy. Ty přišly ve větším množství do semináře a já je rozvážel po západních Čechách.“ Získané informace se předávaly do zahraničí přes agenta-chodce, bývalého skautského vedoucího Josefa Anderleho, který utekl za hranice, později vystudoval v USA a stal se profesorem historie.1 Skupina také převedla několik lidí přes hranice, převodů se účastnil i pamětník.

„Nábožensky zaměřený syn kapitalisty“ a studium

V Klatovech Jaroslav Karl vychodil obecnou školu a vystudoval reálné gymnázium. Maturoval na jaře 1948. To se neobešlo bez potíží. Písemná část maturity se konala již v únoru a proběhla v pořádku. Ale k ústní maturitě, která byla v květnu, již po komunistickém převratu, neměl být coby syn kapitalisty připuštěn. Maturitu mohl složit jen díky zásahu nového ředitele gymnázia, předválečného komunisty a poslance Národního shromáždění ČSR Josefa Vítovce2, který se za něj přimluvil. Ředitel byl sice poslanec za KSČ, ale také praktikující katolík. V roce 1948 zažádal o zproštění poslaneckého mandátu.3

Po maturitě nastoupil Jaroslav studium teologie v kněžském semináři v Českých Budějovicích, které ale nemohl dokončit, protože seminář byl v červnu 1950 v rámci tažení státu proti církvi zrušen.4 Přihlásil se na Lékařskou fakultu UK v Plzni, na zásah KSČ nebyl přijat, odmítnutí bylo zdůvodněno takto: „Neprojevil dříve zájem o přírodní vědy.“ V říjnu 1950 se mu ale podařilo přemluvit kádrovací pracovnici a byl přijat do ročního kurzu fyzikální terapie a rehabilitace, který pořádalo ministerstvo zdravotnictví. Přestože měli profesoři několikrát instrukce z KSČ, aby byl vyhozen ze zkoušky, protože se zjistilo, že studoval teologii, a je tudíž protistátní živel, podařilo se mu kurz dokončit. Závěrečnou maturitní zkoušku skládal z kineziologie u profesora Hněvkovského. Profesor měl instrukce od dr. Rezkové z ministerstva, aby ho vyhodil, ale přistoupil jen na to, že Karl dostane nejtěžší otázky a známku podle odpovědí. „Dostal jsem otázku, v jakém úhlu dochází k vykloubení loketního kloubu. Na potítku jsem si to všechno dával dohromady, a když přišel čas, abych mluvil, tak jsem odpovídal. Profesor Hněvkovský povídá: ‚Prosím vás, půjčte mi ten papír.‘ Podíval se na to a říká: ‚Mohl byste mi dovolit, abych vaše poznámky použil ve vysokoškolských skriptech? Vy to máte přesnější než moje výpočty.‘ A dr. Rezková z ministerstva vyskočila, myslel jsem, že pod ní praskne židle.“

Dva dny po maturitě nastoupil Jaroslav vojenskou službu u Pomocných technických praporů. Sloužil na Libavé a ve Šternberku u Olomouce. Pracoval na stavbách jako elektrikář a ve volném čase zorganizoval u jednotky pěvecký sbor, se kterým vojáci účinkovali na různých schůzích, oslavách Dne žen, a dokonce připravovali silvestrovskou zábavu v Olomouci se zpěvem i humornými scénkami.

V péči ministerstva lásky

Někteří členové skautské odbojové skupiny byli již jednou zatčeni, dostali trest několik měsíců za napomáhání k ilegálním útěkům. Skupina ale fungovala dál. Až roku 1951 byla skupina rozvrácena a odhalena její celá činnost, většina členů byla zatčena. Tentokrát byl nejnižší trest 15 let vězení za velezradu. V druhé vlně byla odhalena také protistátní činnost Jaroslava Karla a jeho švagra, armádního důstojníka Karla Janoty. Zatčena a uvězněna byla i sestra Jaroslava Karla za špionáž pro Vatikán, což se nezakládalo na pravdě, byla vězněna asi dva roky v Plzni.

Jak později pamětník zjistil, rodina byla sledována StB již od roku 1948. Jaroslav byl zatčen Státní bezpečností 29. září 1952, dostal se do péče „ministerstva lásky“, jak muklové nazývali ministerstvo národní bezpečnosti a ministerstvo vnitra v narážce na knihu G. Orwella „1984“. Zatčení již očekával, dokonce přemýšlel o útěku za hranice. Tím by však ještě zhoršil situaci svého švagra, který by byl trestán za oba, proto se rozhodl zůstat. Estébáci ho zatkli přímo v kasárnách. Když ho odváželi, byl za každým keřem na dvoře připraven voják se samopalem. Naložili ho do auta a se zakrytýma očima a zavázanou hlavou odvezli do Olomouce do vazby. Druhý den mu znovu zafačovali celou hlavu, že mu koukal jen nos, a oznámili, že jedou do Popradu. Místo toho ho ale odvezli na Šumavu. „Najednou mi říkají: ‚Nechcete se vyčurat?‘ – ‚Ne, nechci.‘ Blesklo mi hlavou: ‚Já vystoupím z auta, vy mne odvedete pár metrů do lesa, prásknete to do mne a řeknete, že jsem byl zastřelen na útěku.‘ Tak jsem z auta nevyšel. Estébáci nadávali, jeden mne chtěl z auta vytáhnout, ale já se nedal.“ Proto jeli dál, nakonec pamětníka odvezli na vyšetřovnu StB v Plzni, kde byl potom držen rok ve vyšetřovací vazbě.

V této době již vyšetřovatelé Jaroslava při výsleších nemlátili, používali jiné metody, jak se dozvědět, co potřebovali. První byl psychologický nátlak, výslechy trvaly od rána do večera a probíhaly šest i sedm dní v týdnu. Bylo využíváno vymývání mozků (brainwashing). Pamětník má podezření, že další z metod StB, kterou u něj využili, byly drogy. Jeden čas nechodil na výslechy ráno, ale až odpoledne, vracel se na celu pozdě večer, dávno po večeři. Když si řekl o jídlo, přinesli mu kus chleba a ešus namodralého mléka. „Říkal jsem si, že bude asi zředěné. Taky bylo, ale bylo to mléko, tak jsem to všechno vypil. Takto mi to nosili večer po výslechu několik dní. A jednou jsem se vrátil z výslechu a najednou jsem si uvědomil, že jsem při výslechu říkal a odpovídal přesně to, co řekl vyšetřovák. Ale to nebyla pravda. Pak mi došlo, jestli mi do toho mléka nedávají nějakou chemikálii. Tak jsem to začal vylévat.“ Jednou si špatně vypočítal kontroly dozorců, a tak ho dozorce viděl, jak mléko vylévá. Za několik dní skončily večerní výslechy a modré mléko, znovu byl vyslýchán ráno.

Další metodou bylo nasazování bonzáků. S nimi však vyšetřovatelé nepochodili, Jaroslav je snadno odhalil a navyprávěl jim různé smyšlené příběhy. Většinu informací o činnosti skupiny Černý lev ale vyšetřovatelé vytloukli z dříve zatčených spolupracovníků, tyto aktivity byly již prozrazeny, proto je Karl nepopíral. „Ale co ti kluci neřekli, co se mne týkalo, tak se vyšetřovatelé nedozvěděli.“

„Vrah nevinných korejských dětí, matek a starců“

Po výsleších byl Jaroslav převezen do Prahy, kde byla u Lorety vojenská vazba a Vyšší vojenský soud, kterým byl souzen. Brainwashing si vyžádal svou daň, u soudu byl tak zmatený, že nedokázal soudci odpovědět ani na otázku, jak se jmenuje a kdy se narodil. „Soudce se mne ptal na jméno, příjmení, rok narození. Jméno: Jaroslav. Příjmení: 2132. (toto je číslo z leopoldovské věznice, u soudu jsem hlásil číslo z vyšetřovací vazby, které si nepamatuji). Tak jsme se museli hlásit na StB. A on mi znovu říká: ‚Příjmení.‘ A já se ho zeptal: ‚Co to je příjmení?‘“ Z průběhu soudního líčení vnímal jen část řeči prokurátora, kdy na něj ukázal a pravil: „Vážený senáte, vážení soudci, zde vidíte vraha nevinných korejských dětí, matek a starců.“ Soud totiž probíhal zrovna v době korejské války. Zajímavé je, že prokurátor toto tvrzení za pomoci dialektické metody skutečně dokázal, i když obžalovaný v Koreji nikdy nebyl.

Jaroslav Karl byl souzen za trestný čin velezrady a vyzvědačství, základem byla činnost skupiny Černý lev. Významnou přitěžují okolností byl fakt, že Karl již jako kluk pracoval proti stávajícímu režimu – což byla nacistická protektorátní správa. Odboj proti Němcům, kterým se komunistická moc chlubila, byl ve spojení s odbojem proti komunistům závažnou přitěžující okolností. Prokurátor navrhoval trest smrti a ve své dočasné zmatenosti nabyl pamětník přesvědčení, že byl skutečně k trestu smrti odsouzen. A i když se to zdá absurdní, v první chvíli se na popravu dokonce těšil, že již bude mít klid, vše bude mít za sebou. Až v Leopoldově zjistil, že byl odsouzen k 17 letům vězení.

Leopoldov: „Pamätajte si, odtialto len nohami vopred!“

Trest si odpykával ve věznici v Leopoldově. Při příchodu jej bachař vítal se slovy: „Pamätajte si, odtialto len nohami vopred!” A skutečně to byla v mnoha případech pravda.

V trestnici výborně fungovala muklovská pošta: když tam Jaroslav přišel, byl třetí den na samotce a najednou mu chodbař přinesl sáček s cukrem a rozinkami na přilepšenou, že mu je posílají kamarádi z Klatov – skauti, kteří byli uvězněni před ním. Už se o něm dozvěděli. Každé přilepšení mu přišlo vhod, po vyšetřovací vazbě vážil jen 48 kg.

Vězni vykonávali různé práce, Jaroslav nejprve dral peří, třídil petrželovou nať, cibuli, kterou muklové pašovali na celu, aby se trochu najedli. Také vypeckovávali meruňky, pár si jich schovali a vyráběli si meruňkovici, bohužel je bonzák udal a meruňkovici jim zabavili dozorci. Potom pracoval na tzv. konopě, kde se vyráběla konopná povřísla. Nějaký čas pracoval také ve skladech pro Agrostroj Pelhřimov, dokud neskončil na izolaci.

V Leopoldově byli kněží izolováni od ostatních vězňů, byli na zvláštním oddělení, kterému se říkalo „Vatikán“. Ale na pracoviště chodil vždy z „Vatikánu“ jeden kněz, který tam tajně zpovídal ostatní vězně, měl přednášky. Takto působil např. dr. Braito nebo bazilián Kaminský. Později se Jaroslavu Karlovi podařilo navázat kontakty s kněžími z „Vatikánu“. „Každý týden jsem dostával nedělní čtení na mši – epištoly a evangelia – a konsekrované hostie. Jezuita Kajpr nám poradil, jak si je opatřit: kupovali jsme z kantýny psí suchary, ty jsme rozřezali na malé kousíčky, balili do cigaretového papírku, nandali do krabiček od sirek a poslali muklovskou cestou na ,Vatikán‘. Tam je při ilegální mši svaté konsekrovali a poslali zpátky k nám.“ Bachaři měli podezření, že se přes Jaroslava něco pašuje z Vatikánu, nemohli mu však nic dokázat, což jim nebránilo posílat ho opakovaně do izolace.

Jednou byl vybrán civilními zástupci podniku na práci pro Elektromontážní závody Bratislava. Na pracovišti zjistil, že civila, který ho vybral pro tuto práci, zná, byl to jeho kolega z PTP. Nevýhodou této práce bylo, že ztratil veškerý kontakt s kamarády i s „Vatikánem“, byla narušena jejich pašerácká cesta. Proto se domluvil s vězni s malými tresty, zvanými „vonkajši“, kteří chodili uklízet na velitelství věznice. Ti mu přinesli ze sklepa velitelství, kde byly uložené knihy z bývalé vězeňské knihovny, Nový zákon. Potom sehnal seznam nedělních biblických čtení a každé pondělí opisoval v práci patřičnou stať. Po něm text přepsal další vězeň a Jaroslavův originál byl zničen. Bachaři totiž znali jeho rukopis, mohli by ho tak identifikovat. Potom se opis dále přepisoval a do neděle se rozšířil na všechna oddělení věznice. Kniha Nového zákona byla pak bezpečně ukryta ve speciální krabičce, kterou zhotovili muklové ze zámečnické dílny a která nešla otevřít bez znalosti mechanismu. Tento systém fungoval celé dva roky. Bachaři měli podezření, že texty pocházejí od Jaroslava Karla, ale nikdy nenašli Bibli a nemohli mu nic dokázat. Přesto byl dlouho držen v izolaci.

Když byl z izolace propuštěn, zjistil, že byla udělena amnestie většině politických vězňů, a v květnu 1960 se dostal domů. Zatímco byl ve vězení, zemřel mu otec. „Když jsem odcházel z Leopoldova, bachař Hvízdavý Dan (vlastním jménem poručík Eliáš) mi povídá: ‚Karl, my sa eště raz stretnem.‘ A měl pravdu, za rok jsem se s ním znovu setkal v Leopoldově.“

V Leopoldově byl pamětník na cele také s Gustávem Husákem. Vzpomíná na dokonalou indoktrinaci Husáka: „Na cele jsme bydleli spolu, on spal na jedné straně uličky, já na druhé. Povídali jsme si o všem možném, také o církvi. Gustav věděl, že jsem věřící, řekl jsem mu, že jsem studoval teologii. Jednou povídá: ‚Víš, Jardo, já si věřících vážím, ale lituji je.‘ Já mu říkám: ‚A Gusto, proč?‘ – ‚Protože jsou podvedení kněžími.‘ Já říkám: ‚Jak podvedení?‘ – ‚Jsou podvedení kněžími, já kdybych mohl, tak bych dal všechny kněze zlikvidovat.‘ To mne zarazilo, zeptal jsem se ho: ‚Prosím tě, Gusto, proč?‘ – ‚Ti jsou brzdou pokroku. Kde už svět mohl dneska být, kdyby nebylo kněží!‘“ 

Později byl pamětník zván Husákem na Hrad, ale nejel tam. Husák si totiž pamatoval, že mu Karl při práci v Leopoldově zachránil ruku. Tenkrát totiž vyšel v slovenské Pravdě velmi ošklivý článek o Husákovi napsaný ministrem vnitra, vězeň si z něj udělal závěr, že se z káznice nikdy nedostane, a když přeci, tak bude zlikvidován. „A z toho začal jančit. Já jsem v té době dělal vedoucího směny a při směně jsem slyšel klapání lisů a jen jeden klapal s pauzami a pak dlouho nic. Koukám se... A Gusta sedí u lisu, ruku má na matrici a kouká do blba. Byl zády ke mně, tak jsem se k němu přiblížil a trhnul jsem ho dolů, dozadu. A vtom to cvaklo. Byl by přišel o ruku.“ Známost s prezidentem se pamětníkovi hodila za normalizace, kdy mu StB vyhrožovala, že ho znovu zavře. Když řekl, že si o tom půjde promluvit s Gustou, měl klid.

Svěcení na kněze místo oběda

Jaroslav Karl byl podmínečně propuštěn z Leopoldova při amnestii v roce 1960, stejně jako jeho švagr. Pracoval potom v Klatovech na melioracích. Již v roce 1961 byli ale oba znovu zatčeni a odsouzeni za rozvracení republiky. Hlavním důvodem odsouzení bylo, že se jich klatovská KSČ potřebovala zbavit, nebyli ve městě žádoucí. Pamětník byl odsouzen na dva roky vězení plus zbytek původního trestu. Nejprve se vrátil do Leopoldova, jak mu bachař předpovídal, ale v lednu 1962 byl na žádost sestry a matky přeložen do Valdic, kde byl zavřen jeho švagr, sestřin manžel.

Ve Valdicích byl zařazen do pevné věznice, pak tam byly ještě baráky. Pracoval v malé mačkárně skla, kde se vyráběly korálky pro jabloneckou bižuterii. I tam navázal styky s kněžským „Vatikánem“ a podařilo se domluvit, že bude tajně vysvěcen na kněze. „S biskupem Korcem jsme se domluvili, že v neděli nepůjde na oběd, já také ne. A až budou volat na oběd, já vyběhnu nahoru na schodiště a na kraji schodiště, abychom viděli na schodiště i na chodbu, mne vysvětí. Tam na mne vložil ruce, byl jsem vysvěcený a utíkal jsem dolů, zašel do cely a ani ne za minutu se zabouchly dveře.“ Vše bylo možné uskutečnit, protože byli kněží dočasně přestěhováni do pevné věznice, neboť jejich barák se dezinfikoval proti štěnicím, které tam byly strašně přemnožené.

Do týdne byl Karl přeložen na barák a na pracoviště Mechanika, kde pracoval ve skladu materiálů a nářadí, měl na starosti administrativu, objednával nástroje a materiály. Mechanika byly dílny Výzkumného ústavu ministerstva vnitra, kde se vyráběly magnetofony a odposlouchávací zařízení. Vězni tam spadali pouze pod pravomoc civilních vedoucích z ministerstva, bachaři na ně nemohli. Toho Karl využíval, měl možnost číst náboženskou literaturu, a dokonce v kanceláři ve skříňce kvasil víno na mše pro „Vatikán“.

Z vězení byl propuštěn na podzim 1965, protože si podal žádost o revizi prvního rozsudku, který byl znovu neobhajitelný. Byl propuštěn na milost prezidenta, i když nepodepsal, že se bude kát a všeho lituje. Jeho švagr Karel Janota byl vězněn až do roku 1967.

Ošetřovatelem na psychiatrii

Po propuštění vystřídal několik zaměstnání, pracoval jako dispečer v odborném učilišti Tesla, potom v Zemědělském stavebním podniku v Klatovech, dále jako terapeut v Dětské psychiatrické léčebně v Běhařově u Klatov. Potom dálkově vystudoval střední zdravotní školu a od roku 1979 pracoval jako ošetřovatel v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích, kde zůstal až do pádu komunistického režimu v roce 1989. Práce tam nebyla jednoduchá, pacienti byli často agresivní a zcela nevyzpytatelní, ošetřovatelé museli být neustále ve střehu, protože byli často napadáni. „Jeden pacient mi tam také řekl: ‚Pane ošetřovateli, vy jste moc hodný. Já vás budu muset zabít.‘ Já říkám: ‚Proč, prosím tě?‘ – ‚Vy jste moc hodný, s námi se zlobíte, tak chci, abyste byl u Pána Boha, abyste měl pokoj.‘ A on to myslel vážně. Musel jsem dávat pozor, aby se nedostal k nějakému nástroji, aby člověka nezabil...“

I po propuštění z vězení Jaroslava stále sledovala StB. Zmiňuje, že spolupracovníci StB měli v Klatovech jasně rozdělené rajony. Když šel např. pro mléko do statku na druhém konci města, stále ho doprovázel nasazený důchodce. Když došel k určité ulici, předal ho pomocník StB pokynem ruky dalšímu spolupracovníkovi a tak to šlo po celou cestu. „Jednou jsem se tady v Klatovech potkal se svým spolužákem. Bylo to na rohu náměstí s Plánickou ulicí, kde byl obchod s textilem. Zastavili jsme se na rohu a povídali jsme. A najednou ve výkladní skříni vidím nějaký obličej. Říkám si: ‚To je někdo, koho znám...‘ Otočím se. A on to byl jeden důchodce, spolupracovník StB. Tak jsem se na něj otočil a řekl mu: ‚Pane XY, pojďte blíž, ať slyšíte, co říkám, ať to můžete říct Smolíkovi.‘ To byl náčelník StB v Klatovech. Pak odprejsknul.“ Pamětník vzpomíná, že komunisté také sledovali a zapisovali, kdo chodí do kostela. A v Klatovech v tom pokračují stále, jak zažil jiný bývalý mukl František Wiendl před několika lety.

Pamětník se aktivně zapojil do činnosti podzemní církve, jezdil na různá setkání, přednášel mladým lidem, kteří tajně absolvovali studium teologie a potom byli v Německu vysvěceni na kněze. Hlavním problémem těchto setkání bylo, že Jaroslav Karl i další přednášející kněží, mezi nimi i bývalí muklové, byli sledováni StB. „Tato setkání v ilegalitě se konala na různých místech, ty jsme střídali, poněvadž byla jistota, že to místo hned StB nenajde. A taky o tom nikdo až do konce komunismu nevěděl, přestože tam byli lidé z Čech i z Moravy, scházeli jsme se pravidelně a setkání trvalo vždy dva dny, sobotu i neděli. Někdy se konalo v Praze, někdy na chatě u Berouna, jindy u Budějovic, pokaždé jinde. Já když jsem tam jel, věděl jsem, že mne StB sleduje na každém kroku. (...) Ale vždy jsem se jim ztratil, nikdy nezjistili, kam jsem jel. Někdy jsem jel na motorce a na půli cesty jsem v nějakém městě zakličkoval do ulic, strčil jsem motorku ke známému. Počkal jsem asi hodinku, protože jsem věděl, že za mnou mohou jet autem nebo zavolat místní StB. Pak jsem šel na autobus nebo na vlak a bylo ticho po pěšině. Nikdy nikoho z nás nevypátrali.“

Jako kněz mohl Jaroslav Karl legálně působit až po roce 1989. Od srpna 1990 byl děkanem v Bechyni, kde zůstal až do odchodu do důchodu v roce 2003. „Když jsem působil v Bechyni jako administrátor farnosti, byl jsem volán na okres kvůli opravám kostela. Měli jsme domluvený den a hodinu. Tak jsem zaklepal na dveře u předsedy a jdu dovnitř. On vyskočil ze židle, utíká ke mně, podává mi ruku a říká: ‚Zdravím vás, moc vás zdravím, soudruhu děkane.‘ Tak byl zvyklý říkat soudruhu. Už jsem byl pro něj rovný s rovným. (...) Dříve, když jsem jednou řekl jednomu policajtovi, který mne znal: ‚Soudruhu,‘ tak jsem myslel, že mi dá jednu po zubech, co si dovoluji ho takto oslovovat, že ho ponižuji, když to vyjde z mých úst.“

Pamětník se již v roce 1968 zapojil do organizace K 231 v Klatovech, po roce 1989 byl rehabilitován a stal se členem Konfederace politických vězňů, v jejíž klatovské pobočce působí stále. V současné době je v důchodu a žije v Klatovech.

Viz Prozatímní seznam mrtvých, popravených a vězněných kurýrů. Na frontě studené války: Československo 1948-1956. Katalog výstavy. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2009. Dostupné na: http://www.ustrcr.cz/data/pdf/vystavy/na-fronte-studene-valky/katalog-cz.pdf

Praefekti a ředitelé klatovského gymnázia. Gymnázium Jaroslava Vrchlického Klatovy. [online], (cit. 01-04-2011). Dostupné na: http://www.klatovynet.cz/gymkt/fr.asp?tab=gymkt&id=281&burl=

Viz Ústavodárné národní shromáždění republiky Československé 1946-1948. Společná česko-slovenská digitální parlamentní knihovna. [online], 2003, (cit. 01-04-2011). Dostupné na: http://www.psp.cz/eknih/1946uns/REJSTRIK/JMENNY/VA.HTM

Historie Teologické fakulty JU v Českých Budějovicích. Teologická fakulta Jihočeské univerzity. [online], 2010, (cit. 01-04-2011). Dostupné na: http://www.tf.jcu.cz/historie/historie