Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

P. Jaroslav Karl (* 1929  †︎ 2019)

• narozen 18. června 1929

• roku 1948 maturoval na reálném gymnáziu v Klatovech, studium semináře v Českých Budějovicích do jeho zrušení roku 1950, studium fyzikální terapie - rehabilitační kurz

• skautská odbojová skupina Černý lev, vedení: Josef Anderle

• 1951-1952 vojenská služba u PTP v Libavé a Šternberku

• 29. září 1952 zatčen StB, rok vyšetřovací vazby

• odsouzen k 17 letům vězení za velezradu, vyzvědačství, vězněn v Leopoldově

• roku 1960 propuštěn na amnestii, 1961-1965 znovu vězněn - Valdice

• ve vězení tajně vysvěcen na kněze biskupem Korcem

• po propuštění pracoval v odborném učilišti Tesla, v Zemědělském stavebním podniku a poté jako terapeut v Dětské psychiatrické léčebně v Běhařově u Klatov, ošetřovatel v Psychiatrické léčebně v Praze-Bohnicích

• podzemní církev, přednášky tajným bohoslovcům

• 1990-2003 děkanem v Bechyni

• zemřel 19. března 2019

18. června roku 1929 se v Plzni narodil chlapeček, Jaroslav Karl. Nikdo v této době ještě netušil, jak těžký život bude mít a čím vším si bude muset projít. O pár let později se stěhoval s rodinou do Klatov, kde začal chodit do obecné školy. V době, kdy přišla německá okupace, nastoupil na osmileté gymnázium v Klatovech. Ke konci války v roce 1944 se stal členem katolického skautského oddílu Černý lev.

Pomoc Čechům

Tento oddíl sledoval pohyby německých vojsk a vysílačkou předával informace spojencům. Když jeden dubnový večer v roce 1945 přijel do Klatov vlak plný výbušniny ekrazitu, nemohl to nechat jen tak. Zprávu předal faráři Kohoutovi a ten ji odvysílal. Další den se nad Klatovy snesly bombardéry a začaly bombardovat vlak i s celým nádražím. Jaroslavovi bylo v té době teprve patnáct let. Rodičům nic neřekl, protože organizace byla přísně tajná, ale také proto, aby je nevystavoval zbytečnému nebezpečí.

Jaroslavův otec byl soudní znalec v oboru textilií a skla. Někdy se stalo, že když Češi udávali české obchodníky, kteří drželi zboží na černo, musel odhadovat hodnotu zabaveného zboží. Čím vyšší byla hodnota zboží, tím vyšší byl trest. Aby tedy snížili tresty českým obchodníkům, domluvil se Jaroslav se svým otcem, že bude jezdit s vozíkem po dvanácté hodině k soudu a ve vozíku bude odvážet zboží domů. Po válce otec zboží zase vracel. Přesto ho jeden obchodník obvinil, že ho za války okradl

Zatčení

Po ukončení gymnázia nastoupil Jaroslav na studium do Českých Budějovic. Po roce 1948 byl stále členem skautského oddílu, který prováděl protikomunistické činnosti a převáděl lidi přes hranice. O jeho členství v oddíle se komunisté ale později dozvěděli a zatčení bylo na spadnutí.

Jaroslav věděl, že ho Stb chce zatknout a mohl utéct, protože pohraničí perfektně znal, ale nemohl tu nechat svého švagra, ke kterému se kvůli momentálnímu výcviku u Ptp nemohl dostat a který byl také stíhán. Rozhodl se, že zůstane v Čechách a veškerá obvinění vezme běhm případných výslechů na sebe. Když za ním pak přišel muž, který mu řekl, že je známým jeho strýčka a že má vyjednáno velitelem, za ním může odjet, bylo mu hned jasné, o co jde. Jaroslav se zeptal, jestli si může dojít pro plášť. Cestou si pak všiml dvou mužů schovaných za křovím se samopaly. Když se s kabátem vrátil, bylo mu řečeno, že je zatčen.

Naložili ho do auta, ovázali mu celou hlavu a nechali mu jen dvě díry pro nos a pusu, aby mohl dýchat a odvezli ho do Olomouce. A odtud následoval další transport - přes České Budějovice směrem k hranicím se Západním Německem. Celou cestu měl Jaroslav zavázané oči. Jenže výborně znal pohraničí a podle zatáček poznal, že se nachází na Prášilsku. Tam zastavili, otevřeli a řekli mu ať si dojde na záchod. Jaroslav to ale odmítl, bál se, že jakmile vystoupí z auta, zastřelí ho pro pokus útěku do Německa. Dlouho ho na hranicích přemlouvali, ale neustoupil, a tak jeli dál směrem na Plzeň.

Výslechy pod vlivem mléka

Byl to obrovský psychický nátlak. Výslechy probíhali každý den a každý den dostával Jaroslav stejné otázky. Po několika měsících ho začali volat až odpoledne a do cely, kde ho čekal chléb a nově i mléko se vracel až večer. Tři dny za sebou si mléko vychutnával, jenže pak si uvědomil, že při výsleších opakoval všechno, co mu řekli. Došlo mu, že dozorci do mléka něco přimíchali. Tak ho začal tajně vylévat.

Jednou byl ale přistižen. Výslechy skončily a měl začít soud. Ten byl celý předem připravený. Při soudním přelíčení už byl Jaroslav psychicky vyčerpaný a pamatuje si z něj jenom to, jak prokurátorzačal křičet: „zde vidíte vraha nevinných korejských dětí, matek a starců!“ a ještě slova „absolutní trest“. V tu chvíli si oddechl a říkal si, že za čtrnáct dnů bude po všem. Po vynesení rozsudku ho odvezli do Leopoldova, kde se až po půl roce dozvěděl, že dostal sedmnáct let.

Po propuštění se vrátil do Klatov, kde pracoval na melioracích. Po roce ho ale zatkli znovu a znovu ho odvezli do Leopoldova, kde byl později tajně vysvěcen na kněze. Po roce 1962 ho převezli do Valdic. Pustili ho až v roce 1965. Po propuštění se vrátil do Klatov a pracoval tentokrát na dětské psychiatrii v Běhařově. Skončil kvůli neustálému pronásledování StB. Zase chodil na výslechy. Do roku 1989 pracoval na psychiatrii v Bohnicích.

Po sametové frevoluci nastoupil oficiálně jako kněz a aktivně slouží dodnes. Pomáhá lidem kolem sebe, jezdí za nemocnými. Svým příběhem se nikdy nechlubil. V mých očích je to velký a velmi skromný muž.