Eva Kantůrková

„Rozumíte, my jsme byli uvnitř. Já jsem vlastně z toho vnitřního světa toho režimu vystoupila až někdy v sedmašedesátým, osmašedesátým, kdy jsem se od toho oddělila, když jsem si řekla – s timhle nechci nic mít. Do tý doby my jsme žili v pocitu: samozřejmě, jsme v nějaký škebli, jsme v něčem, co je uzavřený, věděli jsme, na jaký který strany to škodí, já nevim, znali jsme už zatčení Zahradníčka, jeho básničky, jo, všecky tydle věci už jsme reflektovali v týdletý době, v 65. roce, ale necítili jsme se jako z toho systému natolik vyvázaný, abychom si řekli – je to špatný, je to chyba systému. My jsme v tom systému bojovali proti jeho nedostatkům, že jo, a těm jsme se bránili. Já nevim, jestli to bylo dobře nebo špatně. A todle se táhlo od mojí vysoký školy, kdy to bylo uplně samozřejmý, že jsme byli prostě na takový jako opoziční straně. A i potom, když jsem vystudovala, dokonce já jsem byla jeden čas zaměstnaná v úřadu, kterej řídil nakladatelství, a i tam muj hlavní třeba spor byl o Peckův román, že má vyjít, a ne jak ten Hendrych zakazuje, aby nevyšel, víte? Takže ta účast uvnitř byla jako hrozně opoziční. A to nebylo dáno názorem, přesvědčenim, ale povahou a bezprostřední reakcí člověka na to, co je dobře a co je špatně.“ Tazatel: „No, tak ono obecně se dá říct, že vy jste do značný míry chápala ten systém, že je v jádru opodstatněný, a jenom jste viděla ty chyby nebo ty omyly, co jste si řikala, že je třeba napravit ty omyly, aby se očistil ten systém, kterej je v jádru správnej.“ - „On nebyl jinej. V tý době nebyl jinej. Já neměla na výběr. Tam nebyl výběr. Já do svejch patnácti let jsem žila pořád v jednom světě, kterej se nějakym způsobem profiloval a udělal spoustu dobrejch věcí, ještě navíc. My jsme si mohli sáhnout i na to pozitivní, co ten režim přinášel. A ono toho jako nebylo málo. To opravdu... Takže ten spor, kterej se ved, zároveň ale znamenal, že člověk nezpochybňoval to užitečný, co ten režim udělal. Já nevim, postavení dělníků, to se opravdu zkazilo až koncem osmdesátých let, a ne tenkrát. To tam nastala úcta k práci, veliká úcta k práci, která se brala vážně. My jsme byli přesvědčení, že nejsou vykořisťovaný a že se vykořisťovat práce nemá.“

„Tak já jsem si třeba nad Topolánkem řikala: ,No jo, ale oni zaplatili, že nás porazili.‘ To zaplatili oni. Protože co my? My jsme měli 60. léta, vydávali jsme knížky, chodili jsme na filmy, do divadel, točili jsme filmy, stačili jsme se uplatnit, stačili jsme si udělat jméno, stačili jsme vstřebat určitej životní styl a vidění světa, to už nám nikdo neveme. Vo to už mě nikdo nepřipraví. Ale co oni? Oni spadli v osmnácti letech do tý hniloby 70. a 80. let. A můžem se jim dneska divit? Víte, já si myslim, že sice se to odehrálo, ale zas to tak špatný nebylo, protože to bylo vyústění něčeho, co... Já nevim – česká filmová vlna: kdo to má? Já si myslim, že z každý situace, i z tý nehorší, jako je třeba ta dnešní (smích), se dá něco jako vydobejt.“ Tazatel: „Vy jste zklamaná z dneška?“ - „Ne, zklamaná ne. Já jsem naštvaná. Strašně. Strašně. Já jsem strašně naštvaná.“

„My jsme bydleli s maminkou na Národní třídě, takže jsme měly hrozně blízko k Resslový ulici, a já jsem se šla podivat na ten vytopenej kostel. Na to, jak ty parašutisty tam z toho kostela dostávali, jak je vytopili a zastřelili je a u Bati na Václavskym náměstí byly vystavený ty fotografie těch popravenejch parašutistů. Takže to byl jako vjem, no, formující určitě, protože to bylo něco, kdy si člověk moh na tu hrůzu jako přímo sáhnout. My jsme tu střelbu z tý Resslový slyšeli a věděli jsme, o co jde, co se odehrává. A druhá taková událost byla povstání v 45. roce, kdy jednak jsem s kamarádkou chodila po Starym Městě v tu sobotu 5. 5. a začaly se strhávat německý vlajky. Takže jsem zažila lynč malejch kluků Hitlerjugend na Staroměstskym náměstí, takže jsem pochopila, že musim rychle domů, že je zle. No a potom jsme byli schovaný v krytě. Vedle ve Spálený ulici, kam muži z toho krytu chodili tu barikádu stavět. Pak nám někdo přišel říct, že mého otce zatkli v Lidovém domě. On řídil redakci nějakýho ženskýho časopisu a oni je všechny odvedli na nádraží, to dnešní Masarykovo, a tam je odpočítávali a každýho desátýho zastřelili. Takže my jsme nevěděli, jestli je muj otec desátej, nebo není. Takže to byly takový uplně hrozně osobní a sugestivní zážitky, který kdybych chtěla jako tu dobu popsat, tak bych si vybrala jako ty hlavní.“

„Jsou to jako paradoxní věci, ale já jsem nejsvobodnější opravdu byla v tý Ruzyni. Poněvadž tam jsem byla pán. Tam jsem si dělala, co jsem chtěla.“ Tazatel: „No ono to říká víc lidí.“ - „Tam jsem prostě... Mohli mě zbít, to neudělali, špatně mě krmili, měla jsem vši, to je všechno pravda, ale já jsem mu diktovala protokoly. Opravovala jsem mu gramatický chyby, tomu vyšetřovateli. Von šílel. To byl takovej mladej, sebevědomej, vostříhanej, takovej frajírek s čerstvym doktorátem práv, a teď se se mnou dohadoval, kde se píše s, kde z, kde tvrdý a kde měkký i. Já jsem říkala: ,No, buď vám to vopravim a podepíšu, nebo vám to neopravim – a nepodepíšu vám ten protokol.‘“ Tazatel: „A vy jste se nima bavila jo, s těma estébákama?“ - „No to jste musel.“ Tazatel: „Já jsem myslel...“ - „Rumlovi ne. Rumlovi řekli: ,Odmítám vypovídat.‘ To já ne.“ Tazatel: „Ono právě dost lidí mělo naučenou takovou tu poučku, že...“ - „To já jsem neudělala. To ne. Já pro to neměla důvod. Já jsem si říkala, že ho zlomim řečí, a ne tim, že... Rozumíte: jak se zaseknete, tak jste ztracenej. To už nemůžete dělat nic. Už i na cele si člověk musí dávat pozor, že je odposlouchávaná, aby nic neproflák. A potom, já byla chytřejší.“