Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Eva Kantůrková (* 1930)

Záleží na tom, kdy se s kým setkáte a zda máte možnost se vymanit ze svýho prostředí a překročit jeho stín

  • narodila se 11. 5. 1930 v Praze

  • dětství na vsi u tety

  • po maturitě redaktorka MF

  • na FF UK studovala filozofii a historii, mj. u Josefa Macka (1956)

  • od 16 let členka KSČ

  • manželka Jana Šterna a Jiřího Kantůrka

  • funkce ve svazu mládeže

  • od poloviny 60. let publikuje v časopisech a knižně

  • od r. 1967 spisovatelka z povolání

  • členka a mluvčí (1985) Charty 77

  • 1981–82 ve vazbě

  • 1994–96 předsedkyně Obce spisovatelů

  • od r. 1998 práce na Ministerstvu kultury ČR

  • autorka próz, esejistka, scenáristka

Dětství na venkově

Pražská rodačka Eva Kantůrková, roz. Sílová (otec Jiří Síla, 1911–1960, komunistický novinář, matka spisovatelka Bohumila Sílová, 1908–1957), po rozvodu rodičů vyrůstala u poručníků („tetičky, bratrance mojí matky“) na venkově: „Měli jsme husy, králíky, prase, kozy, chodila jsem až do jedenácti let do venkovské školy ve Velkých Popovicích, hodinu pěšky za jakéhokoli počasí.“ Do Prahy k babičce, matce či otci jezdila na prázdniny, Vánoce, „ty kontakty byly velice úzký. Vyrůstala jsem jako venkovský děvče, ale přitom jsem věděla, že nejsem tak úplně odsud. Moje maminka byla bohém, psala knížky, chodila do kaváren, kouřila, vzala mě do divadla na premiéru Buriana…“ Na svou vychovatelku tetu vzpomíná v dobrém. „Ona mi hodně dala, uměla jsem nazpaměť Kytici, kterou mi četla. Pěstouni na mě byli velice hodní, oni dlouho neměli děti, takže jsem jim nahrazovala vlastní rodinu.“ Rozpor mezi světem maminky a pravidly svázaným životem malého města si jako dítě dobře uvědomovala, vytvořila si pocit „určitý výjimečnosti“ – kamarádky bohémskou maminku v Praze přeci jen neměly. Odmalička osvědčovala „takovou beraní povahu“.

Obraz první republiky však pozdější mladé komunistce vytvářela nejen realita a antiměšťácká matka, ale později také literatura.„Po válce jsme četli Olbrachta – Annu proletářku, Fučíka.“ Zmiňuje také Aloise Jiráska.

Válka a osvobození

V 11 letech matka chtěla, aby dcera chodila do střední školy – to se nepovedlo, takže „měšťanku jsem stejně dochodila v Praze“. Za války byla maminka na „indexu zakázanejch autorů“, otec jako novinář odešel ze zaměstnání. „Já jsem věděla, co je strach z nacistů, strach ze zatčení.“ V Mánesu v doprovodu maminky poslouchala rozhovory o zatčených a popravených. „Já jsem tohleto vstřebávala přirozeným způsobem, protože jsem do toho prostředí patřila.“ Eva s maminkou bydlela na Národní třídě, vzpomíná na střelbu v Resslově ulici při posledním boji parašutistů, na kostel se šla potom podívat. Během pražského povstání byla svědkem oboustranných násilností a represí. „V Rytířský ulici vytáhli na kandelábr esesáka, polili zaživa benzinem a upálili ho. My jsme tam šly s kamarádkou a viděly jsme, jak tam visel ohořelej člověk. Moje matka to charakterizovala jako čin zdivočelýho maloměšťáka – to byl v jejích očích velký odsudek. To byli lidé, který neměli právo druhým ubližovat, ale dělali to. Poslední noc před příjezdem Rudé armády do Prahy jsme zažili útěk civilního německého obyvatelstva na jih. To se mi zdálo na místě, tam jsem neměla pocit křivdy. Znala jsem spoustu lidí, který zabili, spoustu známejch…“

„Otec měl druhou rodinu a bydlel jinde. Bylo to moje dětský trauma, já jsem otce chtěla a potřebovala, ale viděli jsme se málokdy.“

Od války po únorový převrat 1948

„Když věci prožíváte, tak jste jedna strana sporu a prožíváte to jako konflikt, soupeření, ale nemáte na to zpětnej názor, kterej ani nemůžete mít.“ Mamince vycházely knížky, měla rubriku v Rudém právu, otec byl šéfredaktorem deníku Práce: „Mně bylo patnáct, šestnáct, jako dcera jsem šla s tim.“

Po válce studovala na gymnáziu: „Ve třídě jsme byly jen dvě nalevo. Už tam vznikaly třenice a konflikty.“ Už jako středoškolačka se stýkala s vysokoškoláky, chodila na demonstrace, vyprovázela studenty odjíždějící na brigády, ze Slovanského domu se znala s Jiřím Pelikánem.

„Na Prvního máje 1947 šly průvody dva: národněsocialistickej (podle znaku zvaní brkaři) a komunistickej. Já jsem šla samozřejmě v tom druhym a střetli jsme se s brkařema a já jsem tam od jednoho nársoc dostala strašnejch pár facek.“

Mladé komunistce vadili protivníci „bohatstvím, arogancí, nafoukaností a zkažeností, večírkama a lehkovážností“. Rodiče paní Kantůrkové patřili k nové střední třídě, ale na převratu rozhodně nezbohatli. „Maminka ovšem otvírala Dobříš, já jsem tam jezdila na prázdniny. Tam se vedly spory, pamatuju si obrovskou hádku mezi Řezáčem, Drdou a Peroutkou o odsunu – pro mě to byl trochu divnej svět, ale taková ta panskost (života na zámku) tam nefungovala.“ Fakt, že spisovatelé dostali zámek, považovala za vcelku přirozený. „To bylo v atmosféře doby.“

Eva Kantůrková se zúčastnila Gottwaldova projevu na Staroměstském náměstí. Vzpomíná na zimu i na sounáležitost s davem: „To nebyla sounáležitost s těmi nahoře, ale s těmi dole.“

Vysoká škola

Na vysokou školu nastoupila po dvouletém působení v Mladé frontě roku 1951. Během práce v zemědělském oddělení MF jezdila ve svazácké košili na venkov agitovat: „Já jsem byla malinko opatrná, přeci jenom jsem měla venkovskou zkušenost a věděla jsem, že venkovský lidi jsou složitější povahy, než si redaktor mládežnickýho časopisu myslí.“

Pro mladou nezkušenou dívku bylo prostředí, kde pracovala i řada kvalitních novinářů, velice inspirativní a zajímavé. „My jsme se nepovažovali za hlásnou troubu nebo nějaké služebníky režimu, možná to bylo naivní, ale my jsme se cítili jako ten režim. A vedle toho šel proces s Horákovou…“ Proces s Miladou Horákovou zůstal ve vzpomínkách pamětnice do dalších let zcela zakryt působením v novinách a v agitačních skupinách, které nabíraly nové členy svazu mládeže.

Vzpomíná na rozhovor s jedním předsedou, kterého se „naučenými frázemi ptala a on nenaučeně odpovídal“ – o nevhodnosti rozorávání mezí a velkých lánů atd. Agitační a brigádnické nadšení z ní vyprchalo na vysoké škole: „Tam najednou manýry kolektivismu začaly působit nepatřičně.“ Vylučování z VŠ apod. nezažila: „Já jsem měla skvělý ročník, mým spolužákem byl třeba Eman Mandler.“ V té době již poprvé vdaná Eva Kantůrková (za básníka a publicistu Jana Šterna, * 1924) zažila projednávání svého mimomanželského mileneckého vztahu na stranické plenárce: vyloučena sice nebyla, ale bylo usneseno, že „již nikdy nesmí mít stranické funkce“ (členem KSČ byla od 16 let, do strany ji osobně přivedla matka; „já jsem od patnácti let prodávala Stalinovy portréty, dávala kytici dirigentovi filharmonie…“).

Na mládí a dobu studií vzpomíná jako na „dobu obrovskýho uvolnění, legrace“ ve studentském životě. Vzpomíná na svého učitele, historika Josefa Macka (díky němu napsala svou prózu Jan Hus), jemuž se studenti chodili svěřovat se svými pochybnostmi. Při jedné žádosti o přímluvu za otce spolužáka jisté spolužačky se jim svěřil se svým strachem a obavami z velkého vlivu mocných. „Ten strach byl z toho, jestli to postavení, který máte, je vůbec jistý. Jestli mě nepřejede auto.“ Takový strach Eva Kantůrková zažívala, když zjistila, že je sledována a je jí zadržována korespondence.

Mladí levicoví intelektuálové 50. let podle ní nebyli omezení lidé: „My jsme se socialistickému realismu smáli.“ Řada prohlášení a textů podle ní byla úlitbou režimu (uvádí příklad Jarmily Glazarové), ze svého vlastního díla se stydí pouze za článek o událostech v Babicích, kdy se nechala zmanipulovat propagandou.

Necítí se však svedená: „Ve dvaceti už nejste zase takový dítě. Dokonce se to příčí mojí povaze. Já jsem byla svébytnej tvor, kterej se choval, jak se chovat chtěl, a ne že by byl svedenej.“

Literární zrání mladé spisovatelky ovlivnil omezený výběr autorů: „Můj největší autor byl Gorkij, Balzac, Steinbeck, celá ta realistická literatura. Když jsme se dopracovali k Hemingwayovi, tak to byl průlom. Když jsem prvně četla Joyce, tak to mi bylo třicet.“ Získala jej z knihovny ÚV KSČ z oddělení zakázaných knih, kde byl knihovníkem autorčin dobrý známý. „My jsme si tam potají četli Trockýho. Názorovej zlom ale přišel až s událostmi v Sovětském svazu.“ (Chruščovův projev O kultu osobnosti a jeho důsledcích na XX. sjezdu KSSS 14.–26. 2. 1956.) Projev nového sovětského vůdce působil jako určitá katarze: přesto však nevedl k odsouzení režimu, ale naopak k naději, že to přeci jen půjde dělat lépe.

Článek o Babicích

Při koncipování článku o Babicích brala Eva Kantůrková v potaz tehdejší verzi známou z procesu – oficiální výklad považovala za bernou minci. Velký vliv na ni však udělala hlavně návštěva vesnice spolu s exkurzí s dalšími novináři, kde viděli krev a rozstřílené zdi, mluvila s pozůstalými, exkurze navštívila i příbytky údajných pachatelů, provázena nenávistnými pohledy jejich příbuzných: „Tohle byla jedna z věcí, která mě velmi zasáhla.“

Poválečná společnost

Rozdělení na inteligentnější a především entuziastičtější polovinu komunistickou a konzervativní oprašovatele 1. republiky považuje za příliš schematické. „To, že se ti komunisti prosadili, nebylo v rozpůlení, oni oslovili středovej proud.“ Uvádí příklad své tety, která poprvé dostala důchod – i střední vrstva často dosáhla poprvé na dosud nepoznané výdobytky.

Kolektivismus mladých levicových intelektuálů konce 40. let naplňoval potřebu člověka někam patřit. „Pocit sounáležitosti s něčím větším naplňuje v podstatě náboženské potřeby člověka. Otravovat mě to začalo na vysoké škola, kdy už to bylo institucionalizovaný, kdy jste musel být součástí studijní skupiny – i když jsem byla její svazácký vedoucí. Individuální pojetí sama sebe jsem ale začala pěstovat až v dospělosti. I šedesátá léta a Charta byly kolektivistické.“

Vztah k Západu v 50. letech

Z izolace, v níž zde lidé žili, se paní Kantůrková jen obtížně dostávala – západní noviny neznala, zkušenost byla v podstatě jen z knih, které zde vycházely. „Prvně jsem se na Západ dostala někdy na konci šedesátých let s cestovní kanceláří k moři do Itálie, ale to není poznávání Západu.“ První setkání s jiným výkladem historie a politické situace zažila v 50. letech, kdy do Prahy přijeli francouzští novináři. „Můj první manžel uměl francouzsky, tak pozval jednoho domů a on nám vyprávěl, jak to bylo se zavražděnejma Polákama v Katyni. My jsme byli v šoku. Ale takovejch přímejch konfrontací bylo minimálně. My jsme spíš sledovali komunistický strany na Západě.“

Návštěvy SSSR

Po rozvodu pracovala asi rok jako redaktorka závodního časopisu na železničním uzlu ve Vršovicích. Kromě setkání se skutečnými dělníky jí to přineslo výjezd do SSSR. „S partou neposlušných novinářů z malých časopisů jsme chodili, kam jsme chtěli.“ Nepodřizovali se programu. Navštívila tak např. chudou rodinu, s níž se dělila o peníze. „Pak už jsme do SSSR jezdili normálně, byli jsme například v Soči na dovolený.“ Z „VIP zóny“ se vydali s mužem na předměstí, kde lidé bydleli v zemljankách, „zakopaný, nad tim kůlny, do kterých by v Čechách nedal sedlák prase, okna zalepený novinama… – a teď na tom všude televizní antény“; elektřinu a s ní názorotvornou televizi režim dovedl i do těchto posledních obydlí.

Nad článkem z roku 1965

Nad článkem z roku 1965 (viz dodatečné materiály) paní Kantůrková vzpomíná: „Rok 1965, to už je úplně jiná doba. To už byla napsaná Smuteční slavnost, tam už je reflexe padesátých let. My jsme procesy nevzali. Nikdo v mym okolí.“ Rodina prožila zatčení a odsouzení švagra v rámci procesu se Slánským. Věděli, že švagr je nevinný, ale v té době „pochybnost nebyla o režimu jako celku, ale o jednotlivostech, který se v rámci režimu odehrávaly. Z vnitřního světa režimu jsem vystoupila až někdy roce 1967–68.“ Paní Kantůrková navíc „neměla na výběr: od patnácti let jsem vyrůstala ve světě, který se nějak profiloval, a jiný nebyl“. Mohli si navíc sáhnout i na úspěchy režimu: „Nastala velïká úcta k práci, která se brala vážně. My jsme v tom systému bojovali proti jeho nedostatkům.“

Proces se Slánským ovšem vyvolal zděšení i mezi komunisty, nicméně lidé se báli nebo nebyli ani ochotni si připustit, že by se u nás mohlo odehrávat něco podobného procesům ze 30. let v SSSR. „Když začíná po revolučním převratu diktatura, tak se všichni bojej.“

Na švagrovo zatčení marně reagovala naivním dopisem na vyšší místa.

Vztah ke generaci Tváře

Eva Kantůrková raději než o generaci mluví o vztahu k jednotlivým osobnostem. Zatímco sblížení s Václavem Havlem vždy bránilo zcela odlišné sociální pozadí a původ, blízké přátelství naopak navázala s Jiřím Grušou a Petrem Kabešem. „Ono záleží na tom, kdy se s kým setkáte a kdy máte tu možnost se vymanit ze svýho prostředí a jestli máte možnost překročit jeho stín.“

Smuteční slavnost

Postava hlavní hrdinky i některé další persony autorčina románu Smuteční slavnost (1967, film Zdeňka Sirového 1969) má předobraz ve vsi, kde autorka vyrůstala. Jaké však bylo jet jako zapálený komunista na vesnici a vidět dopady ideologie? „Já jsem byla ustavičně konfrontována svojí tetou. Pamatuji si, jak jsem jí vykládala, a ona se tak koukala a říkala: ,No jo, ale co oni s nima dělají?‘ A já: ,No, co dělají?‘“ A teta jí vyprávěla příběh velkého sedláka Nerudy, jejž její sestra ukrývá před zatčením na půdě své chaty. „Teď já tam přijela, vykládám ty blbosti a ona mi začne vyprávět o lidech, který jsem znala, že jsou v maléru a celá její rodina taky, poněvadž schovává kulaka.“

Rok 1968

Se skupinou reformních komunistů se znala přes otce (zmiňuje O. Šika, J. Šabatu). „O tý věci jsem si myslela, že se to nedá realizovat. Když jsem to řekla Šabatovi, tak mi řek, že mě vylučuje ze strany, když nevěřim v obrodu socialismu.“ SSSR považovala za příliš silný na to, aby „obrodu“ povolil, „pokud by se k nám nepřidaly aspoň dvě velký komunistický strany ve Francii a Itálii“. I reformátoři se ostatně podle Kantůrkové děsili zrušení vedoucí úlohy strany. „V momentu, kdy tady ty antonovy přistály a kdy rozstříleli Václavský náměstí, bylo jasný, že je konec.“

Rozhovor se na chvíli stáčí ke známému sporu Kundery a Havla: „My jsme tehdy Havla nebrali moc vážně.“

O emigraci s manželem neuvažovali. Navíc: „My jsme natočili film a vydala jsem tři knihy. My jsme měli šedesátý léta, stačili jsme se uplatnit, vstřebat určitej životní styl a vidění světa“– okupaci ve skutečnosti zaplatila až generace, která v 18 letech vpadla do hniloby 70. a 80. let.

70. léta

Z KSČ paní Kantůrková vystoupila v roce 1969, „když vydali takovej ten směšnej text Poučení z krizového vývoje, když mýho muže vyhodili jako pravicovýho oportunistu z televize a mýho prvního muže vyhodili z redakce“ (druhým manželem Evy Kantůrkové byl novinář Jiří Kantůrek, 1932–1998, v letech 1990 až 1992 ředitel Čs. televize). V té době přitom ještě Eva Kantůrková neměla problémy, knížky do stoupy jí šly až později.

Proměna v občany 2. kategorie se projevila např. tím, že Kantůrkovy nepustili do Televizního klubu, kam do té doby chodili „na kafe nebo na oběd“, s tím, že jsou „na seznamu“. Rodinu živil manžel, který pracoval ve stavebním podniku, občas dostala nějaký honorář ze zahraničí nebo od Ludvíka Vaculíka i paní Kantůrková. Za knihu pohádek ještě dostala vyplaceny peníze, za něž si koupili chalupu u Písku.

Co se týče StB: „Záleželo na tom, koho na vás nasadili.“ Major paní Kantůrkové si „hrál na Colomba, nosil bílej převlečník a taky tak mluvil. Jenom jednou si na mě takovej mladej kluk vyskočil a nasadil mi želízka. Blbě se s nima nasedá do auta.“

Období 1969 až 1989 nepovažuje za ztracené. „Proč? Já jsem v tý době napsala svoje nejlepší knížky. To přináší život. Já jsem nejsvobodnější byla paradoxně v tý Ruzyni. Mohli mě zbít, špatně mě krmili, ale já jsem diktovala protokoly, opravovala mu chyby, tomu vyšetřovateli, ten šílel.“ (Eva Kantůrková byla 1981 obviněna z podvracení republiky, zatčena a propuštěna až v roce 1982; stíhání zastaveno v prosinci 1989.)

O dnešku

„Já nejsem zklamaná, já jsem naštvaná. Stalo se, co se stát muselo. Ty Paroubkové se museli vynořit – tak jako se střídají generace, tak nakonec se vždycky vynoří to, co si nepřejete; jako se vynořily v padesátých letech ty příšerný domovnice.“

Připomíná problém chudoby a také bezdomovectví: „A to jsme ještě bohatá země. Já jsem teď byla v Bulharsku a to je neuvěřitelná bída. Tam žije rodina za našich pět stovek měsíčně. Ta představa byla jiná a naivní: pozvolnější přechod a nenechat to rozkrást. Na to ale nebyla společenská síla.“

Dnes se Eva Kantůrková řadí politicky nejspíš k liberalismu, ale ne v jeho neoliberální podobě „jako že trh rozhoduje vše. Nikdy jsem nevolila Klause, ODS, i když mám mezi nima přátele, poněvadž nepatřim do vrstvy obyvatel, kterou oni vytvářej. Nejsem podnikatel, nejde mi o zisk, nechci bejt bohatá. Mně vyhovuje nižší střední vrstva, abych měla na kafe, na obrazy… My žijeme v době, která skončí špatně, protože to rozvírání nůžek si nakonec masa lidí nedá líbit. Tim ale nechci říct, že jsem nalevo nebo u sociálních demokratů. Určitě jsem ale na straně těch poníženejch.“ Za jejího předsednictví Obec spisovatelů vyvolala celou vlnu „cikánské literatury“.

Z nacionalismu strach nemá, dnešní svět je natolik spjat nadnárodními silami, že se problémy budou řešit jinak. Za nebezpečný považuje rozpad do tu národně, tu nábožensky profilovaných skupin a sílící napětí ve světě.