Alois Kánský

"Když proběhl ten podpis tý spolupráce, nevím, jestli jste někdy viděl ten vázací akt, ten byl formulovanej tak strašně nevinně – prohlašuji, že budu hájit zájmy vlasti atd., to bych snad byl schopnej podepsat i dneska. I když jsem si říkal, člověče, z tohohle bude jednou malér, a taky že byl, po letech. Tak to tak podepíšete, jako nic…"

"No to byl strach, protože jsem nevěděl, co by se mohlo stát. Pro mě bylo nepředstavitelný jenom už ta věta o odnětí státního souhlasu. Já vůbec nevím, co bych dělal. Jako kněze by vás do školy nepustili, to jsem učil až po revoluci na tom gymnáziu, a rád jsem tam učil, filosofii, latinu a řečtinu, moc mě to bavilo. To bych ale nemoh dělat vůbec nic, jenom fyzický práce, to jsem ještě vypadal jinak a byl jsem slabej. To je jasný, že by se vás lidi ujali, ale takhle neuvažujete. Prostě máte obavu, a je to."

"Já jsem byl biřmovanej u Krista Krále právě v září 1965 a to byla jeho první akce v Praze. Tam bylo biřmovanců několik desítek, ne-li stovek, protože léta se nebiřmovalo. Potom jsem slyšel od jeho kněze: ‚No, tak to je ten biskup zrádce.‘ Protože v 1965 odvlekli arcibiskupa Berana do Říma a tenhle byl vnímanej jako prorežimní, bolševickej biskup. Ono to ze začátku skutečně tak bylo, ještě když za ním v roce 1977 přišel Václav Malý, tak on ho vyhodil. On vyhodil Vaška Malýho a křičel na něj, že je snílek. Václav byl celou dobu bez souhlasu, a on pro něj nic neudělal, pro nikoho nic neudělal, kdo byl takhle nějak… On měl pár lidí třeba, který vyslechl, ale pak na něj někdo zahartusil, a on změnil názor…"

"Jezuitům jsem to řek, dokonce i o tom vycestování do Itálie, do toho Nepomucena, do Říma. Tehdy se zhrozili a řekli mi: ‚Na to zapomeň, to je likvidační. Když by na tebe přišla jejich tajná služba, tak se s tebou párat nebudou.‘ To byli chlapi, který to znali. Estébáci, který si mě pak zavolali, mi říkali: ‚Nám ani tak nevadí, že nepojedete do tý Itálie, jako spíš to, že jste se o tom radil s jezuitama.‘ Dodnes nevím, jestli tam měli nějaký odposlechy, jestli to byla finta, jestli tam někdo z okruhu těch lidí něco někdo vynesl. Radil jsem se asi s deseti lidma, o tom podpisu věděli ovšem jenom jezuiti."

"Napřed jsem se to objevilo v novinách, od syndikátu novinářů. To ještě žádný seznamy neexistovaly. A to byla taková noc zvláštní, protože celý léta těm lidem něco řikáte a oni vás nějak berou a dokonce si vás vážej a věřej vám a berou vás, a teď tohle. A to jsem skutečně přemejšlel o všem, včetně toho, že skončim se životem. A byl jsem sám. A tak jsem se skutečně vzchopil pomodlil a v něděli jsem to řek na všech bohoslužbách. Já jsem to provázel větou (protože jsem nemoh vědět, co jsem kdy řekl a co z toho estébáci udělali), že jestli jsem někomu ublížil, tak ať se mi přihlásí. Nikdo se nepřihlásil."

„Když mi zemřela máti, a to se vědělo, že umírá a že jsem opravdu sám, on mi zase hrozně pomohl - zařídit pohřeb a já nevím co ještě. A pak se dokonce v kuloárech říkalo, že jsem Tomáškovo dítě, pak některý estebáci se furt vyptávali, jestli on s tou mojí mámou něco nemohl mít někde, to bylo dost nechutný, ale oni byli takový.“

"Já jsem byl mladičkej kaplan v Plzni, já jsem neměl šanci nikoho prozradit. Vaška Malýho vyhodili hned, jak jsem tam přišel. Ptali se: ‚My víme, že jste byl v bytě s těma a těma lidma, co jste si tam řikali, co jste dělali?‘ – ‚Rozebírali jsme Evangelium sv. Marka,‘ odpověděl jsem.‘ – ‚A co ještě?‘ – ‚Hráli jsme písničky.‘ – ‚A má tam někdo třeba nějaký názory – protistátní?‘ – ‚V jistém ohledu je už protistátní to, že nevyznáváme tuhle ideologii.‘ A předtím v semináři, tam udivovali, že věděli, kolik je nás na pokoji, jako že všechno vědí. Potom, když jsem přišel do Prahy, tak mě nutili, abych se seznámil s Kaplanovejma. Já jsem asi tak po roce, co jsem přišel do Prahy, záměrně přerušil kontakty s Halíkem, Malým. Ne, že by mě nikdy nenavštívili, ale kam jsem byl zvanej, tam jsem nechodil. Ale u vědomí toho, že já nemám co říct."

"No tak, například se mě ptali: ‚Vy jezdíte za tím Halíkem z Plzně?‘ – ‚No, jezdim.‘ – ‚A co tam tak děláte?‘ – ‚No co, tak si popovídáme.‘ – ‚A to musíte jezdit z Plzně do Prahy? A to si jenom povídáte? A on je taky svobodnej, že jo?‘ A teď na mě takhle koukali, dělali narážky, jako jestli nejsme teplouši třeba. ‚No, tak si povídáme, co je na tom?‘ – ‚A není v tom něco jinýho?‘ – ‚Co by v tom mělo být jinýho, já vám nerozumím?‘ A furt sondovali, jestli tam třeba nesloužim mši. ‚No, jednou jsem tam sloužil mši, protože jeho maminka je nemocná a nemůže do kostela.‘ – ‚A víte, že se to nemá?‘ – ‚No, vím, že se to nemá, tak jsem vám to řek, a co bude teď?‘ – ‚No nic nebude, samozřejmě, když je to jenom takhle…‘ A nikdy se to nedozvědělli, že tim knězem byl."

"Můj otec byl členem řídících orgánů komunistické strany a moje maminka byla bývalá řeholnice, která v padesátým roce, když zrušili kláštery, přišla do Prahy a vzala si mého otce. Pak jsem se narodil já. Otec od nás odešel, když mi bylo pět let. Takže už začátek byl takový, že lidi koukali. To byl taky důvod, proč se ty estébáci o mě začali tak rychle zajímat, protože když se otec dozvěděl, že jeho jediný syn chce být flanďákem, černoprdelníkem, tak dostal málem infarkt. To byl taky důvod, proč oni se na mě zaměřili. Ta první fáze setkávání bylo o tom, že mi říkali: ‚Ne, tam nesmíte vstoupit, vy nesmíte svému otci udělat takovou ostudu.‘ – ‚No co, on dělá ostudu zase mě.‘ Nemohli jsme se dohodnout."

"Jednou si mě zavolali. Dostal jsem pokutu za nějaký přestupek, někde jsem couval v jednosměrce – to bylo 40 korun. A teď mi dali tu pokutu, hrozně jsem se naprd a teď jsem do telefonu někomu řikal (a koho jinýho by poslouchali, než arciděkanství v Plzni): ‚Hele, já emigruju do Albánie, tady už já nebudu žít ani chvíli.‘ Potom si asi za dva dny mě zavolal tajemník a: ‚Prej jste něco někde vykládal… ‘ A potom estebáci. To byl tanec: ‚Jak si to představujete emigrovat do Albánie, vždyť to je spřátelená země…‘ – ‚Já to řekl jen tak,‘ říkám… A oni: ‚No to asi ne, když jste přímo řekl, že jste už rozhodnutej.‘ Jak by se mi to mohlo povíst? Ale oni nepřemejšleli, oni chtěli vykázat činnost – dneska už vůbec o tom mluvit je absurdní."

"Musíte rozlišovat, to byl pohovor s člověkem, který se v ničem neangažoval, jehož otec byl dokonce členem řídících orgánů KSČ, který nic neudělal. Něco jinýho byl pohovor s Vaškem Malým, který podepsal Chartu, který brojil proti režimu, kterej dostal před držku, nenechali ho vychcat, skutečně ho zkopali. To nám vyprávěl potom. Nebo totéž Radim Palouš. To se dělo, ale lidem, který zjevně bojovali proti komunismu, já jsem zjevně nebojoval. Pokud by to nebyly křty a vyučování náboženství. To byl skutečně potom rozdíl v tom přístupu."

"Já jsem si dost rozuměl s Alešem Opatrným, s Vláďou Kellnarem – to trvá do dnes, s Michalem Slavíkem – to trvá dodnes, s Tomášem Halíkem, který mi hodně pomoh. Čtyři roky jsem za ním jezdil ke zpovědi, a nikdy se estébáci nedozvěděli, že je tajně vysvěcený kněz…Jeho matka byla ve vedlejším pokoji a my jsme spolu sloužili mši svatou v jeho knihovně."

"Můj první šéf, pan arciděkan Kozlík (dej mu Pán Bůh nebe). Když jsme nastoupili, tak nám řekl: ‚Heleďte kluci, já jsem byl osm let v kriminále, já jsme v Pacem in terris, protože toho kriminálu jsem si užil dost. Nic přede mnou neříkejte, co bych neměl slyšet. Protože já musím támhle a támhle leccos vykládat.‘ Bylo od první vteřiny jasno. Byl to výbornej kněz, laskavej, vstřícnej, vzdělanej a pokryl všechny naše aktivity, na něj si nikdo nedovolil. Protože on vstoupil do Pacem in terris, on se kál, že teda dělal nějakou protistátní činnost. Byl to vynikající člověk, vynikající šéf – to byl vám potvrdil i Aleš Opatrný, který byl mnohem tvrdší v tomhletom - navíc já jsem byl kluk, já si ve svých čytřiadvaceti letech vůbec nemohl dovolit hodnotit úctyhodného arciděkana Kozlíka."