Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Alois Kánský (* 1954  †︎ 2008)

• narodil se 20. 10. 1954

• vystudoval teologii v Litoměřicích

• 1978 vysvěcen na kněze kardinálem Tomáškem

• nastoupil na místo kaplana v Plzni

• působil v Libčicích n. Vlt., Uněticích, u sv. Markéty v Praze-Břevnově, Roztokách aj.

• podepsal spolupráci s StB, veřejně se k tomu po listopadu 1989 přiznal a omluvil se

• dlouholetý kněz u kostela sv. Antonína v Praze-Holešovicích

• zemřel nečekaně 31. 10. 2008 v Praze

Alois Kánský se narodil v roce 1954 v Praze jako jediný syn bývalé řeholnice a vysokého komunistického funkcionáře. Jeho maminka odložila řeholní hábit nuceně v roce 1950, kdy se hromadně likvidovaly ženské i mužské konventy v celé republice. Manželství jeho rodičů se rozpadlo v době, kdy Aloisi Kánskému bylo pět let. Otec od rodiny odešel.

Takovou ostudu otci nemůžete udělat

Povolání ke kněžství pocítil pater Kánský v době studií na gymnáziu, kam nastupoval v době počínající normalizace a jeho záměr již tehdy vzbudil – především díky jeho rodinnému zázemí – pozornost Státní bezpečnosti: „Moje maminka byla bývalá řeholnice a otec člen řídících orgánů komunistické strany… lidi koukali. A to byl taky důvod, proč se o mně tak brzy začala zajímat Stb, ostatně, když se otec dozvěděl, že jeho syn chce být flanďákem, černoprdelníkem, tak málem dostal infarkt.“ Státní bezpečnost tedy s  Kánským (bez jeho iniciativy) navázala kontakty dlouho před tím, než samotnou spolupráci podepsal, snaha byla především vymluvit mu jeho přání stát se knězem: „Ta první fáze setkávání nebylo jen takové pozvání k popovídání… Ne, tam mi na rovinu říkali: ‚Ne, tam nesmíte vstoupit, takovou ostudu svému otci přeci nemůžete udělat.‘ ‚No co, on dělá ostudu zase mně, říkal jsem…“

Nabízeli mi dokonce studium v Moskvě, jen abych nebyl knězem

Paradoxní situace nastala, když celý kolektiv z košířského gymnázia včetně Aloise Kánského vstoupil do Socialistického svazu mládeže, kde se Kánský stal předsedou celoškolního výboru. Jeho záměr být knězem byl ovšem všeobecně znám: „Volali mě na městský výbor, nabízeli studium na diplomatické škole v Moskvě apod.“ Do Sovětského svazu se dostal na exkurzi dokonce jako předseda nejlepší svazácké organizace: „Furt jsme něco dělali, vykazovali činnost, ale jestli tam bylo pět přesvědčených lidí z celé školy, tak to bylo moc. Já, který jsem šel potom na kněze, jsem podepisoval posudky svazákům, kteří se dostali na vysoké školy, samozřejmě všichni byli doporučení.“ Na otázku, jaký byl smysl tohoto iniciativního svazáctví celého kolektivu, odpověděl pater Kánský: „Navenek se dělalo něco, co režim kvitoval s povděkem: ‚To je výborná škola, tam jsou svazáci, tam je to zocelený.‘ A oni měli svoje čárky. Tihleti se dostávali na vysokou školu… Nevím, co bych měl ještě vysvětlovat.“

Alois Kánský se v této době svěřil do duchovní péče jezuitům od kostela sv. Ignáce, mezi kterými byli ještě v té době mnozí svědkové a oběti prvotního zápasu církve se státem – na tyto kněze vzpomíná Alois Kánský jako na opravdové vyznavače živé víry: „Jejich víra byla něčím tak žitým… čišelo to z nich. A když se bavili o kriminále, vybírali tak trochu jako Švandrlík – ty srandovnější věci.“

Styky s otcem

S otcem, který od rodiny odešel, se Kánský setkával jen sporadicky: „On měl nějakou vilu v Kyjích u Prahy, párkrát jsme se setkali… Když jsem mu řekl: ‚Hele tati, ty, takovej komunista, a piješ francouzský koňak a kouříš marlborka…‘ A on odpověděl: ‚Víš, za to, co se děje teď, jsem si já za první republiky nenechával od policajtů rozbíjet hubu…‘ On měl spoustu vlastností, které mi ublížily, bil mě a mou matku, dost. Ale jednu věc, kterou musím objektivně ocenit – on nikdy neotočil kabát. Byl vždycky stalinista, tvrdej stalinista. Když k nám přijeli Rusové v ’68 – on je šel vítat. Když jsem se chtěl stát knězem, chtěl se mě právně zříct a já ani nevím, jak to potom dopadlo. Když měl potom poslední rozloučení, přijel jsem v džínách z Plzně, byl to státní pohřeb, byli tam milicionáři, nějaký idiot tam řečnil o tom, že se loučíme se zaníceným milovníkem Sovětského svazu, s výborným komunistou a vzorným manželem a skvělým otcem. To když jsem slyšel, tak jsem se otočil a šel jsem domů.“

Studia

Alois Kánský nastoupil do semináře v Litoměřicích, kde byla také umístěna Teologická fakulta, ovládaná, a to včetně semináře, hlavně kněžími z Pacem in terris. Alois Kánský vzpomíná na tehdejší poměry: „Samozřejmě to byl nekonečný boj s těma ‚pacákama‘ (míněni lidé z Pacem in terris) a s estébákáma, ale byla tam furt sranda. Ty mikulášský besídky, lidi se měli rádi, spíš jsme si dělali legraci z osobních věcí. Neřešily se problémy s vyučujícími, do Pacem in terris se nevstoupilo. Když mělo Pacem in terris sjezd, tak jsem tam za studenty promluvil, za ten projev mě chtěli vyhodit. Tehdy se mě zastal děkan fakulty Pokorný a proděkan, asi proto, že jsem řekl, co si sami mysleli. Já jsem tam řekl, že mladý člověk, ať žije v USA nebo v SSSR, touží po pravdě a spravedlnosti, baví ho moderní věci, chce cestovat, znát jazyky. Řekl jsem tam i větu: ‚V této zemi nepotřebujeme jenom klid ke spánku, ale i studovat, cestovat. Naším prvním úkolem je připravit se na kněžství a naplňovat Ježíšova slova – hledejte nejdřív Boží království a jeho spravedlnost a všechno ostatní vám bude přidáno.‘ Tehdy všichni ti pacáci spustili velký aplaus. Pak už jsem ale žádný projev nikdy neměl.“ Na problematické spolužáky, kteří byli buď přímo režimem nasazení, nebo později zlomení ke spolupráci a udávání svých kamarádů, si Kánský konkrétně nevzpomíná: „To by se hned vědělo, pokud vím, neměli zájem o nějakého kluka z Horní Dolní, ale především o lidi, kteří byli intelektuálně na úrovni, měli kontakty a u nichž se předpokládalo, že by mohli dělat i něco jiného než kněze.“

I mezi vysmívanými členy Pacem in terris se našly vzácné výjimky lidí, které bylo možno považovat za vnitřně slušné a kteří sami sebe napřed ohlásili jako „potenciálně nebezpečné osoby“. V této souvislosti vzpomíná Kánský na svého prvního šéfa v Plzni, pana arciděkana Kozlíka: „Když jsme nastoupili, tak nám řekl: ‚Heleďte, kluci, já jsem byl osm let v kriminále, já jsem v Pacem in terris, protože toho kriminálu jsem si užil dost. Nic přede mnou neříkejte, co bych neměl slyšet, protože já musím támhle a támhle leccos vykládat.‘ Bylo od první vteřiny jasno. Byl to výbornej kněz, laskavej, vstřícnej, vzdělanej a pokryl všechny naše aktivity, na něj si nikdo nedovolil. Navíc já jsem byl kluk, já si ve svých čtyřiadvaceti letech vůbec nemohl dovolit hodnotit úctyhodného arciděkana Kozlíka.“

I na fakultě byli mnozí, kdo si přes své členství v Pacem in terris zachovali určitou úroveň a mohli paradoxně tímto členstvím prosazovat i na tehdejší dobu poměrně progresivní myšlenky a dávat dobré rady. „Byl tam pater Vladimír Bedna z Pacem in terris, a ten byl samej Rahner apod., dokázal mluvit otevřeně, mohl si to dovolit. Dával i výborný rady, jak se chovat v krematoriu, v nemocnicích apod. Tehdy, když jste přišel do nemocnice a řekl, že jste kněz, tak vám řekli: ‚Počkejte tu, já zavolám řediteli, jestli vůbec můžete překročit práh nemocnice.‘“

Na fakultě patřil Kánský mezi intelektuální elitu a na otázku, jaké zažíval krize během kněžské formace, odpovídá: „Krize, krize, to má každej, byly prostě chvíle, kdy nás tam všechno sr… Měl jsem ještě před vojnou, to znamenalo dohromady se seminářem sedm let být někde zavřenej, studium jen dvě hodiny denně a já, kterej byl zvyklej na tom gymplu makat, tak tady byla v půl desátý večerka, to bylo hrozný. V prváku jsem se nudil, já dělal latinu čtyři roky u jezuitů, modlili jsme se jenom latinsky, dělal jsem řečtinu. Oni se učili latinu a já už jsem pomalu překládal Vergilia. Znal jsem se s Halíkem, Patočkou, dopisoval jsem si s profesorem Polde-Focktem, to byl lovaňský benediktin, největší husitik vůbec… já se Husem zabýval celá léta, byl jsem ten, co říkal, že Hus by měl být rehabilitován.“

Knězem

Na Silvestra roku 1976 zemřela pamětníkova matka a on zůstal sám. Brzy nato těžce onemocněl a na jáhna byl svěcen o trochu později než ostatní, 8. dubna 1978 kardinálem Tomáškem. V červnu téhož roku byl vysvěcen i na kněze a nastoupil svoji kněžskou službu jako kaplan v Plzni. Vstup do kněžské praxe popisuje Kánský lapidárně: „No, na co jsme se těšili, tak to najednou bylo… Po čase se všechno stává rutinou, svatby, pohřby, křty, práce s mládeží. Když máte osm pohřbů za den, všechno je rutina, jako v lásce se ženskou.“ Po skončení kaplanské praxe v Plzni nastoupil Kánský do Prahy, kde měl na starost farnost Stodůlky a hlavně Břevnov, při kostele sv. Markéty. Zastával zde víceméně úlohu administrátora, kterým ve skutečnosti nebyl: „To udělali rafinovaně, nebylo možný, aby Kánský byl adminstrátorem u sv. Markéty, bydlel jsem tam, všechno jsem tam dělal, ale normálně byl administrátorem Václav Filip, který sídlil v Ořechu, jednou za tejden tam přišel odsloužit mši a: „Tak co je novýho Lojzíčku, nic viď, tak to seš zlatej chlapec.“ Tehdejší církevní okrsky ovládali „církevní tajemníci“, lidé mnohdy původně různých povolání, kterým byl každý jednotlivý kněz v diecézi odpovědný za chod a činnost farnosti. Kánský vypráví, že v 70. letech již jejich moc nebyla díky tlakům z okolí tak velká jako kdysi v 50. letech a sebrat státní souhlas nebylo příliš jednoduché. Otupit fungování farností a omezit jejich činnost na nezbytné minimum se snažili ovšem neustále: „Když jsem po letech obnovil v Plzni půlnoční, když jsem nastoupil, tak to byl tanec. Já jsem tajemníka o souhlas nežádal, kluci si navlíkli pásky jako pořadatelská služba, odebírali u vchodu flašky, sundavali čepice a zahazovali cigára. Hrnuly se davy lidí, zpívalo se, hrálo na varhany a na kytaru, já tam zabouřil tím svým hlasem… Byl tam naprostej pořádek, lidi byli nadšení. Tajemník, když se to dozvěděl, to byl tanec po Vánocích. Připadal si jako pérovej dědek ze Švejka: ‚Co jste si to mohl dovolit, bez mého vědomí, o půlnoci sloužit mši, vy jste snad blázen,‘ křičel na mě.“

StB

Státní bezpečnost se začala zajímat o užší spolupráci stvrzenou podpisem brzy po začátku Kánského kněžského působení. Závazek se prakticky uskutečňoval zhruba jednou za dva měsíce, kdy byl Kánský telefonicky vyzýván, aby docházel do jistého bytu přímého agenta Stb. Kromě toho byla stále sledována linka plzeňského arciděkanství a všechny jeho telefonáty monitorovány (o čemž se dozvěděl později). Následující vyprávění dokládá, že vážně bylo agenty přehodnocováno každé slovo: „Dostal jsem pokutu za nějaký přestupek, někde jsem couval v jednosměrce. To bylo 40 korun, a my měli nástupní plat tři roky 598 Kč čistýho. Hrozně jsem se naprd a teď jsem do telefonu někomu řikal: ‚Hele, já emigruju do Albánie, tady už já nebudu žít ani chvíli. Dva metry popojedu, chci zacouvat a ještě mi řeknou, že když si budu otvírat pusu, tak mě seberou. Já fakt asi emigruju do tý Albánie.‘ Asi za dva dny i mě zavolal tajemník a: ‚Prej jste něco někde vykládal?“ A potom estébáci, to byl tanec: „Jak si to představujete emigrovat do Albánie, vždyť to je spřátelená země…‘ – ‚Já to řekl jen tak,‘ říkám. A oni: ‚No to asi ne, když jste přímo řekl, že jste už rozhodnutej.‘ Dneska už vůbec o tom mluvit je absurdní.“

O tom, jak se celá procedura rozjela, vypráví Kánský: „Když proběhl ten podpis tý spolupráce, nevím, jestli jste někdy viděl ten vázací akt, ten byl formulovanej tak strašně nevinně, to bych snad byl schopnej podepsat i dneska… I když jsem si říkal, člověče, z tohohle bude jednou malér, a taky že byl, po letech. Tak to tak podepíšete, jako nic… Ale řešil jsem to, měl jsem z toho mindrák, jako každej, kdo to udělal. Omluva pro to není, omluvou snad může být, že když je vám devatenáct let, tak se na život díváte trochu jinak. A to byly jenom kontakty, podpis byl až pozdějc. A když vám říkaj, že maminka by mohla být zachráněna, že maj léky…“ Informace, které ovšem Kánský mohl podávat, byly podle jeho vlastních slov velmi chudé na důležitá sdělení. S disidenty se nestýkal, jedním z mála blízkých přátel byl Tomáš Halík, tajně vysvěcený kněz. Tuto skutečnost (o Halíkově kněžství) ovšem Kánský prokazatelně nevyzradil, ačkoliv na to byl mnohokrát agenty bezpečnosti tázán: „Čtyři roky jsem za ním jezdil ke zpovědi, a nikdy se estébáci nedozvěděli, že je tajně vysvěcený kněz. Jeho matka byla ve vedlejším pokoji a my jsme spolu sloužili mši svatou v jeho knihovně.“ Jediným lidem, kterým tehdy Kánský o svém podpisu řekl, byli jezuité od sv. Ignáce, se kterými se stýkal od dob gymnaziálních studií: „Jezuitům jsem to řek, dokonce i o tom vycestování do Itálie, do toho Nepomucena, do Říma. Tehdy se zhrozili a řekli mi, na to zapomeň, to je likvidační. Když by ta tebe přišla jejich tajná služba, tak se s tebou párat nebudou. To byli chlapi, který to znali. Estébáci, který si mě pak zavolali, mi říkali: ‚Nám ani tak nevadí, že nepojedete do tý Itálie, jako spíš to, že jste se o tom radil s jezuitama.‘ Dodnes nevím, jestli tam měli nějaký odposlechy, jestli to byla finta, jestli tam někdo z okruhu těch lidí něco vynesl. Radil jsem se asi s deseti lidma, o tom podpisu věděli ovšem jenom jezuiti.“ Jaké byly tedy informace, které Alois Kánský skutečně vyzradil? Udal někoho skutečně? „Já jsem byl mladičkej kaplan v Plzni, já jsem neměl šanci nikoho prozradit. Vaška Malýho vyhodili, hned jak jsem tam přišel. Ptali se: ‚My víme, že jste byl v bytě s těma a těma lidma, co jste si tam řikali, co jste dělali?‘ – ‚Rozebírali jsme Evangelium sv. Marka,‘ odpověděl jsem. ‚A co ještě?‘ – ‚Hráli jsme písničky.‘ – ‚A má tam někdo třeba nějaký názory protistátní?‘ – ‚V jistém ohledu je už protistátní to, že nevyznáváme tuhle ideologii.‘ Potom, když jsem přišel do Prahy, tak mě nutili, abych se seznámil s Kaplanovejma. (Významná pražská katolická rodina, kde se scházelo mnoho osobností, provozovaly tajné mše apod., pozn. autora.) Já jsem záměrně přerušil kontakty s Halíkem, s Vaškem Malým, na co jsem byl zvanej, tam jsem nechodil, při vědomí toho, že skutečně nemám co říct. Václava Havla jsem poznal osobně až na pohřbu Jaroslava Seiferta. To není žádná exculpace, říkám, jak to bylo, já jim skutečně neměl co říct.“Zamlčoval pater Kánský něco? „Tak například se mě ptali: ‚Vy jezdíte za tím Halíkem, a co tam tak děláte?‘ – ‚No co, tak si povídáme.‘ – ‚A to jedete z Plzně do Prahy? A to si jenom povídáte? On je taky svobodnej, že jo?‘ A teď byly narážky, jestli nejsme teplouši třeba, a pořád sondovali: ‚A vy tam sloužíte mši?‘ – ‚No, jednou jsem tam sloužil mši, maminka je nemocná a nemůže do kostela.‘ – ‚A víte, že se to nemá?‘ Atd. atd. Nikdy se ale nedozvěděli, že Tomáš je knězem.“ Výslechy u StB, které Kánský popisuje, se odehrávaly spíše jako „přátelské“ pohovory u kávy, kde se více domlouvalo, než vyhrožovalo.

Pohřeb J. Seiferta

Událost, která prakticky spolupráci s Stb omezila na minimum byl pohřeb nositele Nobelovy ceny, básníka Jaroslava Seiferta. O kněžskou službu poprosila Kánského dcera Jaroslava Seiferta a Kánský rozhodně odmítá, že by akce byla zorganizována Státní bezpečností: „Fara byla hlídaná, já měl k pomoci jenom študáky. Kdo šel ke mně, byl legitimovanej, aby se tam nedostala nějaká stuha. Nedalo se jít jinak než přes faru, byly tam transportéry, vodní děla. Čtení měl Kemr, zpíval tam Haken, byla tam plejáda herců, umělců, filosofů, disidentů. Potom mi estébáci zavolali a: ‚Pane Kánský, od téhle chvíle vám už nevěříme ani slovo, vy jste měl z toho pohřbu udělat…‘ (Kánský nedořekl větu, pravděpodobně udělat z pohřbu pouhou soukromou akci pro rodinný kruh, bez účasti disidentů a veřejnosti.) ‚Nonstop jsem do telefonu odpovídal, kdy bude pohřeb, a to jsem měl říkat, že to nevim?‘ odpověděl jsem… Navíc to vyšlo jako soukromá zpráva v Lidový demokracii – ten den.“ Tehdy se psal rok 1986.

Prozrazení

Malér, kterého se pater Kánský obával, přišel přesně o pět let později, kdy syndikát novinářů zveřejnil zprávu o jeho spolupráci s StB. „Napřed se to objevilo v novinách, od syndikátu novinářů. To ještě žádný seznamy neexistovaly. A to byla taková noc zvláštní, protože celý léta těm lidem něco řikáte a oni vás nějak berou a dokonce si vás vážej a věřej vám a berou vás, a teď tohle. A to jsem skutečně přemejšlel o všem, včetně toho, že skončim se životem. A byl jsem sám. A tak jsem se skutečně vzchopil, pomodlil a v neděli jsem to řek na všech bohoslužbách. Já jsem to provázel větou (protože jsem nemoh vědět, co jsem kdy řekl a co z toho estébáci udělali), že jestli jsem někomu ublížil, tak ať se mi přihlásí. Nikdo se nepřihlásil.“ Pater Kánský byl jediným knězem, který byl ochoten se ke spolupráci se Státní bezpečností přiznat a otevřeně o tom hovořit. V době rozhovoru byl farářem u kostela sv. Antonína v Holešovicích.

Kardinál Tomášek

Na kardinála Tomáška vzpomíná: „On sem do Prahy přišel v roce 1965. Od otce ještě vím, že se na orgánech strany říkalo: ‚Vemte sem toho dědka, je mu 66, ten za chvíli zatřepe bačkorama a pak si tam dosadíme někoho svýho a bude pokoj s Vatikánem, furt jenom řvou a řvou, že v Praze není biskup…‘ Kdyby jim někdo řekl, že ten dědek bude jednou dělat revoluci a sloužit v katedrále Te Deum a před ním klečet Havel!“ V jednom se ovšem komunisté nemýlili: kardinál Tomášek byl při svém příchodu skutečně vnímán ne snad přímo jako „biskup kolaborant“, přinejmenším ovšem jako velmi povolný, neschopný a nerozhodný „biskup loutka“, se kterým režim může podle libosti manipulovat. Kánský vzpomíná na jednoho kněze při svém biřmování v roce 1965 v kostele u Krista Krále v Praze, který po příchodu Tomáška do chrámu k biřmování pronesl sám pro sebe: „Hleďte, biskup zrádce.“ Kánský k tomu dodává: „Ono to ze začátku skutečně tak bylo, ještě když za ním v roce 1977 přišel Václav Malý, tak on ho vyhodil, křičel na něj, že je snílek. Václav byl celou dobu bez souhlasu, a on pro něj nic neudělal. On třeba vyslechl pár lidí, ale pak na něj někdo zahartusil, a on změnil názor. Mně ovšem zase velmi pomohl, když mi zemřela máti, pomohl zařídit pohřeb. A pak se dokonce v kuloárech říkalo, že jsem Tomáškovo dítě, pak některý estebáci se furt vyptávali, jestli on s tou mojí mámou něco nemohl mít někde, to bylo dost nechutný. Do některých z nás ovšem vkládal naděje… A potom se strašně změnil, když se stal kardinálem, v jeho okolí se objevil Tomáš Halík… Už byl stařec a radikalizoval se a v době Gorbačova už se otevřeně vyslovoval proti Pacem in terris, závěr potom byl už dílem Prozřetelnosti, kdy už se nebál ničeho.“