„Když na to dnes myslím, tak to byla skoro sebevražda. Já jsem se jednoho dne sebral v Modré, sedl jsem na vlak a cestoval do Bratislavy. Tam jsem sedl na tramvaj a jel jsem do státní nemocnice. Ve státní nemocnici má matka už umírala a já ji šel navštívit. Moje matka mi řekla: ´Copak ses zbláznil, že jsi přišel?´Ale já jsem přišel. Já jsem byl de facto poslední z rodiny, kdo matku viděl před tím, než zemřela. Potom jsem se vracel zpět do Modré. Sedl jsem na tramvaj a jel jsem na nádraží. A když jsem nastoupil do tramvaje, tak tam stál jeden Němec - soused. Věděl jsem, že mě poznal. Tak jsem vyskočil z jedoucí tramvaje a vyvrknul si nohu. On za mnou nevyskočil, jel dál. Pak jsem se vrátil do Modré, kde jsem zůstal až do konce války."
"A tam jsem slyšel, že hledají hlavního inženýra pro karibský ostrov Barbados. Tak jsem šel na Ministerstvo dopravy, kde to měli zjistit, kdo pojede, a zeptal jsem se tam jednoho kolegy, kterého jsem velmi dobře znal: ‚Co to je?‘ A on říká: ‚Poslouchej: máš tu už dva kandidáty. Chceš být kandidát, tak taky napiš.‘ Tak jsem si tam sedl a napsal jsem to od ruky - ti dva měli napsané na stroji celé curriculum vitae, kdo jsou a jak jsou atd., atd. - já jsem si sedl a na kus papíru jsem rukou napsal... no, takovou stránku. No a také jsem to k tomu přidal. Ten kolega z Ministerstva dopravy, který byl také hlavní inženýr jako já, povídá: ,Já nechci rozhodovat mezi třemi hlavními inženýry, kdo pojede, a kdo ne. Všichni tři jsou stejní.´ Tak to poslal na Ministerstvo zahraničí. Na Ministerstvu zahraničí řekli: ,My tomu nerozumíme, nemůžeme to rozhodnout,‘ a poslali to na Barbados. Na Barbadosu se jim líbilo, že já jsem to psal rukou, zatímco ostatní to měli na stroji, a vybrali mě. Jednoho hezkého dne mi volali z Ministerstva zahraničí, že jedeme na Barbados. Moje žena se ptala, kde to je? - Já jsem to hledal na mapě, jak se říká..."
„My jsme se zachránili díky – právě to chci vyprávět – nás třicet šest, třicet sedm bydlelo v jedné vile... pronajaté. Náš soused z vedlejšího domu byl inženýr Karmazín. Inženýr Karmazín byl předseda nacistické Nacionálně socialistické německé strany na Slovensku. Nejdřív v celém Československu, potom jen na Slovensku. On de facto vládl na Slovensku. On byl ten, co mu Hitler řekl, co se má dělat. Ten inženýr Karmazín byl náš soused a velice se skamarádil s mým otcem. Každou sobotu spolu chodili do schwitzbadu do parních lázní. A potom chodili na malé pivo a guláš do Savojky, do hospody. A když ve čtyřicátém čtvrtém roce... Můj otec nikdy nechodil s hvězdou. Říkal: ‚Zabijte mě, já s hvězdou nechodím.‘ A on šel po ulici a ten Karmazín šel se dvěma bodyguardy, se dvěma strážci proti němu. A když viděl otce jít, tak šel dva kroky dopředu a když přešel vedle otce, říká: ‚Arthur, lauf weg!‘ - ‚Arture, utečte!‘ Tak otec přišel domů, vzal moji sestru a mě. Babička nebyla ochotná utéct – zůstala u nás v bytě. A šli jsme se schovat do Záhoří."
„Jeli jsme ve skupinách z Bratislavy do Izraele. Tady jsme šli do jednoho kibucu v Negevu, tam jsme byli rok na školení. Pak jsme šli do našeho vlastního kibucu. Převzali jsme kibuc, který měl už velmi málo členů, hodně lidí ho opustilo. Byl v betšeanském údolí u řeky Jordánu. Přišly jsme tam tři skupiny mládeže. Čechoslováci, z Belgie a zdejší, narození v Palestině, kteří akorát odsloužili vojenskou službu. Zůstali jsme tam až do roku 1951, kdy byla velká politická krize kibucnického hnutí. To byla hádka mezi dvěma socialistickými stranami, mnoho kibuců se rozpadlo, a tak se stalo, že tam zůstalo asi deset lidí. Tak jsme to opustili a pozemky zabraly sousední kibucy. Můj táta akorát přišel do země z Československa, tak jsem bydlel pár měsíců u táty v Natanii, tam jsem pracoval jako strojník při chlazení v pivovaru. Jakýsi Američan tam přitáhl staré stroje z pivovaru, jednoho strojního inženýra, který z toho postavil pivovar, a přivezl Čecha jako vařiče piva, který se jmenoval Masařík.“
„Tady (v Izraeli) nebyla práce. Naše vláda dělala, to bylo od ní hezké, že nikdo nebyl bez práce. Lidé sázeli stromy. Nebo nosili kopy písku z jedné strany na druhou a pak zase nazpátek. Dostali pak za to zaplaceno, aby se neřeklo, že někdo nepracuje. Byla tady velká bída, všechno bylo na příděl, na poukázky. Dítě dostalo třeba šest vajec na týden, dospělý dvě vejce na týden. Chleba byl také na příděl. Dospělý dostal tři chleby na týden. Jediné, co nebylo na příděl, bylo ovoce a zelenina, toho tady bylo dost. Maso jsme vůbec neviděli. Kuře bylo jen na svátky. Lidé si poukázky odkládali na svátky. V té době se muselo dovážet vše. K tomu potřebovali podporu amerických Židů, ti nás nemohli podporovat bez toho, že by nás podporoval stát. Tehdy jsme se začali orientovat na Ameriku. To se zase nelíbilo Stalinovi. Mezitím se rozhodl podporovat arabské státy, i když ty byly všechno, jen ne komunismus.“
„Židi z celé Evropy se chtěli po válce dostat ven, do Palestiny. V Maďarsku a Polsku bylo mnoho běženců. Maďarsko ani Polsko je nepouštělo ven. Mnoho těchto lidí odešlo do Československa. Československá vláda jim dala uprchlický bezstátní ,Nansenův‘ pas. Židovská administrace v Palestině těsně před koncem mandátu platila za každý takový pas pět dolarů.
Moje práce pro sionistickou organizaci byla, půl roku před tím, než jsem jel do Izraele, že jsem z Vídně vozil peníze do Prahy. (Ve skutečnosti to mělo asi být z Bratislavy do Prahy – pozn. autora) Měl jsem hrozný strach. Deset tisíc dolarů byly tehdy obrovské peníze. Jel jsem vždy nočním vlakem z Bratislavy do Prahy. Měl jsem zamknuté kupé a nikdy jsem nespal. Organizovali jsme mladé lidi, kteří jeli dál přes rakousko-československou hranici do Itálie a pak do Izraele. To bylo s podporou československé vlády. První měsíce československá vláda Izrael velice podporovala. Moje osobní mínění je, že to bylo na Stalinův rozkaz. On byl přesvědčen, že Izrael bude socialistický stát a že bude jeho zástupce na Středním východě.“
„Když vypukla šestidenní válka, byl jsem na jednom tankeru, který měl odvézt ropu z Oděsy. Přijeli jsme tam v první den války. Nechali nás stát asi týden před přístavem a pak nám přijeli oznámit, že imperialistům ropu neprodávají. Tak jsme odjeli s prázdnou.“
„Já jsem byl snad první Žid, který se po válce vrátil do Bratislavy. Sedl jsem si s Rusy druhého května na vůz a jeli jsme z Modré do Bratislavy, to je asi 60 kilometrů. Když jsem tam přišel, tak jsem tam byl de facto první, sám, můj táta přišel, moje sestra... přišli po mně.
Většina známých, co byli z Bratislavy původem a vraceli se z hor či z koncentráku, tak většinou u nás přebývali první dny, než si našli něco jiného… V našem bytě byla nastěhovaná jedna maďarská rodina. Byli z vesnice. Hned, jak jsem přišel, tak utekli. Měli strach.“
„I must have been like the first Jew who returned to Bratislava with the Russians after the war. I hitched a ride on one of their trucks and we drove from Modrej to Bratislava, that‘s some sixty kilometres.“
Ezechiel Kama was born in 1929 in Bratislava, as Pavol Kálmán. He comes from a Sionist family, his mother was the viceprezident of the Women‘s International Zionist Organisation (WIZO) in Slovakia. His father was a metallurgy expert, and because of that he received a government exception that protected him from being deported to a concentration camp up until the autumn of 1944. After that he had a farmer hide him, working on his backwater farm near Pezink. At the beginning of May 1945 Kama hitched a ride to Bratislava with the Red Army. He learnt mechanics at a technical school in Bratislava, he was active in the Zionist movement. In 1949 he left for Israel, he was a kibbutzite till 1951. After that he worked as mechanic in a brewery, he spent about a year repairing heavy machinery at the Dead Sea potash opencast mine. In the mid-Fifties he joined the freshly formed Israeli merchant fleet. He cruised the world for almost forty years, ending up as a Chief Engineer. In the Seventies he lived with his family on Barbados for five years, where he tuitioned engineers in Barbados‘ ports, as part of Israeli international development aid. For several of those years he also acted as advisor to the Barbados Minister of Naval Affairs. Currently lives in Haifa.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
