Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ezechiel (Pavol) Kama (Kálmán) (* 1929)

• from a Bratislava Zionist family

• spent end of war hiding at a farm near Pezink

• entered Bratislava with the Red Army - 2nd May 1945

• active in the Zionist movement

• left for Israel in 1949

• in a kibbutz until 1951

• served in Israeli merchant fleet since the mid-Fifties

• lived in Barbados in the Seventies, as part of Israeli international merchant fleet development aid

• currently lives in Haifa

Rodina a skrývání se za války

Pochází ze sionistické rodiny, jeho matka byla viceprezidentkou ženské sionistické organizace (WIZO) na Slovensku. Jeho otec byl odborníkem v metalurgii a jako takový dostal od slovenské vlády na začátku války vládní výjimku, která ho chránila před transporty do koncentračních táborů až do podzimu 1944.

Tehdy byli varováni nacistickým předákem Karmazínem, se kterým Pavolův otec ještě před válkou býval v kontaktu. Nejdříve s otcem a sestrou utekli do záhorského regionu nedaleko Pezinku a schovávali se u sedláka. Tamní evangelický farář pomohl najít patnáctiletému Pavlu Kálmánovi sirotčinec, kde byl pak do konce války ukrytý. Pracoval na jednom zapadlém statku, kde krmil prasata. Jen jendou svůj úkryt opustil, aby navštívil svou matku, která vzhledem ke své pokročilé nemoci (leukémie) vyhnula transportu a později zemřela v bratislavské nemocnici v průběhu roku 1944. Pavol byl posledním z rodiny, kdo viděl matku naživu. V úkrytu poté zůstal až do května 1945, kdy se dostal spolu s Rudou armádou do Bratislavy.

„Já jsem byl snad první Žid, který se po válce vrátil do Bratislavy. Sedl jsem si Rusy na vůz a jeli jsme z Modrej do Bratislavy, to je asi 60 kilometrů. Když jsem tam přišel, tak jsem tam byl sám, až můj táta přišel.“

Práce pro sionistické hnutí

Pavol Kalman měl již od mládí se díky matce velmi blízko k sionistickému hnutí. Potom co v Bratislavě vystudoval strojní průmyslovku, se právě v sionistických soustředěních učil dalším řemeslům. Po válce se podílel na organizaci emigrace Židů z Československa do Palestiny. Pomáhal prý také s převozem peněz.

„Židi z celé Evropy se chtěli po válce dostat ven, do Palestiny. V Polsku bylo mnoho běženců. Maďarsko ani Polsko je nepouštělo ven. Mnoho těchto lidí odešlo do Československa. Československá vláda jim dala uprchlický ,Nansenův‘ pas. Židovská administrace v Palestině těsně před koncem mandátu platila za každý takový pas pět dolarů.“ „Moje práce pro sionistickou organizaci byla, že jsem z Vídně vozil peníze do Prahy. (Ve skutečnosti to mělo asi být z Bratislavy do Prahy – pozn. autora.) Měl jsem hrozný strach. Deset tisíc dolarů byly tehdy obrovské peníze. Jel jsem vždy nočním vlakem z Bratislavy do Prahy. Měl jsem zamknuté kupé a nikdy jsem nespal. Organizovali jsme mladé lidi, kteří jeli dál přes rakousko-československou hranici do Itálie a pak do Izraele.“ I když sám Pavol chtěl také emigrovat, právě kvůli práci pro zmíněnou organizaci se zdržel v Evropě o něco déle. Nakonec se však, společně se skupinou zhruba dvaceti dětí, roku 1949 do Izreale vydal, tentokráte ale cestou přes Rumunsko.

Příchod do Izraele, život v kibucu a nedostatek práce v Izraeli 50. let

Po příchodu do Izraele pobyl v několika kibucech, kde si ještě více prohloubil své strojařské vzdělání. „Tady jsme šli do jednoho kibucu v Negevu, tam jsme byli rok na školení. Pak jsme šli do našeho vlastního kibucu. Převzali jsme kibuc, který měl už velmi málo členů, hodně lidí ho opustilo. Byl v betšeanském údolí (Údolí Bet Šean – pozn. kor.) u řeky Jordánu. Přišly jsme tam tři skupiny mládeže. Čechoslováci, z Belgie a zdejší, narození v Palestině, kteří akorát odsloužili vojenskou službu. Zůstali jsme tam až od roku 1951, kdy byla velká politická krize kibucnického hnutí. To byla hádka mezi dvěma socialistickými stranami, mnoho kibuců se rozpadlo, a tak se stalo, že tam zůstalo asi deset lidí. Tak jsme to opustili a pozemky zabraly sousední kibucy.“

Na období po svém příchodu do Izraele vzpomíná jako na nelehkou dobu. Mladý stát Izrael trpěl stále pokračujícími konfliky, nedostatkem práce i jídla. „Tady v Izraeli nebyla práce. Naše vláda dělala vše, to bylo od ní hezké, aby nikdo nebyl bez práce. Lidé sázeli stromy. Nebo nosili kopy písku z jedné strany na druhou a pak zase nazpátek. Dostali pak za to zaplaceno, aby se neřeklo, že někdo nepracuje. Byla tady velká bída, všechno bylo na příděl, na poukázky. Dítě dostalo třeba šest vajec na týden, dospělý dvě vejce na týden. Chleba byl také na příděl. Dospělý dostal tři chleby na týden. Jediné, co nebylo na příděl, bylo ovoce a zelenina, toho tady bylo dost. Maso jsme skoro vůbec neviděli. Kuře bylo jen na svátky. Lidé si poukázky odkládali na svátky. V té době se muselo dovážet vše.“

Námořníkem v obchodní flotile

Potom, co Pavel Kalmán zjistil, že život v kibucu není pro něj, pracoval chvíli jako strojník v pivovaru. Následně asi rok dělal na obnově strojního parku v povrchových dolech na potaš u Mrtvého moře. Ale ani tato práce ho neuspokojovala. Teprve když v Haifě vstoupil do formující se izraelské obchodní flotily, našel povolání, které by jeho nátuře vyhovovalo nejvíce. Dalších téměř čtyřicet let strávil na moři.

V sedmdesátých letech žil s rodinou pět let na Barbadosu, kde pracoval jako hlavní inženýr v tamním přístavu a také v rámci izraelské mezinárodní rozvojové pomoci zaučoval barbadosské strojní inženýry. Několik let působil i jako poradce barbadoského ministerského předsedy pro námořní dopravu. Tou dobou také navštívil řadu světových přístavů, kde dohlížel na stavbu nových lodí. Po vypršení smlouvy s izraelskou vládou se s rodinou vrátili do Izraele.

Vzpomínky na sinajskou a šestidenní válku

Jak sinajskou tak šestidenní válku prožil Pavel Kalmán jako „rezervní jednotka v námořnictví“. Během sinajské války dopravoval munici a tanky z USA a Francie do Izraele. Na šestidenní válku pak vzpomíná následovně: „Když vypukla šestidenní válka, byl jsem na jednom tankeru, který měl odvézt ropu z Oděsy. Přijeli jsme tam v první den války. Nechali nás stát asi týden před přístavem a pak nám přijeli oznámit, že imperialistům ropu neprodávají. Tak jsme odjeli s prázdnou.“

Osobní život

Na konci šedesátých let minulého století se seznámil se svojí současnou ženou Miriam, původem též ze Slovenska, která do Izraele přišla v polovině šedesátých let. Miriam Kama je předsedkyní haifské pobočky organizace Hitachdut Yotsei Czechoslovakia – Sdružení přistěhovalců z Československa. S Pavlem Kalmánem má dceru a syna, který je dnes námořníkem.