„Jednou jsme jeli s manželem do Žamberka na jednom kole. A najednou koukám, že oni (Rusáci – pozn. ed.) hnali krávy, toliká krav! A já jsem šla k lesu, abych to obešla, a měla jsem sukýnku a bílou halenku a měla jsem šle. A oni najednou se ocitli u mě: ‚Němka! Němka!‘ Já jsem byla totiž blondýna a teď já jsem křičela na Mirka, on mezi kravama s kolem, tak jsem mu říkala, aby šel ke mně a já jsem běžela k němu. A já jsem měla takovej strach! To oni by se nerozpakovali, oni hned stříleli, když byl odpor.“
„Byli i takoví prevíti, že posílali (Sověty – pozn. ed.) za holkama na statku. A oni hned šli a hned i stříleli. A holky utíkaly z okna. A když přišli do Rybný, tak tam byl velitel, tak to si tak nedovolili. A my jsme vylezly na půdu, protože zrovna vedle, u Cabalků stanovali. A maminka byla (sama – pozn. ed.) pro chleba… To jsme měly hrozný strach, co bude, jestli maminku nechytnou třeba.“
Ludmila Kalousová, rozená Hynková, přišla na svět 27. dubna 1923 ve vesnici Česká Rybná nedaleko Žamberka. Dohromady jich doma bylo sedm sourozenců. Otec vedl cementárnu, která patřila židovským majitelům. Od patnácti let pracovala Ludmila v Praze v rodině ředitele Národního muzea jako posluhovačka. Pak se přesunula do rodiny židovských podnikatelů z Náchoda, odkud musela odejít v roce 1940. Za války si i se sestrou vydělávaly v truhlárně. V roce 1945 Českou Rybnou osvobodila Rudá armáda, s jejímiž příslušníky byla několikrát konfrontována. Po válce se s manželem přestěhovala do Králík, kde obývali dům po Němcích. V roce 1953 přišli během měnové reformy o veškeré úspory. Do důchodu odešla v 55 letech. Po sedmdesátce se začala věnovat paličkování. S manželem vychovali dvě děti. V roce 2016 žila ve Slatině nad Zdobnicí. Ludmila Kalousová zemřela 1. prosince 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
