Eva Kalinová

„Musela jsem hledat práci, poněvadž jsme byli bez peněz, dali nám jenom tři stovky na děti. Vzali mě jako uklízečku na ortopedii. Přes den jsem byla s dětmi, pak jsem je uložila, musela jsem je tam nechat samotné a do dvou hodin do rána jsem uklízela chodby na ortopedii. Dělali nejrůznější překážky. Byl to pětipatrový barák, nedali mi klíč od výtahu, poněvadž „žena zrádce socialismu“ se přece nemůže vozit výtahem. Nakonec mně místo do záchodu dělali vedle záchodu a já jsem si dovolila říct kádrovákovi, že si myslím, že je to trošku moc. On řekl: ‚To je všecko málo na vás, soudružko!‘ No tak když to bylo málo, tak to bylo málo, až se nakonec příroda začala bránit a dostala jsem zánět mezižeberních nervů. Moji přátelé pak navrhli, že bych mohla dělat sekretářku na filozofické fakultě na katedře historie. Byl tam úžasný levičář, Saláč, tajemník katedry. Ten si mě zavolal a chtěl vědět, kdo jsem, co jsem. A když jsem mu vyprávěla, seděl tam, jako když dítěti vyprávíte pohádku, s otevřenou pusou, ani nedutal. Tři hodiny jsem mu vyprávěla o té své ilegální cestě, jak jsem se dostala do Palestiny, jak z Palestiny, jak to bylo přes válku a co jsem všechno prožila. A vzali mě.“

„Měla jsem jednu známou a ta mi řekla: ‚Prosim tě, tady teď otevřeli kancelář, jmenuje se Transport Černá růže a organizuje transport do Palestiny, lodí po Dunaji a pak nějakou jinou lodí po Středozemním moři.‘ Byla to možnost odsud vyjet, poněvadž to už mi tenkrát došlo, že by nebylo moc dobré tady zůstat. A tak jsme zaplatili, měli jsme každý jeden batoh a jeli jsme do Vídně na Reichsbrücke. Tam čekaly dvě takové výletní lodě. Nás bylo šest set třicet, nebyli to jenom Židi, byli tam také socialisté z Německa a podobní lidi. Jeli jsme tedy po Dunaji a ti dva Slováci, kteří transport vedli, měli v úmyslu nás vysadit na nějakém pustém řeckém ostrově a odjet do Paříže vybrat si tam peníze. Akorát jim to nevyšlo. Přijeli jsme do Suliny, to je takový úzký kanál do delty Dunaje, a tam jsme stáli a potom jednoho dne ta loď přijela. Jmenovala se Flossula, byla to dvanáctitunová loď, neměla ani dřevěnou podlahu, jenom železnou. V celém trupu bylo udělané spaní, byla to posádka různých kriminálníků. Taky se tam stala vražda... Na tu loď nás přelodili. No bylo to strašné. Nakonec jsme se ale dostali do Palestiny.“

(Tazatel: „Jak bychom se měli vyrovnávat s komunistickou minulostí našeho národa?“) „Můj recept je: spláchnout ji. Co s tím dneska můžu dělat? Musím to prostě vzít jako fakt.“ (Tazatel: „Jsou tady ale lidi, kteří byli kdysi komunisty a dnes jsou úspěšnými podnikateli.“) „No dobře, ale to je jejich věc. Copak já mám jejich svědomí? Nemám. To je jejich věc, že je společnost přijímá.“ – (Tazatel: „A měla by je přijímat?“) „Ne. Já bych je nepřijala. Byli nadšenými komunisty, byli proti těm druhým a teď jsou nadšenými demokraty. Jak může být člověk nadšený komunista a nadšený demokrat? Jenom proto, že má z toho výhodu. Tenkrát za Němců, za Rusů, teď. Je to v podstatě malý člověk, který se chce mít dobře. A tomu je úplně jedno, za jakého režimu se bude mít dobře. Přizpůsobí se každému režimu. Chce se mít dobře, to je ta podstata. No tak co? Jediné, co vím, je, že takoví lidé neumí žít. Nevědí, že člověk může být šťastný, když rozkvetou kaštany. Když já vidím ty svícny na kaštanech, zalévá mě taková radost a štěstí, že jsem na světě, že jsem se dožila toho jara a zase to můžu vidět. A to oni neznají, radovat se z věcí kolem sebe.“

„Otec miloval Beskydy a to jsem po něm zdědila. Když jsem byla v emigraci a když jsem si na něco vzpomněla, tak to byly Beskydy. Vždycky Beskydy. Beskydy pro mě jsou doma. To je skutečně láska k rodnému kraji a pro mě rodný kraj je severní Morava. Já si nemůžu pomoct, já jsem mohla zůstat v emigraci dvakrát. Já jsem ani jednou nezůstala. Jak bylo možné se po válce vrátit, tak jsme se vrátili. My jsme v šedesátém osmém byli venku a vrátili jsme se. My jsme ve čtyřicátém osmém byli venku v Anglii. V Anglii jsem byla jako doma, já jsem se prostě chovala jako Angličanka. Já byla v pátém měsíci těhotenství a moji přátelé říkali: ‚Ty jsi se zbláznila.‘ Já jsem řekla: ‚Nee… Já sem patřím, oni ne… Tak jednou to bude asi tak, jak si to přeju já.‘ A dožila jsem se toho. Samozřejmě nastala doba, kdy mého manžela zavřeli a já byla sama s třemi dětmi a bez peněz a vůbec jsem vteřinu nelitovala toho, že jsem zůstala doma. Vůbec ne. Já jsem nechtěla do emigrace, já prostě nechtěla. Já nemám ten punc vlastenectví. Pro mě je to hrozné slovo, to zapáchá něčím, co nemám ráda. Ale je to skutečně láska k tomu kraji. Já se tam musím vracet, musím vidět Lysou horu. To je prostě můj kraj a to se nedá nic dělat. To prostě žádná emigrace… nic takového. Pro mě emigrace nebyla.“

„Tak jsme se dostali do Palestiny, kde nás nejdříve Angličani zavřeli do příšerného tábora v poušti, odkud musela být spousta lidí odvezena do nemocnice. Angličani nám dali ráno shnilý chleba a vodovou polívku a totéž v poledne a totéž večer. Nedovolili nám nic. Do devíti hodin se smělo věšet prádlo, a když nebylo v devět hodin sundané, tak to odstřihli, dali na hromadu, polili benzinem a zapálili. Tam jsem udělala svůj jediný hrdinný kousek v celém svém životě. Když už řekli, že nás z pouště pošlou do měst, kam jsme chtěli, tak nás měli očkovat. Museli jsme nastoupit na slunci a oni jednou jehlou začali očkovat prvního, druhého, třetího... a ti lidi padali na zem. A když to tak bylo u pátého, tak já malá, vážila jsem tenkrát čtyřicet pět kilo, podvyživená jsem vystoupila z řady a řvala jsem česky: ‚Vy svině, vy prasata, jestli okamžitě nepřestanete, tak uvidíte, co udělám!‘ A oni přestali, dali nás do stanu a začali nás očkovat normálně ve stanu. Byli jsme tam osm dní a za těch osm dní polovičku odvezli polomrtvých, poněvadž jsme tam přijeli už vyhladovělí, nemocní, ve strašně zbídačeném stavu. A potom přijely autobusy, odvezli nás do Tel Avivu a rozpustili nás. A už se nestarali, co budeme dělat.“

„Když jsem byla asi v pátém měsíci, poslali manžela do Anglie na služební cestu. Já jsem jela s ním a tam nás zastihl 25. únor 1948 a všichni říkali: ‚Proboha, jste tady, přece se nebudete vracet.‘ A my jsme řekli: ‚My se vrátíme.‘ A tak jsme se vrátili. Manžel myslel, že bolševik bude naše záchrana, byl v tomto úplný idealista, šel do strany, poněvadž si řekl, že ta myšlenka je úplně úžasná. Pak jsem tam šla taky, poněvadž říkal: ‚Prosím tě, musíš se o té filozofii něco naučit.‘ Já celá apolitická, když jsem viděla, kdo tam všecko je a jak blbě mluvili, tak jsem vždycky přišla domů a říkala jsem: ‚Otoušku, prosím tě, vždyť to jsou voloviny, co oni tam říkají.‘ A on říkal: ‚Ále, to oni jsou primitivové, to oni to tak neumí.‘ No a pak ten primitivismus skončil ve vězení, když jsem měla nově narozená dvojčata v roce 1953. Manžel šel s Hankou k autobusu na náměstí a odtamtud ho vzali, Hanku dali nějaké paní, nechali si dát adresu, kde bydlíme, a za strašného breku přišla ta moje nejstarší dcera s tou paní, poněvadž otce odvezli přímo z náměstí v Mimoni.“

„Když jsem přijela, nikoho jsem tady neměla. Všichni byli zavraždění. Bylo to strašné v tom, že jsem každý den odpoledne poslouchala vídeňské rádio, kde hlásili, kdo se vrátil. Já jsem nemohla uvěřit tomu, že se nikdo nevrátil. A to trvalo tři čtvrtě roku, než jsem na to přišla, že se prostě nikdo nevrátí. Doma jsme měli krásné věci a viděla jsem je u čalouníka, který mi řekl: ‚Taky jste mohli zůstat v tom pekáči.‘“ (Tazatel: „Vy jste mluvila s těmi lidmi, kteří začali bydlet ve vašich domech?“) „Ti mě vůbec nezajímali. Co by mě to zajímalo, když nic nechci. Oni s tím šťastní nebudou, žít o něco déle s tím taky nebudou. Mají jen o to víc strach, aby o to nepřišli. Tak co jim mám závidět? Já jsem od toho úplně svobodná. Nic jsme nechtěli zpátky. Ani jsem si nedělala vůbec žádné nároky na nějakou restituci, poněvadž já nic nechci, nic nepotřebuji. Do dnešního dne nic nevlastním a jsem hrozně ráda, poněvadž mě to nezatěžuje. Já totiž vycházím z toho, že to, co nemá duši, nemá vůbec žádnou cenu.“

„Když byl manžel generálním ředitelem [Československé] keramiky, přišel 25. únor 1948 a on se vrátil [z Anglie], bylo to potom všecko úplně jiné a díky tomu, že se vrátil, jej považovali za úžasně spolehlivého. Proto mu nabídli místo obchodního rady v Moskvě. Přijela jsem za ním v srpnu 1948. Tam jsme taky špatně dopadli, poněvadž jsme byli dosti naivní, a tak jsme se kamarádili s britským velvyslancem a to se samozřejmě nikomu moc nelíbilo. Za mnou chodili tajní policisté a sledovali mě. Jednou jsem se otočila a říkala jsem: ‚Tak proč nejdete se mnou, když furt chodíte za mnou?‘ A on se otočil, jako že neslyší. Nedělala jsem to z recese, já jsem totiž nepochopila přesně celý ten systém. Potom jsme tomu nasadili korunu, když jsme si v létě, aniž bychom využili služeb Intouristu, nechali vystavit letenku do Gruzie a letěli jsme tam bez nich, jenom manžel a já. To bylo vidět, jak jsme byli strašně naivní. V Tbilisi se o nás hned dozvěděli, a tak přišli z Intouristu, aby nám udělali program, ale my jsme říkali: ‚Ne, děkujeme, my nepotřebujeme.‘ A tak jsme si jezdili, potom jsme se vrátili do Moskvy a hned jsme byli odvoláni. Bylo to na ně už moc. Po tom odvolání z Moskvy to pak už šlo všechno z kopce.“

„V roce 1959 jsme tady měli veliký kongres a na podobný kongres jsme měli odjet do Bulharska. Tři dny předtím mi však přišlo, že není v zájmu státu, abych jela do Bulharska. A v roce 1964, to byla moje sestra s manželem v Argentině, a já jsem věděla, že se tam nedostanu, poněvadž do té doby jsem nemohla nikam. Moje kamarádka mi však řekla: ‚Prosím tě, ty jsi v základní škole v rodičovském sdružení.‘ V tom rodičovském sdružení se mnou Janulíková, generál Janulík byl na ministerstvu vnitra něco velkého. A ta Zdeňka mi říkala: ‚Prosím tě, proč nejdeš za Janulíkovou a neřekneš jí: »Soudružko Janulíková, zeptejte se manžela, proč já nemůžu dostat výjezdní doložku.«‘ A já jsem to udělala a do čtrnácti dnů jsem ji měla. Pak jsem už na kongresy jezdila.“