Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Kalinová (* 1913  †︎ 2011)

• narozena roku 1913 v Místku v rodině židovského textilního továrníka Oskara Landsbergera

• roku 1939 ilegálně emigrovala na lodi po Dunaji a po moři do Palestiny

• během druhé světové války pobyt v Anglii, práce v jeslích

• roku 1945 návrat do Československa, organizace čs. jeslí podle anglického vzoru, manžel pracoval na ministerstvu a jako generální ředitel keramikářské společnosti

• roku 1948 manžel vyslán jako obchodní rada do Moskvy, Eva Kalinová za ním posléze přijela, kvůli neprozřetelnému chování z Moskvy odvoláni

• roku 1953 manžel poslán na devět měsíců do vězení, Eva Kalinová se starala o tři malé děti a těžce sháněla práci

• od roku 1954 postupně pracovala (byť jako „žena zrádce“) na sekretariátech několika kateder Univerzity Karlovy a Československé akademie věd, nakonec začala pracovat jako překladatelka odborné literatury v anglickém jazyce

• během okupace roku 1968 byla s rodinou na dovolené v Bulharsku, návrat přes Jugoslávii

Dětství v Místku a mládí v Praze

Eva Kalinová se narodila roku 1913 v Místku v rodině fabrikanta Oskara Landsbergera. Ačkoli se jednalo o židovskou rodinu, byla velmi asimilovaná: „Vůbec jsme se necítili jako Židé, nevěděla jsem to až do Hitlera. Cítila jsem se jako Češka, měla jsem jenom české spolužáky a českou společnost.“ Ani židovské svátky se v rodině příliš neslavily: „Z židovských svátků jsme slavili akorát Seder. Pak jsme samozřejmě slavili Velikonoce, Vánoce... O košer nebylo ani zdání. Při sederové večeři tam bylo všechno dohromady, hovězí i vepřové. Chanuku si nepamatuji, ta by se přece tloukla s Vánocemi.“

Otec podobně jako někteří další blízcí příbuzní vlastnil v Místku textilní továrnu: „Také já jsem musela do fabriky, musela jsem dokonce umět tkalcovský uzel. Táta mě provedl celou fabrikou a musela jsem poznat všechno, co se tam dělalo. Pamatuji si na tkalcovnu, kde byl samozřejmě šílený hluk od tkalcovských strojů, dělnice stály na prkně a navazovaly, když se nějaké vlákno přetrhlo. Stroje běžely a ony dohlížely na to, aby provoz šel bez přerušení.“ Za velké hospodářské krize se ovšem Landsberger dostal do potíží, jelikož nechtěl dělníky propouštět, a další půjčky proto již nedostal: „Táta řekl řediteli banky: ‚Dáš mi milion, nebo ti dám pár facek.‘ Ředitel ale odpověděl: ‚Tak mi dej pár facek, ale ten milion ti už nedám.‘ No a pak to zkrachovalo.“ Otec svou továrnu prodal a stal se obchodním zástupcem. Po návratu z jedné obchodní cesty však zemřel na otravu krve.

Po otci Eva Kalinová zdědila lásku k Beskydům, zejména k Lysé hoře, na kterou velmi často společně vystoupali: „Táta vedl takový spolek milovníků Lysé hory. Můj otec všem nechal ve své fabrice utkat jakýsi stejnokroj. Cestou na Lysou horu jsme museli být zticha, ale před poslední serpentinou jsem směla zavolat: ‚Ještě ďaleko na tu Lysúúú?‘ A oni všichni říkali: ‚Ni!‘ Když přišli na Lysou horu, tak se umyli a všichni se oblíkli do toho žaketu. I teď se musím jednou za čas jet podívat na Beskydy.“

Gymnázium nedostudovala a začala pracovat v místecké pojišťovně. Roku 1933 se přestěhovala do Prahy, kam ji pozval její nápadník Plumer. Tam si také začala citelněji uvědomovat svůj židovský původ. „Plumerovi rodiče přišli z Karlových Varů a on šel s nimi na oběd do Německého domu a říkal: ‚No, já tě tam nemůžu vzít.‘ A já jsem věděla proč – že jsem Židovka. Tím mě strašně urazil. Jakmile jsem se seznámila se Zdeňkem [Bělským], tak jsem tenhle vztah okamžitě ukončila.“

  Emigrace do Palestiny a Velké Británie

Zdeňka Bělského si nakonec na podzim roku 1938 vzala i přes odpor jeho otce, generálního ředitele banky, pro kterého dcera zchudlého fabrikanta nebyla dost dobrá. To však již mnozí Židé začali Československo opouštět. „Šla jsem se podívat do cestovní kanceláře Černá růže, kterou měli dva Židi ze Slovenska, kteří nevypadali moc věrohodně. Že prý pojedeme nějak lodí po Dunaji a pak nějakou jinou lodí po Středozemním moři a že pojedeme přímo do Palestiny. Ale byla to možnost odtud vyjet a nám došlo, že by nebylo moc dobré tady zůstat. Nacisti to nějakým zvláštním způsobem dovolili. Byli podplacení, tak nás pustili. A tak jsme přišli na nákladní nádraží na Masaryčku a tam nás naložili do nějakého vlaku. Samozřejmě tam nebyl žádný jídelní vůz, který jsme si zaplatili, a vůbec žádný lůžkový vůz.“ Z Vídně pak transport pokračoval na dvou lodích po Dunaji do rumunské Suliny, kde po několika dnech přesedli na loď do Palestiny. „Ti dva Slováci, kteří to vedli, měli v úmyslu nás vysadit na nějakém pustém řeckém ostrově. Peníze měli uložené v Paříži a plánovali, že tam odjedou, vyberou peníze a nás nechají, ať si děláme, co chceme. Jenom jim to nevyšlo.“

Po strastiplné cestě se loď dostala k břehům Palestiny, kde Britové imigranty zavřeli do tábora: „Angličani nedovolili nákladním vozům, které nám přivezly jídlo, aby vjely do tábora, a dali nám ráno shnilý chleba a vodovou polívku. A totéž v poledne a totéž večer. Nedovolili nám nic. Do devíti hodin se smělo věšet prádlo, a když nebylo v devět hodin sundané, tak odstřihli šňůru, oblečení dali na hromadu, polili benzinem a zapálili. Ti důstojníci s hůlčičkami se tedy chovali příšerně. Tam jsem udělala svůj jediný hrdinný kousek v celém svém životě. Když už řekli, že nás z té pouště pustí do měst, museli nás očkovat. My jsme na tom slunci nastoupili a jednou jehlou nás začali očkovat jednoho, druhého, třetího... A ti lidi padali na zem. Když byli u pátého – já byla malá, vážila jsem tehdy čtyřicet pět kilo – podvyživená jsem vystoupila z té řady a řvala jsem česky: ‚Vy svině, vy prasata, jestli okamžitě nepřestanete, tak uvidíte, co udělám.‘ A oni přestali, dali nás do stanu a začali nás očkovat normálně. Byli jsme tam osm dní a za těch osm dní polovičku odvezli polomrtvých, poněvadž jsme tam přišli už vyhladovělí a nemocní, prostě ve zbídačeném stavu.“

Po vypuknutí druhé světové války Eva a Zdeněk Bělští odjeli přes Sýrii do Francie. Kvůli okupaci Francie se však museli přesunout do Velké Británie. Tam se Eva Bělská starala v jeslích o děti britských žen, které pracovaly ve válečném průmyslu. Rozvedla se se Zdeňkem Bělským a provdala se za českého vojáka Ottu Kürschnera: „Moc jsme se samozřejmě nevídali. Na svatbu přišel z Dunkerque na týden, abychom se mohli brát. To taky nebylo veselé, když po týdnu odjel zase do války. Pak prodělal celou tu anabázi z Dunkerque až do Prahy.“

  Práce po válce

Návrat v srpnu 1945 nebyl jednoduchý, neboť většinu rodiny nacisté zavraždili v koncentračních táborech. „Když jsem přijala, nikoho jsem tady neměla. Všichni zavraždění... Bylo to strašné... Bylo to strašné v tom, že jsem každý den poslouchala vídeňské rádio, kde hlásili, kdo se vrátil. Nemohla jsem uvěřit tomu, že se nikdo nevrátil. A to trvalo tři čtvrtě roku, než jsem na to přišla, že prostě... se nikdo nevrátí... Jela jsem se samozřejmě podívat do Místku, se svou sestrou. Doma jsme měli krásné věci a já jsem je viděla u čalouníka, který mi řekl: ‚Taky jste mohli zůstat v tom pekáči.‘“ S lidmi, kteří si přivlastnili opuštěný židovský majetek, sestry nemluvily: „Ti lidi mě vůbec nezajímali. Co by mě zajímali? Oni s tím majetkem šťastní nebudou, žít o něco déle s tím taky nebudou. Mají o to více strachu, aby o to nepřišli. Tak co jim mám závidět?“

Po válce se manželé nechali přejmenovat na Kalinovy, neboť již nechtěli mít s Němci nic společného. Otto Kalina nastoupil na ministerstvo průmyslu a brzy se stal generálním ředitelem keramikářské společnosti, zatímco paní Kalinová začala zužitkovávat své zkušenosti z Británie: na jazykové škole vyučovala angličtinu a ve spolupráci s ministerstvem školství budovala systém školiček podle anglického vzoru.

Na počátku roku 1948 jeli oba služebně do Anglie, kde je zastihl „vítězný únor“. „Všichni říkali: ‚Proboha, jste tady, přece se nebudete vracet.‘ Ale my jsme odpovídali: ‚My se vrátíme, samozřejmě.‘ – ‚No dobře, ale za těchto okolností? Víte, co vás čeká?‘ – ‚No tak... čeká, horší, než to bylo, už to nemůže být a my nechceme být tady. Bylo to krásné, když jste nám dali tento domov za války a chovali jste se k nám úžasně a strašně jste nám pomohli. Cítíme se tady jako doma, ale my chceme domů.‘ A tak jsme se vrátili.“

„Převrat jsem vnímala špatně, ale manžel myslel, že bolševik je naše záchrana. Byl úplný idealista, šel do strany, poněvadž si řekl, že ta myšlenka je úžasná. Pak jsem tam šla taky, poněvadž on říkal, že se taky musím něco o té filozofii naučit. Já, celá apolitická, když jsem to tam viděla, jak to tam je, tak jsem přišla vždycky domů a říkala jsem: ‚Otoušku, vždyť to jsou voloviny, co oni tam říkají.‘ Ale on říkal: ‚No, to jsou primitivové tihleti, to oni to tak neumí.‘ A pak primitivismus skončil tím, že šel manžel roku 1953 do vězení.“

Ještě předtím však díky návratu z Anglie a vstupu do KSČ byl Otto Kalina považován za politicky spolehlivého. V červenci proto dostal pozici obchodního rady v Moskvě. Eva Kalinová se za ním vydala v srpnu se svou dvouměsíční dcerou. „Byli jsme dost naivní a kamarádili jsme se s britským a francouzským velvyslancem. A to se samozřejmě nikomu moc nelíbilo... Sledovali nás tam. Jednou jsem se otočila za tím, který mě pořád sledoval, a řekla jsem mu: ‚Tak proč nejdete se mnou, když furt chodíte za mnou?‘ A on se otočil a dělal, že neslyší. No mně to bylo divné, že chodí pořád za mnou. Ale já jsem to nedělala z recese, já jsem totiž přesně nepochopila celý ten systém... Potom jsme tomu nasadili korunu, když jsme si v létě, aniž bychom využili Intouristu, nechali vystavit letenku do Gruzie a jeli jsme bez nich, jenom manžel a já. Bylo vidět, jak jsme v podstatě strašně naivní. V Tbilisi se o nás hned dozvěděli, a když jsme se vrátili, tak nás hned z Moskvy odvolali. A po tom odvolání to pak už šlo z kopce.“

  Vystřízlivění z komunismu

V březnu 1949 se tedy Kalinovi vrátili do Prahy. Otto Kalina ještě nějakou dobu pracoval jako generální ředitel, brzy ho však z práce vyhodili. Živobytí pak sháněl velmi obtížně a nakonec se jich ujali přátelé v Mimoni, kteří jim poskytli malý byt. „Byli to úžasní přátelé. On dělal výcvik tryskáčů, ona byla ředitelkou v mimoňské nemocnici. Byli jediní, kteří k nám nepřestali chodit, když kolem nás začali kroužit ti v těch černých kožených kabátech a schylovalo se k tomu, že se něco bude dít. Ale oni řekli: ‚Máte ty tři malé děti, tak přijeďte k nám do Mimoně.‘... Jednou se pak šel manžel s Hankou, mojí dcerou, někam koupat a na náměstí ho sebrali. Hanku dali nějaké paní, nechali si dát adresu, kde bydlíme, a za strašného breku přišla dcera s tou paní, poněvadž otce odvezli. Byl to příšerný šok.“

Poté, co si Eva Kalinová vymohla odpečetění svého bytu a dostala jen velmi malý příspěvek na děti, musela si hledat práci. „Nabídli mi práci u výkupu brambor. Ještě jsem kojila, moje dvojčata ještě potřebovala zvláštní péči. Neměla jsem je komu nechat, a tak jsem ten výkup brambor dělat nemohla. Nakonec jsem našla práci vedle na ortopedii na Puškinově náměstí, kde mě vzali jako uklízečku. Přes den jsem byla s dětmi, pak jsem je uložila, musela jsem je tam nechat samotné, šla jsem vedle a do dvou hodin do rána jsem uklízela chodby. Ve dvě hodiny jsem přišla domů a o půl šesté jsem tam šla znovu. V šest hodin přišel ředitel a v rukavičkách sahal po nábytku, jestli tam někde není troška prachu. Dělali nejrůznější překážky. Vodu jsem nosila přes dvůr do pátého patra. Klíč od výtahu mi nedali, poněvadž žena od zrádce socialismu se prostě nemůže vozit výtahem. Když mi nakonec místo do záchodu dělali vedle záchodu a já jsem si dovolila říct kádrovákovi, že si myslím, že je to trošku moc, tak mi řekl: ‚To je všecko málo na vás, soudružko.‘ No, když to bylo málo, tak to bylo málo. Ale příroda se začala bránit. Vydržela jsem to asi čtyři měsíce a pak jsem se položila. Dostala jsem zánět mezižeberních nervů a tři neděle jsem měla vysoké horečky a nebyla jsem schopna komunikovat.“

Generální ředitel papírenské výsadní společnosti, kterému kdysi Otto Kalina pomohl, se o tíživé situaci Kalinů dozvěděl a nabídl Evě Kalinové místo referentky. „Byl to strašně slušný člověk a nedal na manžela dopustit. Když se dozvěděl, že je zavřený, řekl: ‚Ten nikdy nemohl nic špatného udělat.‘ Já jsem k němu přišla, moc jsem mu poděkovala, ale řekla jsem, že takovou práci nemůžu dělat. Ale doživotně mu to nezapomenu. V té době to totiž byl hrdinský čin, že on jako generální ředitel v takovém postavení si dovolil ženu zrádce, který byl ve vyšetřovací vazbě, zaměstnat jako referentku. Ne jako uklízečku, ale jako referentku. Bylo několik takových lidí. Bylo jich málo, ale byli. Mohl klidně přijít o práci, ale on se nebál. To jsou neuvěřitelné věci, o kterých by se mělo vědět, že takoví lidi existovali.“

Díky pomoci známých nakonec získala místo na katedře historie na filosofické fakultě. „Zavolal si mě tajemník katedry a chtěl ode mě vědět, co jsem zač. A když jsem mu vyprávěla, seděl tam – jako když dítěti vyprávíte pohádku – s otevřenou pusou, ani nedutal. Tři hodiny jsem mu vyprávěla o té své ilegální cestě a jak jsem se dostala do Palestiny, jak z Palestiny, jak to bylo přes válku a co všechno jsem prožila... A vzali mě.“

Později Eva Kalinová přešla na katedru psychologie, kde se poprvé dostala k překládání odborné literatury, a roku 1954 ji nakonec přemístili bez jejího vědomí na fakultu ekonomického inženýrství. To již byl manžel zpět po devítiměsíčním věznění. „Manžel vyprávěl o vězení málo. Vydržel to tím, že si dělal matematické úlohy. Oni ho totiž vůbec nenechali spát. Pak s ním sepsali protokoly o výpovědi a on je nepodepsal, poněvadž to bylo napsáno jinak, než ve skutečnosti bylo, a ještě jim v tom opravil hrubky. Nejdříve byl, myslím, zavřený v Bartolomějské a pak na Pankráci. Nemohla jsem za ním, jenom jednou při přelíčení nás tam pustili. Ale vězením se vůbec nezměnil. Oni ho totiž nedostali na kolena, byl úžasně silný. V nás ale taky nikdy nebylo to negativní, že bychom mluvili o tom, co nám udělali. Ne, v nás byla hrdost, že jsme to přežili. Nikdy se nemluvilo o tom, co strašného se nám stalo, nýbrž o tom pozitivním, jak jsme to přežili. Nikdy nepamatuju, že bych v sobě měla nenávist nebo zášť. S takovými negativními myšlenkami se totiž nedá žít.“

„Když přišel manžel z kriminálu, tak mu nabízeli kácení stromů někde na Šumavě. On však byl právník. Dlouho nemohl najít práci, a tak jenom šil z koňských žíní matrace. Ani nevím, jak na to přišel. Pak se dal dohromady s kamarády a dostal se do státní knihovny, kde pracoval v katalogizaci. Bylo tam taky nějaké mezinárodní oddělení, kde však nikdo neuměl žádné jazyky, tak tam vypomáhal a nakonec se stal vedoucím toho oddělení. Potom toto oddělení dostalo Řád práce za vynikající výsledky.“

Na fakultě ekonomického inženýrství paní Kalinová nebyla příliš spokojená, ale nakonec se jí přes známé podařilo dostat se do fyziologického ústavu Akademie věd. „Byl tam jeden Slovák, který říkal: ‚Podívej, té tvé angličtiny je tak škoda.‘ Ten mě přivedl k tomu, že jsem začala překládat. Přátelé z Anglie mi dělali korektury a naučili mě vědecký jazyk. Byla jsem snad jedna z mála, kterým se nikdy překlad z češtiny do angličtiny nikdy nevrátil.“

„Měli jsme jet na kongres do Bulharska. Ale tři dny předtím mi přišlo, že není v zájmu státu, abych tam jela. Už ani do Bulharska mě nepustili. A pak v roce 1964 mě pozvala moje sestra k sobě do Argentiny, ale já jsem věděla, že se tam nedostanu. Ale moje kamarádka mi řekla: ‚Prosím tě, ty jsi tam v té základní škole v rodičovském sdružení, proč nejdeš za tou Janulíkovou‘ – její manžel byl něco velkého na ministerstvu vnitra – ‚a neřekneš jí: »Soudružko Janulíková, zeptejte se manžela, proč já nemůžu dostat výjezdní doložku.«‘ A já jsem to udělala a do čtrnácti dnů jsem ji měla. Skutečně to bylo ‚Kak živjoš po znakomych.‘ [rusky ‚Jak žiješ přes známé.‘] A pak už jsem jezdila. Ještě v roce 1964 jsem byla na kongresu v Římě a pak jsem byla na kongresu v Londýně. Rusové si v tom hrozně libovali, poněvadž když přednášeli, tak jsem to někdy odříkala za ně, poněvadž oni neuměli anglicky. Tak tím pádem jsem byla posvěcená a mohla jsem jezdit.“

  Rok 1968, normalizace a sametová revoluce

Rok 1968 přinesl uvolněnou a radostnou náladu. „Byla to úžasná nálada, úžasná... V tom osmašedesátém na prvního máje bylo vidět, jak jsou lidi rozzáření, zpívali. To nebylo jako ty první máje, kde nám sice dávali párky, ale bylo to něco úplně jiného. V žádném průvodu jsem nebyla a stála jsem tam u Myslbeka a jásala jsem. To bylo úžasné. No a pak... netrvalo to dlouho. Manžel říkal od začátku, že to nemůže vydržet. Já jsem věřila tomu, že to neskončí, ale on byl mnohem realističtější než já.“

V létě roku 1968 pobývala celá rodina na dovolené v Bulharsku, kde je taky zastihla okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Bulhaři se k nám chovali příšerně, že my jsme zrádci a jejich lidi byli v Československu zabiti našima. Přišli obyčejní Bulhaři a začali nám nadávat, oplotili nás v táboře a hlídali nás. Tam jsme se dali dohromady s nějakými Slováky a s nimi jsme utekli do Jugoslávie. Když se Jugoslávci dozvěděli, kdo jsme, tak nás pohostili a chovali se k nám pěkně. Spousta lidí odtamtud emigrovala. Pořád na nás naléhali, proč tam vlastně nezůstanem, když jsme tam s celou rodinou. My jsme však byli všichni jednotní v tom, že se vrátíme, že prostě nechceme někam emigrovat. Že sem patříme a oni [okupační vojska] zas jednoho dne odtáhnou. Co bude mezitím, no tak to halt vydržíme.“

Po roce 1968 manžela nakonec vyhodili z knihovny, a tak se i on začal živit překlady českých textů do němčiny. „To byly hezké časy. Já jsem v té době opisovala diplomové práce na stroji a každý jsme dělali na svém psacím stroji do dvou hodin do rána. Děti usínaly jenom při ťukání psacího stroje, abychom uživili rodinu. Pak už jsem byla celkem uznávaná, takže jsem na Akademii věd nebyla závislá. Ale musela jsem mít nějakou střešní organizaci. To byla Pražská informační služba, ale ti mi nezadávali práci, já jsem jim té práce nosila na celý rok. Ale jelikož jsem jim o Vánocích nic nedávala, protože co bych jim dávala nějaké úplatky, když já jim přece přináším překlady pro celou akademii, tak mě vyrazili. Tak to bylo zase ‚po znakomych‘ a šla jsem do jedné novinářské organizace, která se jmenovala MON, která mou práci zastřešila. No hodně jsme pracovali.“

Usilovná práce pro Kalinovy představovala také určitou strategii přežití doby komunismu: „Když jsem překládala, tak jsem o ničem nevěděla. Vůbec. Svět zmizel... S režimem se nedalo nic dělat, tak jsem se tím nezabývala, a tak jsem to přežila... Pro mě jsou mnohem důležitější vztahy s lidmi. Naučit se žít bez těch negací a věcí, které lidem jenom škodí. A teď vidím, že tady k něčemu ještě jsem. Pořád stojí za to žít, v každém věku.“

Lhostejnost vůči politice a pracovní vytíženost ovšem vedla také k tomu, že disent začala Eva Kalinová vnímat až na konci osmdesátých let. „Nějak mě to minulo. A je mi to dneska strašně líto. Nevím, jak se to mohlo stát. Tenkrát jsme byli strašně zaneprázdnění, pracovala jsem čtrnáct šestnáct hodin denně. Politiku jsem nesledovala, protože nebylo co sledovat. Teď se divím, ale tenkrát jsem byla skutečně pracovně velice zatížená. Sametovou revoluci jsem pak vnímala úžasně. Byla jsem pořád na Václaváku v davu a vůbec jsem si taky nikdy neuvědomila svůj věk. Manžel už na tom byl se zdravím špatně, tak zůstával doma a já jsem mu to všechno referovala.“

  Bilance

Ačkoli pád komunismu Eva Kalinová přivítala, další vývoj nepovažuje za zcela šťastný. „Máme ještě daleko do demokracie. Ale kde je vlastně ideální demokracie? To je taky ideál, který se nedá zcela splnit. Hlavně tady ale začal obdiv peněz. Peníze jsou sice dobré a zlepší člověku život, ale není to smysl života. Ale mnozí z toho udělali smysl života. V tom je to špatné.“

A jak se vyrovnat s komunistickou minulostí? Paní Kalinová zprvu navrhovala nechat ji být: „Můj recept je ji spláchnout. Co s tím můžu dělat? To je jako se vyrovnávat s naší minulostí za Němců. Kolik lidí kolaborovalo? Bylo jich hodně. S tím se nemůžu vyrovnat. To prostě musím vzít jako fakt.“

Když však přišla řeč na to, jestli by měla společnost přijímat úspěšné podnikatele s komunistickou minulostí, paní Kalinová náhle zaujímá mnohem přísnější stanovisko, nakonec však ukazuje, že takoví lidé se ve svém důsledku trestají sami: „Ne! Já bych je nepřijala! Byli nadšenými komunisty, byli proti těm druhým a teď jsou nadšenými demokraty. Jak může být člověk nadšený komunista a nadšený demokrat? Jenom proto, že má z toho výhodu. Tenkrát za Němců, za Rusů, teď. To je v podstatě malý člověk, který se chce mít dobře. A tomu je to úplně jedno, za jakého režimu se bude mít dobře. Přizpůsobí se každému režimu. Možná je to dané faktorem sebezáchovy a tu sebezáchovu vidí, že nahromadí tolik peněz. Já si nemyslím, že si žije výborně, já si žiju mnohem líp. Jediné, co já vím, je, že oni neumí být šťastní. Nevědí, že člověk může být šťastný, když rozkvetou kaštany. Jestli je to na hřbitově, to je mi úplně jedno, ale když vidím ty svíce na těch kaštanech, tak mě zalévá taková radost a štěstí, že jsem na světě a že jsem se dožila jara a zase to můžu vidět. A to oni neznají, radovat se z věcí kolem sebe.“

Mezilidské vztahy a radost z obyčejného života tak pro Evu Kalinovou představuje jedny z nejvyšších hodnot v jejím životě. „Umění žít. To je moje motto. Nebýt protivná a umět žít. A to obsahuje všechno.“

Během sezení 5. a 25. listopadu 2009 v Praze natočil a pro Post Bellum zpracoval Daniel Baránek.