Vasil Kalinič
* 1924 †︎ 2012
-
„Toužil jsem se podívat na Vánoce, protože u nás Vánoce a Velikonoce, to je velice tradiční, hezky se světí. Ve Vršovicích v 2227. útvaru vojenským tehdy velel plukovník Sloup a plukovník Sloup mě prostě napsal dovolenku, abych jel, ale říká: ,Na Podkarpatskou Rus se nedostanete, protože už je to Sovětský Svaz.‘ V pětačtyřicátým roce to si Rusové prostě sami zabrali. Já jsem se náhodou dostal s ruským majorem i s kapitánem přes hranice, v noci, a přijel jsem domů. Doma rodiče byli celý nešťastný, že já jsem ve vojenský uniformě a že mě tady zavřou. Byl jsem jenom pár dní doma a zkoušel jsem v Užhorodě – protože v Užhorodě je hranice –, jak se dostat nazpátek. Tak jsme se sešli odbojáři v Užhorodě a v Užhorodě – protože i když jsme měli zastupitelský úřad v Užhorodě český, to nebylo nic platný – Rusové prostě nedbali na to, řekli, že uniformu můžeme dát dolů a zůstaneme tady a nikam to, i když jsem měl dovolenku od plukovníka Sloupa z Prahy. My jsme se dali dohromady tři, jeden byl Čech, který měl ženu od nás mladou a malé dítě, nes v ruksaku, teda dvouletý, a mladý člověk, asi dvacetiletej, nás přes hranice prostě převed za Užhorodem – nevím jak se ta vesnice jmenuje. My jsme mohli přijít o život všichni čtyři, protože na koni šla celá vojenská patrola, to bylo v lednu, v zimě. Oni přešli okolo nás a my jsme pod křovím byli a měli jsme štěstí, pěšky jsme šli 8 kilometrů nebo víc, pak jsme se dostali do Prahy.“
-
„Já se jmenuju Vasil Kalinič. Narodil jsem se 10. února 1924 v Saldoboši, okres Chust. Vstoupil jsem dobrovolně do československý armády Ludvíka Svobody v Chustu, kde jsem byl potom odveden v Humenném. Po krátkým výcviku odešel jsem na frontu. Do té armády jsem se přihlásil, protože počítalo se, že to byla naší Československý republiky území, Podkarpatská Rus.“
-
„Jelikož já jsem byl z osmi dětí a byl jsem poslední dítě a byl jsem dobře katolicky vychovanej, tak jsem vstoupil na teologickou fakultu v Prešově, katolickou. Tam jsem byl rok, ale jelikož jsem byl bez prostředků, bez rodičů, dostal jsem se z Prešova po prvním ročníku teologie na katolickou fakultu v Dejvicích, kterou jsem absolvoval v roce padesát dva a v roce devadesát dva jsem dostal hodnost magistra. Chtěl jsem být knězem. Nižší svěcení jsem dostal od pana biskupa Gojdiče. A když jsem skončil v dvaapadesátým roce, tak tajemník – tenkrát byli tajemníci všude na farách a na fakultě u nás taky – tajemník říkal, že mě pošle do Prešova, ale v Prešově už byla řeckokatolická církev zrušena v padesátým roce. Takže já jsem tajemníkovi – nebál jsem se mu říct – já jsem mu říkal: ,Pane tajemníku, já nepojedu do Prešova, protože tam církev řeckokatolická je zrušená a pan biskup Gojdič, u kterého mám nižší svěcení, tak ten je v areštu v Leopoldově.‘“
-
„No první bojové nasazení bylo pro mě velice nehezký. Byl jsem nasazený pod Mikuláš a v Mikuláši, tam jsem zažil takový, že vypálili prostě celou vesnici Němci a pod tím kouřem útočili na nás. Já jsem na tom poli – protože vesnice byla celá vypálená, úplně načisto – já jsem ležel mezi těma raněnýma a mrtvýma na poli. Němci chodili a dostřelovali prostě nás, který jsme se ještě hejbali na místě, na tom poli.“
-
„Jelikož bylo to na podzim, nevím kolikátý výročí, tak jsem šel na tu volnou jízdenku... Jel jsem do Prešova a z Prešova jsem se chtěl dostat na Duklu. I když jsem nebojoval na Dukle přímo, tak jsem se tam potkal s generálem Svobodou. Generál Svoboda byl tam před hotelem Dukla na náměstí v Prešově a my se tam s ním v hloučku bavili a ptali se ho: ,Pane generále, za co jsme bojovali, nemáme ani pořádný byt, ani rodiny, raněný jsme, poškozený zdravotně i tělesně.‘ A on říká: ,Hoši, co já, já jsem byl váš velitel a vidíte, musíme počkat, ono už se na tom pracuje a vy budete padat v úvahu.‘ A tak skutečně i bylo. Já jsem v roce 1970... oženil jsem se v 1966, neměl jsem pořádný byt, bydlel jsem v podnájmu, když jsem se oženil, tak jsem si vypůjčil byt. Táhlo se to do roku 1970, šel jsem přímo k Svobodovi, protože Svoboda z fronty znal mého bratra, tak mě znal taky, když jsem s ním mluvil před tím hotelem Dukla v Prešově, tak jsem dostal tento byt, co bydlím, na jeho rozkaz během čtrnácti dní a měl jsem po starosti.“
-
Celé nahrávky
-
Praha, 09.07.2009
(audio)
délka: 57:06
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.
My jsme všichni vstoupili do armády s tím, že Československo bude znovu tou republikou z roku 1939
Vasil Kalinič se narodil 10. února 1924 v Saldoboši v okrese Chust na Podkarpatské Rusi. V roce 1944 vstoupil v Chustu jako dobrovolník do československého armádního sboru generála Ludvíka Svobody. Vojenský výcvik absolvoval ve městečku Svit-Batizovce u Popradu. Do bojů byl nejprve nasazen ve čtvrté brigádě u Liptovského sv. Mikuláše, kde byl lehce raněn. Podruhé byl raněn 5. května 1945 u Vsetína do nohy, tentokrát bylo jeho zranění vážné. Během války dosáhl hodnosti svobodníka. Po válce sloužil ve vojenském útvaru 2228 v Praze - Vršovicích. V roce 1947 složil zkoušky na Vojenskou akademii v Hranicích na Moravě, ale raději se rozhodl pro studium teologie - chtěl se stát řeckokatolickým knězem. První ročník teologie absolvoval v Prešově, ve studiu pokračoval v pražských Dejvicích, teologickou fakultu ukončil v roce 1952, ale až roku 1992 získal za své studium titul magistra. Duchovní kariéra mu nebyla umožněna, a tak pracoval jako geodet u Státního ústavu dopravního projektování a od roku 1970 v Metroprojektu. Oženil se v roce 1966, má dvě dcery. Po sametové revoluci byl povýšen do hodnosti kapitána.
Zemřel 22.3. 2012.