Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vasil Kalinič (* 1924  †︎ 2012)

• narozen 10. února 1924 v Saldoboši, okres Chust, Podkarpatská Rus

• dobrovolník československého armádního sboru, sloužil u pěchoty ve 4. brigádě

• do bojů vstoupil u Liptovského sv. Mikuláše, kde byl lehce raněn

• podruhé byl raněn v květnu 1945 u Vsetína

• za války dosáhl hodnosti svobodníka

• po válce sloužil v 2228. vojenském útvaru v Praze – Vršovicích

• v roce 1947 odmaturoval, v létě 1947 složil přijímací zkoušky na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě

• rozhodl se však pro studium teologie, jeden rok studoval v Prešově, poté pokračoval v pražských Dejvicích, studium ukončil v roce 1952 (titul magistra získal až v roce 1992)

• v letech 1952–1970 pracoval v Státním ústavu dopravního plánování

• v letech 1970 –1991 pracoval jako geodet v Metroprojektu

• v roce 1966 se oženil, má dvě dcery

• po sametové revoluci byl povýšen do hodnosti kapitána

• zemřel 22.3. 2012

Mládí a rodina

Vasil Kalinič se narodil 10. února 1924 v Saldobaši u Chustu na Podkarpatské Rusi. Pocházel z řeckokatolické rodiny, byl nejmladším z osmi dětí. Starší bratr musel po březnu 1939 rukovat do maďarské armády a bojoval v Sovětském svazu. „Maďaři nás brali jako svoje území, tak mladí lidé museli rukovat do armády. A bratr v Rusku, když se dozvěděl, že se formuje československá svobodná armáda, tak utekl z maďarský armády na koni k Rusům a přidal se do československé armády – teda vstoupil dobrovolně do tý armády, s kterou bojoval z Buzuluku až do Prahy.“ Bratr se dokonce osobně znal s Ludvíkem Svobodou.

Vstup do armády a výcvik

Do československé armády vstoupil Vasil Kalinič v roce 1944 v Chustu. V Chustu se tehdy nacházelo velení Ludvíka Svobody. Absolvoval asi třítýdenní výcvik v městečku Svit-Batizovce u Popradu. Vojáci bydleli v provizorní ubytovně, kterou předtím opustili Němci. „Mně byla strašná zima, vzal jsem si svetr, ale ten byl celý zavšivený. Byl jsem celý od něj zavšivený, protože jsem nevěděl, že má hodně vší. Měli jsme omrzlý nohy, zima nám byla a tak, takže s tím ubytováním to bylo velice špatný.“ Během výcviku je učili zacházet se samopaly, házet granáty, vzájemně se zajišťovat, ukazovali jim, jak se bránit a jak si pomáhat.

Českoslovenští vojáci používali ruské samopaly a ruské protitankové pušky, náboje nosili po kapsách. Výstroj a výzbroj byla z části anglická, z části ruská.

Poprvé v boji a první zranění

Vasil Kalinič byl prvně nasazen do bojů u Liptovského sv. Mikuláše na Slovensku. První kontakt s válkou pro něj byl velmi brutální. Němci vypalovali vesnice a kryti kouřem útočili. „Vesnice byla celá vypálená, úplně načisto, a já jsem ležel mezi těma raněnýma a mrtvýma na poli. Němci chodili a dostřelovali prostě nás, který jsem se ještě hýbali na místě, na tom poli.“

Liptovský sv. Mikuláš byl po dobytí úplně pustý, jediný, koho při vstupu objevili, byl osamocený maďarský voják. „Jelikož já jsem se narodil na Podkarpatský Rusi, tak umím maďarsky. Já jsem mu říkal, aby nic nemluvil a my ho odzbrojíme. On říkal mně, že má šest dětí, a tím pádem bysme ho možná podle rozhodnutí našeho velitelství československé armády pustili domů, když má šest dětí.“ Jindy zase u bunkrů, ze kterých vyhnali Němce, objevili mladou ženu s asi tříletým dítětem. „Já se jí ptám: ,Paní, jak jste se sem dostala, vždyť tady jsou Němci, jsou tady asi kilometr, my jsme tady v palebným postavení, vy tady můžete přijít o život... Co s vámi uděláme...?‘ Ona říká, že ji Němci tady nechali. My jsme ji nějakým způsobem v noci dali do vesnice, tam kam patřila.“

Druhé zranění

Závěrečných bojů se Vasil Kalinič účastnil v květnu 1945 na vsetínsku. Z novin Za svobodné Československo se vojáci dozvěděli, že Němci údajně 4. května kapitulovali Američanům, ale u nich se stále bojovalo. „Byly tam urputné boje u té Bečvy a u té Bečvy jsme byli rozestavený a Němci se chtěli teda všichni, co byli v těch lesích slovenských a moravských, dostat na západ přes nás.“ U Vsetína se dokonce setkal se svým bratrem, který byl velitelem tanku.

5. května 1945 při bojích u Bečvy na vsetínsku byl pan Kalinič podruhé zraněn, tentokrát vážně. Měl však štěstí. „Pobili nám celou rotu, já jsem tam zůstal s kapitánem sám, zachránil jsem se, že jsem skočil do Bečvy. Z Bečvy mě vytáhli moji kamarádi. Abych nevykrvácel, tak mi zavázali nohu na krk a odvezli mě do Vsetína, kde mě ruskej major operoval.“ Za války dosáhl hodnosti svobodníka.

Život na frontě

Vojenský život byl velmi přísný a tvrdý. Situace se zásobováním byla špatná. Vojáci často neměli co jíst. Pomáhali jim místní obyvatelé, kteří jim dávali potraviny. Někdy si vojáci ulovili i jelena. „Ovšem Němci byli tak nebezpeční, že my když jsme toho jelena pekli v lese, tak aj tam se dostali, tam nás pobili.“ Pokud dostali jídlo, byl to většinou tvrdý chleba: „Dalo se na tom i polámat zuby, to jsme jenom tak žvejkali, abysme zahnali hlad.“ Dostávali i tříkilové anglické konzervy, ale nepravidelně, Němci se snažili rušit možnost zásobování.

Vojáci fasovali hlavně ruský tabák a vodku, v menší míře cigarety. „Vodka byla taková nedestilovaná, nečistá. Já jsem to ani nepil, protože jsem se bál, abych se neotrávil, tak jsem to dával kamarádovi.“

Museli pomáhat jeden druhému, ošetřovat si vzájemně zranění. „Když jednoho z nás ranilo nějak lehce, my jsme měli povinně nosit sebou obvazy, abysme mohli jeden druhýmu pomoct, dát mu první pomoc, než přijde lékař nebo ty sanitární služby, kde dělaly většinu ženy.“

Jednotka podléhala ruskému velení. U každé československé jednotky byl ruský důstojník, který zajišťoval komunikaci s ruskými jednotkami a ruským velením.

Politickou propagandu nezaznamenal Vasil Kalinič žádnou. „Nějaký myšlenky prokomunistické tam nebyly žádný, nebyl čas, abysme propagovali komunismus nebo nějaký myšlenky. To začalo víc až po válce, po roce 1945, a moji kamarádi, kteří jsou v mojem věku, ještě žijou a zůstali v armádě a jsou dneska plukovníci nebo generáli, museli všichni vstoupit do komunistické strany, protože to byla podmínka.“

Vojáci získávali informace o dění na jiných válečných frontách z novin Za svobodné Československo. „Chvilkama jsme si s vojákama předávali noviny z ruk do ruk, že jsme se mohli nějaký zprávy o tý frontě jak na západě, tak na východě dozvědět, kde jsme se utěšovali... I když jsem byl skoro půl roku na frontě, měl jsem toho dost.“

Armáda nezajišťovala mše, náboženský život věřících vojáků byl čistě osobní záležitostí. „Modlili jsme se soukromě, když nebyl boj.“

Návrat domů

Po válce sloužil Vasil Kalinič ve vojenském útvaru 2227 v pražských Vršovicích. Jeho rodná Podkarpatská Rus už byla připojena k Sovětskému svazu, ale Kalinič se chtěl podívat domů na Vánoce. Jeho velitel plk. Sloup mu napsal dovolenku, ale upozornil ho, že se na Podkarpatskou Rus stejně nedostane. Přesto se přes hranici dostal. „Já jsem se náhodou s ruským majorem i kapitánem dostal přes hranice v noci a přijel jsem domů. Doma rodiče byli celí nešťastní, že já jsem ve vojenský uniformě a že mě tady zavřou.“ Doma se zdržel několik dní, Rusové ho ale s několika dalšími odbojáři nechtěli pustit zpátky do Československa. „Rusové prostě řekli, že uniformu můžeme dát dolů a zůstaneme tady.“Nepomohl ani československý konzulát v Užhorodu. Nakonec se ve skupině čtyř Čechů nechal v noci převést přes hranici nedaleko Užhoroda. „My jsme mohli přijít o život všichni čtyři, protože na koni šla celá patrola, to bylo v lednu v zimě, oni přešli okolo nás a my jsme byli pod křovím a měli jsme štěstí. Pěšky jsme šli 8 kilometrů nebo víc, pak jsme se dostali do Prahy.“

Studium teologie

Vasil Kalinič složil v roce 1947 maturitu a byl úspěšně přijat na vojenskou akademii v Hranicích na Moravě. Přesto se ale rozhodl pro dráhu řeckokatolického kněze. „I když jsem byl krátkou dobu na frontě, půl roku, ale z tej hrůzy, z toho ohně, z toho neštěstí... Proto jsem chtěl být knězem.“ První rok studoval na katolické fakultě v Prešově, pak ale přešel studovat do pražských Dejvic. Katolickou teologickou fakultu absolvoval v roce 1952 (titul magistra získal ale až v roce 1992). Řeckokatolická církev však byla na začátku 50. let likvidována. Kaliniče chtěl fakultní tajemník (tajemníci byli na fakultách i farách) poslat na faru do Prešova. „Tam už ale byla řeckokatolická zrušena v roce 1950. Takže já jsem tajemníkovi, nebál jsem se mu říct, řekl: ,Pane tajemníku, já nepojedu do Prešova, protože tam je řeckokatolická církev zrušena. A pan biskup Gojdič, u kterého mám nižší svěcení, tak ten je v areštu v Leopoldově.‘“ Kalinič odmítl pracovat v pravoslavné církvi a musel se církevní kariéry vzdát.

Setkání se Svobodou

Od roku 1952 pracoval Vasil Kalinič jako geodet ve Státním ústavu dopravního projektování. Hodně cestoval po republice, pracoval i při vyměřování na železniční stanici v Čierné nad Tisou. Při jednom výročí dukelské bitvy se jel podívat do Prešova, na náměstí před hotelem Dukla náhodně potkal generála Ludvíka Svobodu. „My se tam s ním v hloučku bavili a ptali se ho: ,Pane generále, za co jsme bojovali, nemáme ani pořádný byt, ani rodiny, raněný jsme, poškozený zdravotně i tělesně.‘ A on říká: ,Hoši, co já, já jsem byl váš velitel a vidíte, musíme počkat, ono už se na tom pracuje a vy budete padat v úvahu.‘ A tak skutečně i bylo. Já jsem v roce 1970... oženil jsem se v 1966, neměl jsem pořádný byt, bydlel jsem v podnájmu, když jsem se oženil, tak jsem si vypůjčil byt. Táhlo se to do roku 1970, šel jsem přímo k Svobodovi, protože Svoboda z fronty znal mého bratra, tak mě znal taky, když jsem s ním mluvil před tím hotelem Dukla v Prešově, tak jsem dostal tento byt, co bydlím, na jeho rozkaz během čtrnácti dní a měl jsem po starosti.“

V roce 1966 se Vasil Kalinič oženil, manželka pocházela také z Podkarpatské Rusi. Se svojí ženou měl dvě dcery. V roce 1970 byl přeřazen do podniku Metroprojekt a podílel se na vyměřování pražského metra. Od roku 1991 je pan Kalinič v důchodu.

Šel by znovu?

Vasil Kalinič je přesvědčen, že pokud by si mohl znovu vybrat, jestli se stát dobrovolníkem, opět by do toho šel. „My jsme všichni vstoupili pod záminkou toho, že republika bude tou z roku 1939, samostatnou Československou republikou. O tom nám mluvili na frontě, na to jsme se těšili, proto my jsme vstupovali dobrovolně do československé armády.“

Dnes má Vasil Kalinič obavy z nové světové války, která by podle jeho názoru byla atomová.