Pavel Jungmann

„Šli jsme asi tři hodiny, než jsme vylezli. Myslel jsem, že je po mně. Byl jsem úplně mokrý. Ptal jsem se ho, co má v batozích, a on vyjmenoval Slovník cizích slov, Bibli a všechny možný knihy. Každý jsme nesli jeden batoh. Vyšli jsme na hřeben a pak šli asi dalších deset kilometrů po hřebeni. Samozřejmě jediné lidi, které jsme potkali, byla parta ze Zlína. Ptali se nás, co tam děláme, a my odpověděli, že jdeme na túru. Přitom s batohy, jako bysme se stěhovali. Prostě úplně absurdní. Došli jsme na nějakou louku a tam na každém pařezu seděl nějaký chlapík. Přišlo mně to jak v grotesce a říkal jsem si, že nás tam zatknou. Byla tam úzká paseka a cesta a Standu najednou z křoví zatáhl někdo z polských kamarádů a říkal, ať rychle nasedne do auta, že pojedou. Teď jsem viděl, jak se tam stahují ti policajti, protože nás asi předtím nepoznali a nechali nás být. Tak jsme se ženou říkali, že jdeme zpátky. Jeden z Poláků ještě vyběhl a pověsil nám každému na tělo počítače, laptopy. To byl tehdy unikát. Nikdo to neměl. Byla to velká krabice v tašce a já jsem říkal, že je to bezva, že jsme to dostali na používání. Řekli nám, že je to pro (Petra) Pospíchala a druhý pro (Petra) Cibulku, ať jim to vezmeme.“

„Tam to bylo tak, že. Konkrétně ten Palachův týden probíhal tak, že jsme se setkaly, ty iniciativy, na Vinohradech v takové jedné z ulic, ale blízko nad, nad Muzeem bydlel ten pan Krob, který myslím, že ještě žije, přítel Havla. A u něho jsme jako měli ti mluvčí setkání a tam se domlouvalo, co se bude dít jako. Jak to bude a že půjdem s kytkama a tak dále. A co bude, jestli tam bude někdo něco říkat říkat. A náměstí už hučelo, to bylo vidět, že tam prostě bylo hodně lidí a. Já jsem tam tenkrát jel i se ženou, ale žena tam nešla a konkrétně, konkrétně mi potom říkala, že vlastně tam stála někde na té ulici před tím domem a viděla, jak tam jde Havel, a viděla, že už tam jedou policajti. Tak mu říkala: ,Ne, nechoďte tam, to jako špatně skončí.´ Tak. Havel šel potom, ale byl potom, myslím, že jako seděl, že za, konkrétně za toto. No a tak, najednou prostě tam vtrhli do toho bytu policajti. Nevím, jestli měli dokonce ty, ty obušky, ty helmy a to, a normálně nás začli tahat tam po schodech. A měli přistavené antony a jako k výslechu, že nás vezou. Ale tak my jsme jako. Ono to teď zní hrozně sebevědomě, ale my jsme to prožívali, ne jako dobrodružství, ale tak byli jsme všichni spolu, byli to bezvadní lidi, měl jste pocit, že nic neděláte, tak nezastřelí na místě, což tenkrát ještě se nedělo, aspoň u nás, tak jste měl pocit, že to prostě jako, že to tak je, a nějak jsme se nebáli, že jo. Oni nás odvezli na Mírák konkrétně. Pak v té Školské jsem slyšel, že tam lidi trpěli dost, že tam byli opřeni o zeď v kleče a nevím co, že jim tam dávali zabrat. Ale tady to bylo slušné. A byli jsme v takovém, v takové chodbě, která měla mříže, a vedle hned byly otevřené dveře, a teď jsme slyšeli ty vysílačky. Jako: ,Pozor, pozor, tady větší množství na, nevím, náměstí Krásnoarmějců, jeďte tam!´A teď jsme sledovali celý ten průběh z toho, jak oni to vysílaj. To bylo dobré. Vždycky jsme začal jako, jak se to daří. A pak, pak tam přicházeli další zatčení, takže vím, že jsme seděli s Jiřím Hájkem, což byl ministr zahraničních věcí v osmašedesátém, tuším, a hrozně dobrý chlapík. Pak dokonce tady přijel na Občanské fórum za náma, tak to bylo příjemné. A pak prostě pro mě jako příjemné setkání s Václavem Malým, biskupem. Který byl tenkrát jako, neměl státní souhlas, takže jako, jako disident, tam byl prostě. No ale tak my když na to vzpomínáme s Bedřichem, tak že to je jeden s nejkrásnějších zážitků. Že jsme prostě byli s těma lidma, které máme rádi, a že se to podařilo nějakým způsobem. Oni nás pustili, tak jsme myslím ve tři nebo ve čtyři hodiny jeli vlakem domů a vykládali jsme, jaký to bylo."

„Mně se stala třeba příhoda, že jsme s tím Petrem Bartošem, který byl taky mluvčí té, té iniciativy SPUSA, jsme byli sáňkovat s dětma. Jsem měl tak tříletou dceru možná. Ano, tříletou. A tady, na takovém svahu prostě za městem. A jezdili jsme tam na sáňkách a teď a vidím, že tam jede policejní auto. Někde, ale jako vyloženě prostě dole, kde dojížděly ty sáňky, jo. Úplně absurdní místo. Já říkám, tam jsou nějací policajti. Teď oni normálně se začali ptát lidí a ti ukazovali na nás. Přišli a říkali: ,Pojedete s námi.´ Já říkám: ,To jste se zbláznili, já tady mám děcko.´ ,Zařiďte si hlídání, to tady nechte, vrátíte se.´ Jako, jo. Tak nás normálně odvezli prostě, v neděli to bylo. Byli tam prostě nějací přátelé, takže to, obě dvě ty sáňky s těma dcerama tam, obojí tam zůstaly a dcery tam zůstaly. Odvezli nás na radnici. To si pamatuju, v neděli, že tady na radnici byly takové mříže, kterými byl zavřený celý ten vchod, takže tam přišel nějaký chlapík, otevřel ty mříže. Byli tam z estébé někdo, ti policajti, a nějaký pracovník prostě té radnice. Nevím vůbec, kdo to byl. Prostě nám přinesl papír, že zakazují tu manifestaci, ať to podepíšeme. My jsme říkali: ,My nic podepisovat nebudem prostě.´ Jo, že to zakazují a že ve své podstatě nesem zodpovědnost za to, že to bude. Tak jsme nic nepodepsali, tak jako, nevím, z jakého důvodu, prostě nás pustili a já jsem šel po hodině a půl nebo po dvou jsem šel pro to děcko. A jeli jsme tam prostě."

„Měl jsem tam konflikt. Myslím v roce 1981 (1980 – pozn. aut.), když se jelo na Polsko, když tam byla Solidarita. Zvedli pluk a jeli vstříc polským hranicím a měla být okupace Polska. Jela kompletní armáda potlačit Solidaritu. Jako jediný jsem to tehdy odmítl. To byla silná káva, na prokurátora. Jenže ta absurdnost situace... Řekli mi, že mě potřebují na psaní na stroji, takže mě tam nedali a neudali mě. Zůstal jsem tam s nějakým velitelem a nepřetržitě psal. Pak na to nějak zapomněli, teda vyšetřovali mě kontráši a lámali, abych se k nim dal, ale to jsem nějak zvládl.“

„V Litovli jsme měli schůzku. Přijížděli tam lidi a měli jsme tam objednanou hospodu, že se tam najíme a někdo tam přespí. Odpoledne předtím jsme se sešli v lese. Já jsem tam měl na starosti informace o dění ve Společenství přátel USA a o vydávání Magazínu SPUSA. Lidé kolem mě seděli v kruhu na pasece v lese a najednou vidím pohyb většího množství lidí s bílými hlavami. Šli pomalu a říkal jsem, že jsou to nejspíš nějací důchodci, že mají všichni bílé hlavy. Byla to zásahovka s bílými helmami a štíty. Šli proti nám, že jsme zatčeni a máme okamžitě sejít dolů, kde měli připravené autobusy. Filmovali nás, museli jsme říct jména, než nás odvezli. Reakce některých našich hochů se mi moc líbila. Řekli jim, že máme objednaný oběd a nebudeme to platit, pokud to nesníme. Oni řekli, že tedy počkají. Takže polovina lidí šla do hospody, tam popíjeli a dávali si oběd. Teď bylo slyšet: ,Tři rumy a ještě vodku.‘ Říkali nám, že takhle jsme se nedomluvili. Teď tam někdo utíkal oknem na záchodcích. No prostě úplně absurdní. Pak nás odvezli v antonech a autobusech do Olomouce k výslechu a tam to byla silná káva. Byl to asi nejhorší výslech. Měl jsem tehdy nějaké zdravotní problémy a s sebou léky. Řvali na mě: ,Co si to, ty zmrde, dovoluješ, platíme ti zdraví, a ty budeš proti režimu?!‘“