Ladislav Jůna

„No a ráno já tady vyjedu odtud. Vyjedu, přijdu támhle do lesa a najednou proti mně tank, světla svítily, já si říkám: ‚Kruci.‘ No že jsem ani rádio neposlouchal, nic jsem jako nesledoval. Teď najednou, tatra je taky taková mohutná, já jsem jel furt a on se mně uhnul, no uhnuly, vono jich jelo víc, uhnuly se mi. Já jsem to hasil, furt jsem jel. Já jsem říkal: ‚Jsou tady, jsou tady, jedu furt do těch (…)‘ Tam koukám, ježišmarjá, regulovčíci stojí na křižovatce, kolony jezdí od Loun, jako směrem na Žatec. Říkám, to není samotný, to je, jak když je válka. Ještě jsem měl zlost, teď mě tedy budou zdržovat. Teď byl mezera mezi nima, já jsem to okočíroval, jsem jim to projel, jak ten Rusák uskočil, já jsem jel, jsem se ještě díval, jestli ten blbec po mně začne střílet nebo co.“

„Brácha na sobotu neděli byl doma, říkali mu: ‚Nechoď tam, nechoď tam, podívej se, jak to tam vypadá. Tady bys nemohl zůstat, tady by tě hledali, ale dyť máme známejch.‘ Tady byli nějaký Polákovi, ty tady byli taky jako kolonisti, ty byli támdle ve Všetatech za Rakovníkem a tam měli taky pronájem hospodářství, taky nějakej bejvalej panskej statek. ‚Pudeš tam k nim, nic jsi neprovedl, občanku máš, všechno v pořádku.‘ A von říká: ‚Já se nemám čeho bát, proč bych tam chodil?‘ No vidíš, jak to dopadlo. Když se nemohli pomstít tátovi, tak se pomstili na bráchovi. Bráchu sebrali, bráchu sebrali, prakticky za čtrnáct dní byla v Praze revoluce. Sebrali ho v sobotu, takhle od oběda, ani mu nenechali vzít kabát, gestapo pro něj v civilu přišlo a víckrát ho nikdo neviděl. Furt se čekalo, že odněkud přijde, no myslel na to nejhorší. Furt se slyšelo v rádiu, že se vracejí a vracejí. Když domů nešel, nevracel se, tak táta potom začal scházet. Tady odtud je odvezli do Žatce do basy, to byla okresní basa. Tam se vyspali do rána. Tady odsud sebrali Rusáky, to byli vojáci zajatci, který dělali u sedláků, tak ty sebrali tady odsud, sedm těch zajatců a bráchu. Tam se vyspali do rána, bylo jich celkem dvaadvacet, a vezli je směr Chomutov – jim řekli, jako že směr Chomutov. Voni je nevezli směr Chomutov, voni vezli jenom do Stroupče, to je kousek za Žatcem, to je zase ze Žatce, tam se dá jet takhle spodem těma vesničkami. Ten Stroupeč je u řeky v takovým ďolíku, neplodný je to tam, samý křoviny, tam byla stará šachta, no tak tam je postříleli – všechny. To bylo pět set metrů od hospodářství posledního. Bylo jich dvaadvacet, stříleli je na dvě dávky. To se všechno táta dozvěděl až prakticky s křížkem po funuse. První dávku postříleli, měli svázaný ruce a nohy drátem, takže voni je z toho vozu museli sházet dolů, tam je postavili, postříleli je, tam je naházeli dolů do tý šachty. Ono to bylo dost prudký, ti padli daleko a pak tam asi hodili granát nebo co, ono se to zasypalo. A když stříleli tu druhou dávku, tak už nevěděli, čím je zahrabat, tak tam naházeli jenom roští.“

„Já jsem se učil v Rakovníku u Linharta, já jsem vyučen prakticky modelářem – dřevomodelář. Dělali jsme modely na odlitky, co byly na šedou litinu, a na všechno, že jo. No tak já jsem jezdil do Rakovníka do práce a on takhle chodil domů a pak už mě ani nepustili. Kolikrát jsme museli utéct, hloubkaři přiletěli, počkali, až lidi utekli z vlaku, a rozstříleli to, bylo hotovo. Jen jsme vyjeli z Milostína před Mutějovicema, tam je ta trať dost vysoko, tak tam najednou vžžžž nad námi, honem všechno ven, tam byla propusť pod trať. Oni počkali, až lidi utekli všichni, ratatatata, a už jsme šli pěšky domů a vlaky nejezdily, i když jsme šli do práce, ve dne nejezdily vlaky, jedině v noci, no tak už jsem potom do práce taky nechodil.“

„Byla tady ta Revoluční garda. No a to byla spíš rabovací garda, že jo, protože to byli všelijaký takoví hajzlové, který odsud zmizeli, udávali tam lidi, vesměs to byli většinou samí vlajkaři a tady chtěli dělat pořádek. Možná, že bych házel všechny do jednoho pytle, ale byli takoví mezi nimi, stoprocentně. No a to byla taková kampaň, teď se tady začalo vyslýchat, prostě sebrali všechny ty Němce – ty pohlaváry. Bylo jich patnáct, patnáct jich bylo, svedli je všechny tady na poštu a tady je vyslýchali. Kdo jako udělal to udání, že tady sebrali ty Rusáky a bráchu, no a voni, prostě nepřiznal se nikdo, že oni o tom nic neví. No samozřejmě dostali bití, to je stoprocentní, že je tloukli a vyšetřovali, všechno. Odvezli je do Rakovníka, tam byli čtrnáct dní a pustili je. Pustili je domů, byli doma tejden, sebrali je znova, to jsem potom viděl na vlastní oči, to bylo otřesný, jak je ztloukli, samá krev – některejm crčela krev. Naložili je na auťák s plachtou a odvezli je pryč. Odvezli je pryč, vrátili se zpátky a říkali: ‚Už je hlava nebolí.‘ Odvezli je do Postoloprt.“

„Tady na věži byl obrovskej hákovej kříž, kterej v noci svítil. Byly v něm žárovky, byl ze dřeva ten hákovej kříž a žárovky tam byly a svítil. No a teď tady byly postavený slavobrány, samozřejmý tady odsud je nemohli čekat od Svojetína. Na konci vesnice byla slavobrána, na konci křižovatky tady na Malou byla slavobrána a byla slavobrána jako od Žatce nahoru, tady za tím posledním hospodářstvím. No a nahoře byly hlídky na věži, tam je krásně vidět, a viděli je, jak vyjíždí z Malý Černoce, tak začali zvonit, no tak to všechno letělo, přesouvalo se to tam všechno. Já jsem byl zvědavej, jaký ty vojáci jsou. Tady je kaplička v týdle tý křižovatce. Tak já jsem byl zalezlej, voni by mi jinak natloukli, kdybych tam mezi ně šel, tak jsem byl zvědavej na ty vojáky. Teď přijeli, vítali ‚Heim ins Reich‘, že jsou doma v říši, já nevím, co všechno. Teď já si říkám tak sám pro sebe: ‚Vždyť to jsou tak samí vojáci jako já, akorát že mají jiný blembáky.“