Věra Jordánová

„Tak třeba na první místo, kam se při schvalování šéfredaktor nejvíc kouká, jsem napsala někoho, koho jsem opravdu nechtěla obsadit, ale kdo byl politicky dobře zavedený herec, který byl dobrou reklamou pro vysílání. Mezitím jsem si už ale zjistila v hereckém oddělení, že tento herec má jinou televizi, premiéru v divadle a věděla jsem, že nemůže nabídku přijmout. Takže takový byl ideální, šup s ním na první místo návrhu na obsazení filmu a tam ho šéfredaktor uvidí, ale já už vím, že on nemůže. Pak na druhém místě jsem napsala někoho prostředního – nezajímavého a na třetím místě, kam už šéfredaktor téměř nekoukal, byl někdo, koho jsme opravdu chtěli, kdo byl málo obsazovaný. Byli to ti, které nerado vedení vidělo na obrazovkách. Takoví s námi pak mohli točit i velké role. Příklad: jednou se mi stalo, že jsem obsadila Vlastimila Fišara. Toho si pamatuji velmi dobře. On neměl přímo zákaz, ale neměl se obsazovat, neměl být viděn. On byl totiž před rokem 1968 prezidentem herecké asociace. Já jsem věděla o dvou hercích, kteří by byli rádi viděni, ale v tu dobu nemohou, a tak jsem je napsala na ta dvě místa před ním. Vlastík ale mohl, a tak hrál. A přišel na schvalovačku, když to bylo natočeno, střihnuto, zkrátka hotovo, šéfredaktor. A co čert nechtěl, ten Vlastík měl shodou okolností hnedka první záběr. Takže šly titulky, kde herci ještě nejsou, a teďka první záběr a teďka tam ten Vlastík a šéfredaktor to zastavil. A hnedka na mě, jak je možné, že je tam Fišar. Já udělala samozřejmě takové ty velké udivené oči a papír v ruce a říkám mu, že je přeci jím podepsaný. Tak si to přečetl a nakonec teda se pokračovalo. Takže takhle se to dělalo. Když se chtěl nějaký herec, který měl problémy, například i ten Honza Tříska, tak se dal na to třetí místo a my jsme věděli už dopředu, že ti režimní herci nemohou. My jsme je přeci chtěli, ale nemohou, museli jsme vybrat z těch, kteří měli čas.“

„Vzpomínám si také na jednu takovou příhodu. Ten můj mládenec, co jsem s ním chodila, měl spolužáka. Ten chlapec byl asi rok s celou rodinou zavřený v koncentračním táboře. Můj mládenec se dozvěděl, že ten jeho spolužák se vrátil, a tak za ním hnedka běžel. Asi za dvě hodiny za mnou přišel a byl zklamaný. A já se ho ptám: Cožpak nemáš radost, že jste se viděli? A on mi na to řekl, že ten kamarád je takový divný. Vůbec se neptal, co je na gymnáziu nového, jak se učili. Ale to byl chlapec, který se vrátil z Osvětimi! Až mnohem později mi došly všechny souvislosti! Takový hrozný paradox! K takovému přijde nadšený chlapec a vypráví mu, jak jsme chodili do tanečních, na čem jsme byli v Národním divadle… A naproti němu seděl kluk z Auschwitzu…“