Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Osud ke mně byl štědrý, i když mi mnohé vzal...
intelektuálně a umělecky zaměřená rodina
mnichovská dohoda, odtržení Sudet
útěk ze Šternberka
studium na gymnáziu
studium na konzervatoři, DAMU
angažmá v libereckém divadle
sňatek se Zdeňkem Procházkou, založení rodiny
Československá televize
studium na FAMU, obor režie
smrt manžela
odchod do důchodu
složení průvodcovských zkoušek po Praze
udělení Čestného občanství města Šternberk
zemřela 13. listopadu 2022
Dílo režisérky a herečky Věry Jordánové znají především diváci každonedělních televizních pohádek. Natočila jich za svou kariéru v Československé televizi desítky a na svém kontě má také zatím jediný hraný večerníček Krkonošské pohádky. K těm se váže poněkud pohnutá normalizační historie, kdy jméno autorky Boženy Šimkové muselo být „pokryto“ její přítelkyní Podhrázskou. Do listopadové revoluce 1989 věděli o skutečné autorce jen čtyři lidé včetně pamětnice. Pod její režií se však v době normalizace „schovávali“ i další politicky nevhodní umělci, především herci. Svého času to byli například Jan Tříska nebo Rudolf Hrušínský.
Věra Jordánová, původním jménem Věra Nováková, se narodila 15. dubna 1928 v Praze. Maminka byla operní pěvkyně, vystudovala v Pivodově operní škole a čekala ji kariéra v drážďanské opeře. „Jakmile ale maminka v Drážďanech pochopila, že by práce v divadle rozhodně nebyla jen o zpěvu, angažmá odmítla a vrátila se do Prahy. Až do svatby pak působila ve Slovenském triu, které propagovalo slovenskou hudbu.“ V Praze se seznámila s vojenským lékařem Rudolfem Novákem a provdala se za něho. V roce 1926 mladý pár získal trvalé zázemí v moravském Šternberku, kde byl Dr. Rudolf Novák zvolen primářem vojenského plicního sanatoria. O dva roky později se jim narodila dcera Věra. Sama vzpomíná na léta strávená ve Šternberku jako na „ztracený ráj svého dětství“. Ztracený proto, že od roku 1935 zde německá většina začala propadat nacistické propagandě a postupně se hlásili k Henleinově politické straně. „Henleinovci svým jednáním zničili Československou republiku a nám Čechům ztrpčovali život.“
Mnichovskou dohodou tak Šternberk připadl k Sudetům a rodina musela narychlo opustit svůj domov. Tuto křivdu z dětství nemohla jako mnoho jejích vrstevníků dlouho překonat. „Po válce jsem se zařekla, že německy už nepromluvím jediné slovo. Nakonec jsem ale v Liberci musela tuto věc překonat. Seznámila jsem se zde se starším německým párem, kteří se později stali mými blízkými přáteli. Moje nepřátelství ke všemu německému se změnilo.“
Po odchodu ze Šternberka rodiče odešli k příbuzenstvu do Prahy. Podařilo se jim sehnat byt v Dejvicích, kde pamětnice žije dosud. Tatínek však celou situaci nesl velmi špatně. „Jako poslední velitel musel opustit Olomouc. Byl to typický intelektuál masarykovské republiky, důstojník. Nemohl nic dělat a velmi tím trpěl. V roce 1941 zemřel.“ Maminka sice pobírala po otci důchod, ale živobytí bylo těžké, jen díky soudržnosti rodiny se jim podařilo přežít i tak těžké období, jako byla heydrichiáda. „Tady do té skříně bodali bodáky, protože si mysleli, že tam je někdo ukrytý. Chodili tenkrát dům od domu,“ ukazuje pamětnice na vestavěnou skříň v druhé místnosti a pokračuje: „Chodím každý rok do Kobylis na střelnici. Zemřelo tam pět kvintánů z naší školy a maminka jednoho z nich, 3. června 1942 tam pak byl zastřelen můj bratranec a jeho těhotná manželka. Považte, že byla v 8. měsíci těhotenství!“
Ze školních lavic nezmizelo však jen těchto pět spolužáků, ale také mnoho židovských dětí. Pamětnice si jejich tváře dodnes vybavuje i to, jak „měla Zuza Krausová krásné copy, ty jsem jí záviděla. Naposledy jsem ji viděla z okna tramvaje u výstaviště, nesla si raneček, a já říkám, podívejte, to je Zuza Krausová. Vidíte, na co všechno si člověk vzpomene...“
I proto byla mládež tak divá na konci války a okamžitě se hrnula do pomoci, která byla leckdy nebezpečná. Ostatně Československý rozhlas vyzýval k pomoci Praze. Na rohu ulice, kde pamětnice bydlí, byla otevřena pobočka Červeného kříže. Věra Jordánová a její tehdejší kamarád se okamžitě přihlásili a stali se spojkami. V zásadě byli ale posíláni do celkem bezpečných míst, přímých bojů se nijak dvojice nezúčastnila. Násilí však tehdy bylo všudypřítomné a nebylo vždy jen ze strany Němců. Až mnohem později si uvědomovala, že „mnoho věcí nebylo správných, ale bylo pochopitelných“.
Léto a prázdniny roku 1945 strávila společně se spolužáky z gymnázia v pohraničí na žních. Mládež plná elánu chtěla přispět k obnově republiky.
Pamětnice maturovala v roce 1947 a ještě téhož roku složila zkoušky na konzervatoř v Praze na herecký obor a také na dějiny umění na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Velice záhy však pochopila, že má-li se herectví pořádně věnovat, nemůže soustředění dělit mezi dva obory. Do studia navíc záhy zasáhla politická situace v zemi. V roce 1949 pamětnice plynule navázala studium na DAMU, která byla silně levicově zaměřená (v této době zde studovala i Jiřina Švorcová). Na školách všeobecně probíhaly čistky. Věřin ročník po únorovém převratu rozhodoval o Alfrédu Radokovi, významném českém režisérovi, a jeho setrvání na škole. „Bylo nás bohužel jen pár, kteří jsme se ho zastali. On sám s námi později udržoval kontakt a často s námi hovořil o své tvorbě. Nemohla jsem mít lepšího učitele.“ Tyto zkušenosti proto vyvolaly určitý paradox, který pamětnice vyřešila tím, že nikdy nevstoupila do žádné politické strany. Sama o sobě hovoří jako „o levém středu“ a připouští určitou sympatii k ideálu komunistické strany. Okamžitě však dodává, že „by nemohla do této strany vstoupit, protože její činnost vykazovala zločinecké aktivity“.
Umělecký obor také stál za změnou jejího jména. Do roku 1955 se totiž oficiálně jmenovala Věra Nováková. „Všechno to začalo na konzervatoři a posléze DAMU. Byly jsme tam totiž tři studentky Věry Novákové a po půl roce už v nás byl zmatek, a tak nám kantoři doporučili používání pseudonymu. Já jsem zvolila příjmení z matčiny, respektive babiččiny strany. Ještě před sňatkem v roce 1955 jsem si nechala jméno oficiálně změnit.“
Věra Jordánová se jako tehdy ještě pseudonym objevovalo i na programech Zemského oblastního divadla Liberec (dnes Divadlo F. X. Šaldy), kam tehdy odešla do angažmá po ukončení studia na DAMU v roce 1951. Zde se seznámila se svým pozdějším manželem, kolegou hercem Zdeňkem Procházkou. Přišel do souboru v roce 1952 a po dvou letech známosti přišel sňatek. V roce 1957 se mladým manželům narodila dcera. „Chtěla jsem být na mateřské tady v Praze, protože jsem zde měla maminku. Přátelé v té době sháněli nějakou výpomoc pro organizační práci v Československé televizi, a tak mě s žádostí o brigádu oslovili.“ Československá televize vysílala od roku 1954 a bylo to tedy celkem nové médium, své pracovníky si teprve vychovávalo a Věra Jordánová se od počátku jevila jako nadějná nová posila do týmu. Ihned po skončení brigády jí proto byla nabídnuta stálá práce na pozici asistentky režie s výhledem samostatné práce režisérky pod podmínkou, že vystuduje FAMU, obor režie. V podstatě od počátku se Věra Jordánová věnovala práci v dětském oddělení. Po úspěšném složení studia na filmové akademii u pohádek zůstala. „Zpočátku to ale nebyly jen pohádky, televize potřebovala také klasický repertoár. Takže jsem natáčela Moliéra, Turgeněva, také se natáčely scénáře Fr. Kožíka o mladých lidech. Asi nejznámější je čtyřdílné zpracování Jany Eyrové.“
Ač nestranice, neměla v prostředí Československé televize žádné potíže. Sama si to vysvětluje tím, že redakci tvořili „samí slušní lidé“. I bouřlivé období po obsazení vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 jako nestranice ustála. Možná také proto, že toto období bylo poznamenáno hlubokou životní ztrátou, když v roce 1967 zemřel její manžel. „Půlka mého života odešla. Měla jsem úplně jiné starosti.“
Dost možná ale také tlak, který byl například v politické redakci, se nedal srovnat s tím v dětském oddělení. Mnozí herci a režiséři si „rádi odskočili k pohádkám,“ jak tehdejší dění popisuje Věra Jordánová s odstupem. Sama velmi dobře věděla, jak prosadit herce, který nebyl z politického hlediska žádoucí. „Herecké obsazení filmu tehdy schvaloval šéfdramaturg, psalo se do takového pořadníku, když by nějaký herec nemohl, tak bylo 2. Místo, a když by ani ten herec nemohl, pak bylo jméno na 3. místě. My jsme si dobře zjistili, kdo z těch politicky žádoucích herců má plno a nemůže a ty jsme pak napsali na 1. a 2. místo, na poslední místa se už nikdo nedíval.“
A tak se stalo, že se v jejích režiích objevoval například Vlastimil Fišar, Jan Tříska a nebo Rudolf Hrušínský. Když se v osmdesátých letech situace zklidnila, pamětnice se už zvolna chystala do důchodu. Rok před sametovou revolucí odešla definitivně. Později ještě krátkodobě spolupracovala na několika režiích, ale změny, které přineslo nové uspořádání, již nesledovala. „S velkým nadšením jsem vzhlížela k Václavu Havlovi. Sama jsem byla v Divadle Na zábradlí, když tam přišel mezi zábradláky na silvestra 1989.“
Zcela bez aktivity však také nezůstala. Rozhodla se, že složí průvodcovské zkoušky, neboť německy stále dobře hovořila. „Jednou jsem prováděla skupinu německých evangelických farářů a jejich žen po Terezíně. V jednu chvíli manželce jednoho z nich upadl kapesník, shýbla jsem se, abych jej sebrala. Žena plakala a tehdy mě požádala, abych odpustila jejímu národu to, co udělal tomu mému.“ Bolestné téma se tak i na sklonku života vrátilo. A nakonec i ztracený ráj dětství se v roce 2010 alespoň na okamžik vrátil, neboť bylo Věře Jordánové uděleno Čestné občanství města Šternberku. Téměř se slzami v očích k tomu říká: „To jsem nedostala jenom já, ale i můj otec, maminka a všichni ti, kdo jsme byli v tom roce 1938 vyhnáni,“ a uzavírá své vyprávění elegantní dáma, paní režisérka Věra Jordánová.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Lenka Faltýnková)