Josef Jonáš

„Mně tenkrát bylo jedenáct dvanáct let, tak jsme s maminkou a se sestrou Zdenou hospodařili. Byly to těžké chvíle. Ve dvanácti letech jezdit s koňmi… nemohl jsem na ně dosáhnout. Stoupl jsem si na stoličku, česal jsem je. Společně jsme zapřáhli a obdělávali pole, na kterých jsme hospodařili, a mohli plnit předepsané dodávky. Měli jsme v celku mladé koníky a měl jsem je rád, tak jsem je dobře krmil. Oni mně to někdy vrátili, začali mně utíkat. Nemohl jsem je udržet, tak mě táhli po břiše, až jsem plakal. Ale ve zdraví jsme to všechno přežili.“

„Oni tam tloukli, maminka šla otevřít. Bylo to v neděli, brzy ráno – půl sedmé, sedm hodin. Tři v koženáči přišli k nám a chtěli tatínka. Mě zahnali. Měli jsme tam sekníc, tak tam byla jenom maminka a tatínek. Nejstarší sestra byla pryč v Krnově a starší sestra asi poklízela dobytek, tatínek něco chystal. A že musí jet s nimi, že něco provedl. A ještě mně pak řekl: ‚Pepo, tady máš dvě koruny, zajdi mně pro cigarety.‘ Tak jsem mu tam šel, ke Krahujcom. A on už byl před vraty, tak jsem mu je dal do ruky, on mě pohladil, a tím pádem jsem ho dva roky neviděl. To byly takové poslední chvilky, co si pamatuji.“