Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Jonáš (* 1942)

• narodil se 12. března 1942 v Křtěnově u Olešnice

• rodina vlastnila okolo deseti hektarů zemědělské půdy

• v roce 1953 došlo na Olešnicku k rozsáhlému zatýkání

• otec pamětníka dostal dva roky vězení

• po roce v pracovním táboře v Jáchymově otce propustili, aby doma založil JZD

• rodina musela zastat práci na statku a plnit dodávky

• v roce 1959 vstoupili do JZD

• v letech 1962–1964 absolvoval pamětník vojnu

• až do roku 1989 pracoval v JZD Křtěnov

• v roce 1965 se oženil se Zdenou Bělehradskou

• měli společně tři děti – dva syny a dceru

• v šedesátých letech požádal neúspěšně o rehabilitaci otce

• otce rehabilitovali v 90. letech

• po revoluci založil se společníky soukromý zemědělský podnik

• v roce 2022 žil se svojí ženou ve Křtěnově

Jednoho nedělního rána roku 1952 zabušili u Jonášových na dveře příslušníci Státní bezpečnosti (StB). „Tři v koženáči přišli k nám a chtěli tatínka. Mě zahnali, tak tam zůstala jenom maminka a tatínek,“ vrací se tehdy desetiletý Josef Jonáš ve vzpomínkách ke dni, jenž změnil život celé rodiny. „A že musí jet s nimi, že něco provedl. Tatínek mi ještě řekl: ‚Pepo, tady máš dvě koruny, zajdi mi pro cigarety.‘ Tak jsem šel ke Krahulcom. Už byl před vraty, dal jsem mu je do ruky, on mě pohladil, a tím pádem jsem ho skoro celé dva roky neviděl.“

Od tohoto momentu musel zastat práci na statku ve Křtěnově s maminkou a se sestrou. I přes obrovskou dřinu, kterou práce v zemědělství vždy znamenala, Josef Jonáš patřil vždy k těm, kteří cítili silný vztah k půdě, a se znepokojením a lítostí sledoval, do jak žalostného stavu se v průběhu let dostala.  

Vyrůstal na Českomoravské vysočině v tradiční rodině středních zemědělců v obci Křtěnov u Olešnice. Podobně jako jiné obce zasáhla Křtěnov násilná kolektivizace venkova, kterou komunističtí funkcionáři rozpoutali přijetím zákona o zakládání jednotných zemědělských družstvech (JZD) v únoru 1949.[1] Ačkoliv ještě v květnové ústavě z roku 1948 se komunisté dušovali, že soukromá hospodářství do padesáti hektarů zachovají, brzy se ukázalo, že realita bude úplně jiná.

Komunistický režim nakonec zlomil drtivou většinu soukromých rolníků a v Československu hospodařila především JZD a státní statky. Vzdorovat přestali i Jonášovi. Pamětník vstoupil do JZD, stal se členem Komunistické strany Československa (KSČ), v sedmdesátých letech vedl brigádu socialistické práce a za odměnu jel na zájezd do Sovětského svazu.

Ozvala se rána a kůň zalehl

Josef Jonáš se narodil 12. března 1942 v Křtěnově u Olešnice do rolnické rodiny. Rodiče, Josef a Aloisie, vlastnili okolo deseti hektarů polí. Z toho byl jeden hektar luk a patřili jim ještě další dva hektary lesa. Ve chlévě stávalo pět krav, dvě jalovice, telata a chovná prasnice. Josef měl dvě starší sestry Helenu a Zdenu a mladšího bratra Jiřího. Na stavení, kde se narodil už jeho otec, se žilo vždy skromně. Sám otec pamětníka zakusil velmi brzy, co znamená práce v zemědělství. Jako třináctiletý přišel o otce a břímě starostí o rodinný statek dopadlo i na něho.

Léta druhé světové války prožila rodina poměrně v klidu. Pamětníkovi se vybavuje vyprávění otce, jak mu Němci zabavili koně právě, když je zapřahal. „Tak měl jen jednoho, a nějakým způsobem se dostal za jejich velitelem. Tady pod Křtěnovem se pásli koně a velitel mu řekl, že si může vybrat,“ vypráví Josef Jonáš. „Šel a vybral si jednoho, kterého si pamatuji. Na zadním stehně měl jizvu. Když jsme dělali na poli, jakmile se ozvala rána nebo zahřmělo, tak se klepal, někdy i lehl, asi to měl od granátu.“

V závěru války začaly proudit okolím zástupy německých vojáků a civilních obyvatel. I do obce přišli vojáci a hledali někoho, kdo by odvezl zraněné vojáky do Chotěboře. Nakonec se toho musel ujmout Josefův otec. Domů se tehdy vrátil asi za čtyři dny. A protože v Chotěboři nedostal zaplaceno, jak Němci slibovali, vzal si tam alespoň rádio, které pak po večerech poslouchal.

Lidé do družstev nechtěli. Chyběli v nich odborníci i peníze

Zlom v životě rodiny nastal zahájením kolektivizace venkova poté, co se v roce 1948 chopila moci v republice  KSČ. Život, který pevně určovala jednotlivá roční období, se znenadání musel řídit příkazy komunistické zemědělské politiky. Od války ponechaný dodávkový systém se v rukou nového režimu stal nemilosrdným nástrojem útlaku soukromých rolníků. Dodávkové povinnosti museli plnit všichni, nevyjímaje nově založená jednotná zemědělská družstva (JZD).

Ovšem jejich výše se výrazně lišila podle toho, zda zemědělci byli, či nebyli členy družstva. A podle výměry. Postupem 50. let se systém dodávkových povinností zpřísňoval a silně znevýhodňoval sedláky. Tedy zemědělce s výměrou vyšší než zhruba 15 hektarů.

Jonášovi spadali do kategorie středních zemědělců, ale i jim dělalo velké problémy plnit dodávky. „Když se nám někdy podařilo s dodávkami vyrovnat, tak si rodiče v zimě mohli zabít jedno prasátko,“ popisuje pamětník. Jenže dostát tvrdým odvodům zemědělských výrobků bylo po zatčení otce pamětníka ještě těžší.

Josefa Jonáše staršího zadrželi v souvislosti s rozsáhlým zatýkáním, které proběhlo na Olešnicku v letech 1952 až 1953. Mezi zatčenými skončili především soukromí rolníci. Zakládání JZD neprobíhalo v celém státě s takovým nadšením, jak si komunisté původně mysleli. Lidé do družstev nechtěli. Chyběly v nich peníze a po vyloučení velkých zemědělců z řady družstev počátkem 50. let i lidé, kteří by hospodaření rozuměli.

Okolo roku 1953 existovala na Olešnicku pouhá tři JZD, navíc menšinová. Celkově lidé komunistické straně příliš nepřáli, což dokládaly už volby v roce 1948. V pamětníkově rodišti je komunisté dokonce prohráli – obyvatelé naházeli do urny většinu bílých lístků. Značily nesouhlas s jednotnou kandidátkou Národní fronty na čele s KSČ.

Vedoucí v Jáchymově byl známý. Otci nosil jídlo 

Na počátku událostí na Olešnicku stál Josef Matouš původem z Letovic, který za války působil v partyzánském hnutí. Po válce v dobrodružném způsobu života pokračoval a opakovaně se za drobné trestné činy dostal do vězení. Okolo roku 1951 se objevil na Olešnicku a začal navazovat kontakty s místními, kterým se představoval jako „západní agent Karel“. Otázkou ovšem je, zda nebyl spíše agentem StB. To ale vzhledem k chybějícím archivním materiálům nelze tvrdit s naprostou jistotou.

Proběhly dva procesy. Jeden veřejný v dubnu 1953 přímo v Olešnici. Zde padly dva tresty smrti, jedno doživotí a dalších sedm trestů v rozmezí od pěti do dvaceti let. A druhý v srpnu téhož roku v Brně. Zde si vyslechl svůj trest dva roky odnětí svobody i otec pamětníka. Ostatním sedmi odsouzeným soudce udělil tresty v rozmezí od jednoho a půl až do osmi let.

Zatýkání postihlo v Křtěnově celkem sedm rodin. Kromě odnětí svobody čekal na některé odsouzené ještě další trest. Vystěhování mimo kraj v rámci probíhající Akce K (kulak). „Přes dvě chalupy – Jančovi byli větší sedláci jak my. Vystěhovali je, to si pamatuju,“ uvádí Josef Jonáš. „Hnali dobytek tady přes dědinu.“ Kromě Jančových vystěhovali ještě Šafaříkovy, kteří vlastnili mlýn.

Josef Jonáš starší po vynesení rozsudku putoval na dva roky do pracovního tábora Vykmanov, ležícím mezi Ostrovem a Jáchymovem. „Shodou okolností měl trochu štěstí, že tam měl vedoucího štajgra pana Prudkého tady z vedlejší vesnice, který byl dobrý člověk. A tak mu dával lehčí práci – spravoval kolejky, také mu donesl nějaké jídlo, takže tatínek to ve zdraví přežil,“ vypráví pamětník.

Máš hlad? Tak si posol chleba

V té době žil Josef ve stavení s maminkou a sestrou Zdenou a společně museli zastat veškerou práci. „Byly to těžké chvíle, ve dvanácti letech jezdit s koňmi. Nemohl jsem na ně dosáhnout, tak jsem si vlezl na stoličku a česal je, naše vcelku mladé koníky, a měl jsem je rád, tak jsem je dobře krmil,“ popisuje Josef Jonáš, „někdy mi ale začali utíkat, nemohl jsem je udržet, tak mě táhli po břiše, až jsem plakal. Ale ve zdraví jsme to všecko přežili.“

Než otce propustili, pamětník často kvůli práci ani nešel do školy. „Na jaře bylo sázení brambor, setí, tak jsem musel tvrdě pracovat. Pak přišly žně, na podzim zas. Ale školu jsem vychodil,“ vypráví Josef Jonáš. Přibližně v polovině trestu otce z komunistického lágru nakrátko propustili. Za jediným účelem, aby v obci pomohl založit JZD. Ostatní hospodáře se mu ale přemluvit nepodařilo, a tak přibližně po měsíci musel do Vykmanova znovu nastoupit.

V trestaneckém táboře prožil další rok, pamětník si ovšem nevzpomíná, že by za ním jezdili. Maminka by zřejmě kvůli plnění dodávek ani neměla na cestu. Doma trpěli nouzí. „Máš hlad? Tak si posol chleba,“ slýchal Josef Jonáš.  Tehdy si nemohli dovolit ani prase na zabití, pouze pár kusů drůbeže.  Maso, mléko, vajíčka, obilí, vše se odváželo do Kunštátu do skladu. 

Otec přišel, objali jsme se a začali hospodařit

„Tak se tak nějak živořilo. Třeba jsem nechal okovat koně, a nemohli jsme kovářovi zaplatit.  Až když se tatínek vrátil, zaplatil, co jsme zůstali dlužni. V dolech si i něco vydělal. Dali mu myslím dva tisíce,“ říká Josef Jonáš. Po dvou letech otce propustili. „Když se tatínek vrátil, vím, že jsme poklízeli dobytek. K večeru přišel do chléva, tak jsme se všichni objali a začali jsme hospodařit,“ svěřuje pamětník.

I když práce bylo dost, Josefa Jonáše práce v zemědělství bavila a občas zbyla chvilka i na zábavu. „Rád jsem pomáhal. Sláma se nosila, dělala se řezanka, řepu jsem strouhal. Člověk házel hnůj. Bylo k večeru, komisňáky od hnoje umazané, tak jsem je očistil, lyže uvázal a jel jsem se svést tady na kopec,“ říká pamětník. Díky tvrdé práci měl dobrou kondici, a tak se už na základní škole účastnil závodů na lyžích.

V zimě, když ještě hospodařili soukromě, jezdili na projížďky se saněmi. „Tatínek měl zapřažené koně, třeba jsme svezli kamarády, kteří byli takoví domkaři. Oni nám zas pomohli v létě sbírat brambory,“ popisuje vzácné chvilky volna pamětník. Ještě před vojnou bývaly v Olešnici hody. Tam zase jezdíval s bratrem Jiřím v průvodu na koních. „Nechci se chlubit, ale málokdo to ovládal. S mladším bratrem jsme osedlali koně – dali deku, takový kožený pás, žádné sedla a třmeny. A jeli jsme v Olešnici v průvodu s našimi koňmi,“ líčí hrdě Josef Jonáš.

Z první výplaty koupil rodičům salám

Jednotné zemědělské družstvo vzniklo v Křtěnově v roce 1959 a tehdy do něj vstoupili i Jonášovi. „Tatínek jezdil s koňmi, maminka chodila na pole, brambory plet, okopávat řepu, protože doma jsme měli pět krav, dvě jalovice, nějaké telátko. Pak se to muselo dát do družstva,“ popisuje pamětník, který v JZD začal také pracovat. 

Zůstal tam ale jenom rok. „Začátky byly těžké a jako hoch jsem nějakou korunu chtěl, tak jsem šel pracovat na vodovod do Olešnice,“ vysvětluje pamětník. Z první výplaty koupil rodičům štangli salámu, aby si alespoň trochu přilepšili. Oba rodiče pracovali v družstvu až do důchodu. Což v prvních letech znamenalo stejně jako za soukromého hospodaření práci od rána do večera, navíc za malou odměnu. Podle pamětníka se ale úroveň JZD během třech až čtyřech let zlepšila. „Už to tak trochu bylo k životu,“ dodává. 

Po uzavření podniku v Olešnici odešel Josef Jonáš do sousední vesnice na Loucký dvůr, kde se sušily brambory. Zde si udělal topičské zkoušky. Za čas nastoupil do nedalekých grafitových dolů ve Velkém Tresném, kde zůstal až do roku 1962. Pak šel na vojnu a prožil ji v Lounech. Prvně cvičil střelby jako pancéřovník, pak se ale naskytla možnost nastoupit jako promítač. V Praze si udělal zkoušky a zbytek vojny jezdil na vojenská cvičení a promítal, v lounských kasárnách měl na starosti kino a někdy i knihovnu.  

Po příchodu z vojny se Josef Jonáš vrátil zpět do dolů. Když v roce 1968 těžba skončila,  nastoupil do jednotného zemědělského družstva v Křtěnově. Prvně jezdil s traktorem, pak si dodělal v Bystřici nad Pernštejnem zemědělskou školu, aby mohl dělat mechanizátora. „Měl jsem na starosti sedmnáct traktoristů a šest opravářů, zajišťoval jsem náhradní díly,“ popisuje pamětník. Díky dětem od nejstarší sestry, která byla vdaná na Slovensku, se mu dařilo shánět nedostatkový materiál na opravy ze Slovenska.

Už před vojnou chodil se Zdenou Bělehradskou z Rovečného, se kterou se seznámil v autoškole. Po celou vojnu si psali a brzy po návratu se vzali. Zůstali bydlet na rodném stavení Josefa Jonáše, které si začali postupně opravovat. Měli tři děti. V roce 1965 se jim narodil syn Josef, o pět let později Zdenek a za dalších sedm let dcera Dagmar. Společně s nimi žili na stavení i rodiče pamětníka. Maminka ztrhaná z těžké práce zemřela v 63 letech, tatínek zemřel o jedenáct let později – v roce 1985.

Pojď domů, Rusové jsou tady

Před rokem 1968 se v Československu začala uvolňovat tuhá komunistická diktatura, což přineslo naději na očištění jména pamětníkova otce. Šanci na rehabilitaci otce zvažoval Josef Jonáš již na počátku 60. let. Na vojně mu jeden z velitelů poradil, že větší naději na odškodnění bude mít, pokud vstoupí do komunistické strany. „Když jsem hledal odškodnění, rehabilitaci pro tatínka, tak jsem tam vstoupil,“ svěřuje pamětník. „To bylo psaní. Radil jsem se se sourozenci, říkali: ‚Jsi tady s rodiči a budeš tady snad jednou.‘ Slíbil jsem, že rodičům dosloužím a že se postarám, aby se udržovalo hospodářství.“

Podobně jako ostatní odsouzení požádal o rehabilitaci v květnu 1968. Soudní jednání se táhla, a nakonec je soud v roce 1971 zamítl. Rehabilitace otce pamětníka se dočkali až po svržení komunistického režimu v roce 1989.

Naděje na očištění otcova jména zmařil příchod okupačních vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968, který znamenal konec politického uvolňování a obnovení totality. „Čtyři hodiny ráno, bylo to ve žních, tak jsem jel na pole. Najednou na mě mává manželka a volá: „Pepo, taťko, pojď domů, něco se děje, Rusi jsou tady!“ vybavuje si srpnové ráno roku 1968 pamětník. Ale vzhledem k odlehlosti Křtěnova přítomnost Sovětské armády příliš nevnímali. „Akorát jednou na podzim jsem oral a rozbil se mi traktor. Tak jsem ho spravoval na dílnách a kolem jeli Rusové. Zastavili a nabízeli benzín za korunu litr. Dal jsem jim dvacku, poděkovali a jeli pryč.“ Za měsíc přijeli opět a levný benzín si od okupantů nakoupili  kolegové Josefa Jonáše.

Podobně jako lidé postupně přivykli trvalé přítomnosti Sovětské armády, sžil se Josef Jonáš s prací pro družstvo. Ačkoliv s rodinou prožili v průběhu padesátých let obrovská příkoří, nakonec převládla láska k práci v zemědělství a v družstvu pracoval rád. Ke konci sedmdesátých let se dokonce stal vedoucím brigády socialistické práce. Pořádal  víkendové brigády i výlety za odměnu. Díky dobré práci se dostal i na zájezd do Sovětského svazu. Navštívil Moskvu, Leningrad i Kyjev, ale mrzelo jej, že jim neukázali nic ze sovětského zemědělství.    

Z toho, jak se nakládá s půdou, je mi do pláče

Když přišel listopad 1989 a s ním i zhroucení komunistického režimu, pamětník se žádných manifestací nezúčastnil a dál pracoval, jak byl zvyklý. S příchodem nové doby založil se společníky společnost s ručením omezeným a začali soukromě hospodařit. „Bylo nás pět a já jsem byl největší podílník. Měl jsem deset hektarů, další měli šest a jeden tři, jiný jeden a jeden nic, ale dělal v kanceláři,“ líčí pamětník.  Po těžkém pracovním úrazu odešel na důchod a své pozemky v době natáčení dál pronajímal své bývalé společnosti.

I když už v době pořízení rozhovoru v roce 2022 měl Josef Jonáš už svůj věk, stále rád pracoval na zahradě, chodil dělat do lesa. S velkým smutkem ovšem sledoval, jak se společnost chová k půdě. „Když vidím, jak se obdělává, je mi kolikrát do pláče,“ posteskl si pamětník. „Zbyly mi jen vzpomínky, jak jsme hospodařili. Viděl jsem, že se oře, hnojí, snaží se pole dělat kvůli splavům půdy. Teď zaprší a jsou černé silnice.“

V roce 2022 žil Josef Jonáš se svojí ženou Zdenou ve Křtěnově. Dalším generacím přál, abychom jeden ke druhému našli trochu lásky, protože na světě nějaké mamonění a nenávist nikomu nic dobrého nepřináší.

 

[1] To, co komunistická strana nazývala družstvy a družstevnictvím, ve skutečnosti s těmito termíny nemělo nic společného. Od prvopočátku zakládání JZD šlo o administrativní a nátlakové akce řízené svrchu a tato „družstva“ byla ve všech sférách podřízena státním orgánům komunistické vlády. Kdežto družstva, na jejichž tradici se KSČ tolik odvolávala, byla zakládána dobrovolně, byla založena na soukromém vlastnictví, fungovala v systému tržní ekonomiky a v neposlední řadě vstup a odchod do družstva byl naprosto svobodným rozhodnutím každého člověka.

BUREŠOVÁ, Jana. Združstevňování nebo kolektivizace po roce 1945? In Osudy zemědělského družstevnictvíve 20. století. Uherské Hradiště: Slovácké muzeum, 2002, s. 223–227. ISBN 80-86185-18-4.