Miloslava Jirasová, roz. Studničková

„Zůstala jsem stát a nic jsem neříkala, ten voják taky nic neříkal, jenom mě vzal do ložnice, otevřel skříň, já měla jenom noční prádlo, tak vyndal šaty a kabát, abych se oblíkla. Já jenom kejvala hlavou a on vyndal kabát a ty šaty, takový modrý, vlněný, s bílým límečkem, to si pamatuju, a chtěl, abych se oblíkla. To bych se musela svlíkat, tak jsem zakroutila hlavou, tak on mi přidržel kabát a já jsem si vzala kabát přes to pyžamo. A ty šaty mi dal takhle přes ruku a tu druhou ruku mi vzal a vedl mě na to schodiště...“

„Jednou když doma zabíjeli, oni měli taky hospodářství, tak mi poslali celou tlačenku a k tomu chleba. My jsme si ale pro ty balíčky nechodily, chodily tam ty, co nešly do práce. Když jsme byly třeba v práci a šlo se pro balíčky, tak tam šly. A holky řekly: ,Půl té tlačenky ti ukrojila. ‘ Půl tlačenky ukrojila, že prý by mi bylo špatně. Já měla z toho takovýhle kousek, protože jsme se všecky rozdělily...“

„Byl u nějaký ženský a ta ženská vyprávěla, že když přijde tuhleten den, kdy zabil toho Édu, tak že nestojí za nic. A ona ho chválila...“

„První oběť koncentráku byla paní Nováková. Potom umřela paní Šroubková, ta byla o rok mladší než já. To byli nerozumní lidi, ona tam byla Češka a ona jí všechno řekla, co se v Lidicích stalo. A ona přišla na blok a povídá: ,Ták...‘ A šla do těch drátů nabitých elektřinou. A ženské ji zastavily a přišly pro mě, že ji lepší znám. Tak jsem s ní spala. A ona mi pořád říkala: ,Pan Jiras je taky zastřelenej (míněn Podhora), všicí mužský jsou zastřelený a děti jsou taky zastřelený, nebo nejsou... ‘ A pořád tuhleto říkala. A já jsem jí to vymlouvala... Paní štubová ji nechtěla dát do nemocnice, protože věděla, že tam dlouho nebude, tam v koncentráku v nemocničním bloku, ale musela. Ona si sundala ponožku a škrtila se tou ponožkou...!“