„Tak jsem se ptal, kde to je. Poslali mě do těch dveří a tam seděl takovej tlouštík, samý zlato: ‚Heil Hitler!‘ A co chci? Tak jsem mu to řikal, že už jsem tady tak dlouho a že jsem dostal výměnu a že bych měl jít domů. A on se na mě podíval a zařval: ‚Jak si to představuju? Vojáci na frontě, a taky nemůžou domů!‘ Tak na mě řval a: ‚Vůbec, máte potvrzení, že můžete na ředitelství?‘ Já neměl nic, já jsem utek. To jsem mu ale nemohl říct. Ježiš, no, vypad jsem jak cukrář.“
„Dostal jsem se do polí a viděl v dálce seřaďovací nádraží. Tak jsem si říkal, že tam půjdu a podívám se, jak to tam vypadá. Tak jsem šel přes ty a byla tam nějaká fabrika. A najednou slyším hukot. Tak se podívám a napočítal jsem jich asi deset nebo jedenáct. A říkám si, teď kdyby to spustili, tak bych to možná akorát dostal. A než jsem si to domyslel, tak to začalo bouchat okolo. Koukal jsem, kam tak jít, a vyběhlo z fabriky pár chlapů a byla tam taková mez a díra. Tak jsem tam zaběh. To měli tam štolu udělanou a za mnou ty chlapi.“
„Byl jsem ale skoro na konci, tak po pražcích jsem šel zpátky. A teď jsem to všechno viděl: vagony rozházený. A díra a v ní napůl zasypaná... to jsem ještě neviděl. Jsem si říkal, co to je? Co to je? Pak mě napadlo, jestli to neni nevybuchlá bomba... Tak po špičkách, a pryč! A tady druhá, támhle další, pryč! Mašina, koukaly z toho roury, no hrůza. A pak jsem se dostal tam k těm lágrům, jak jsem vám říkal. Všichni byli venku, tak konečně jsem ho tam našel. Ale říkal, člověče, já nemůžu domů na lágr, máme tam bombu.“
Jan Jindra se narodil 30. června 1924 v obci Hrob (okres Teplice, tehdy Klostergrab). Jeho otec Vratislav byl zaměstnán u Státních drah jako topič lokomotivy. Matka Aurelie, sudetská Němka, se starala o domácnost. Dětství prožil v převážně německojazyčné oblasti Sudet. Jelikož se předtím pamětníkovy sestry provdaly za sudetské Němce, rozhodly se v pohraničí po jeho zabrání v říjnu roku 1938 zůstat. Zbytek rodiny se přestěhoval do Loun. Zde se Jan Jindra vyučil strojním zámečníkem. Roku 1943 byl povolán na nucené práce do Německa a prošel zaměstnáními v Paderbornu a Göttingenu. Pracoval v továrnách Německých říšských drah. Poslední dny války strávil v pracovně-výchovném táboře v Radebergu. Prožil nálety a bombardování a téměř nepřetržitý hlad. Zpět do vlasti se vrátil v polovině dubna roku 1945. Po válce složil zkoušky na strojvůdce parních lokomotiv, na kterých pak jezdil až do 60. let. Jan Jindra zemřel 19. ledna 2013.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
