Jan Jindra

„Tak jsem se ptal, kde to je. Poslali mě do těch dveří a tam seděl takovej tlouštík, samý zlato: ‚Heil Hitler!‘ A co chci? Tak jsem mu to řikal, že už jsem tady tak dlouho a že jsem dostal výměnu a že bych měl jít domů. A on se na mě podíval a zařval: ‚Jak si to představuju? Vojáci na frontě, a taky nemůžou domů!‘ Tak na mě řval a: ‚Vůbec, máte potvrzení, že můžete na ředitelství?‘ Já neměl nic, já jsem utek. To jsem mu ale nemohl říct. Ježiš, no, vypad jsem jak cukrář.“

„Dostal jsem se do polí a viděl v dálce seřaďovací nádraží. Tak jsem si říkal, že tam půjdu a podívám se, jak to tam vypadá. Tak jsem šel přes ty a byla tam nějaká fabrika. A najednou slyším hukot. Tak se podívám a napočítal jsem jich asi deset nebo jedenáct. A říkám si, teď kdyby to spustili, tak bych to možná akorát dostal. A než jsem si to domyslel, tak to začalo bouchat okolo. Koukal jsem, kam tak jít, a vyběhlo z fabriky pár chlapů a byla tam taková mez a díra. Tak jsem tam zaběh. To měli tam štolu udělanou a za mnou ty chlapi.“