„Měli jsme výborného učitele češtiny, který věnoval velkou pozornost literatuře, a seznámili jsme se s moderní literaturou. Tehdy na mě udělal velký dojem John Steinbeck a jeho Hrozny hněvu. Ještě napsal protikapitalistickou knihu, která se jmenuje Bitva. Byla o vykořisťovaných plantážnících, kteří jezdili na práci do Kalifornie. Byli vykořisťováni ve své holé podstatě. To na mě velmi zapůsobilo. Když jste se předtím ptala, odkud se vzala moje orientace ke komunismu, nemělo to jednu příčinu. Nedalo se říct, že by bezprostřední příčinou byly sociální poměry, ve kterých jsem vyrůstal. To k tomu jen přispívalo. Významnější ale byla poválečná atmosféra. Ta byla jednoznačně levicově orientovaná v tom duchu, že nás osvobodili Sověti a komunistická strana že je hlavní síla pokroku.“
„V návrhu ústavy nebylo řečeno, to má být ‚socialistická‘ ústava. Měla to být ústava Československé republiky. Ale rok 1960 byl rok, kdy byly dokončeny takzvané socialistické přeměny společnosti. Byla dokončena kolektivizace zemědělství. V rámci tehdejší terminologie bylo řečeno, že už tu nejsou vykořisťovatelské třídy, že už jsme společnost dělnické třídy, družstevního rolnictva a pracující inteligence. Prezident Novotný měl tendenci vývoj slovně popohánět, takže u něj vznikla myšlenka, že Československá republika se bude jmenovat socialistická. Vzpomínám si, že na té komisi jsme jenom já a profesor Dobiáš měli k tomu dotaz. Že se nám to zdá předčasné, že společenské změny jsou tak čerstvé, že tomu názvu neodpovídají. Ale naše dotazy zapadly, protože neodpovídaly vítězné náladě, která v tehdejších nejvyšších kruzích panovala. Poměrně brzy se potom začaly projevovat ekonomické problémy a v důsledku toho i problémy společenské.“
„U mě se scházela taková skupina, říkalo se tomu myslím úterníci nebo středečníci, pravidelně jsme se scházeli každých 14 dní. Zdeněk Mlynář, Jiří Hájek, bývalý ministr zahraničí, Vladimír Kadlec, bývalý ministr školství, a další lidé. A tam jsme všechny tyto věci probírali. Zdeněk Mlynář mně jednou zavolal a jeli jsme k Havlovi, kde byla taková první větší schůzka k Chartě. Ne ta, při které se dával dohromady text, u toho jsem nebyl, to byla ta menší skupinka. Vzpomínám si, že tam byl Patočka, Černý, Šabata a tam se jednalo o Chartě. Na základě toho jsme měli ty listiny, sbírali jsme podpisy. Také jsem nějaké sehnal. Reformní komunisté měli asi 105 podpisů z těch prvních asi 243 podpisů. Takže takhle jsem se dostal k Chartě.“
Zdeněk Jičínský se narodil 26. února 1929 v Ostřešanech u Pardubic. Vystudoval gymnázium a v roce 1948 byl přijat na Právnickou fakultu Karlovy univerzity. V roce 1948 vstoupil do KSČ. Jako čerstvý absolvent právnické fakulty učil v letech 1954-1964 na Vysoké škole Ústředního výboru KSČ. V roce 1960 se podílel na přípravě socialistické ústavy, přičemž nesouhlasil se slovem „socialistická“ v názvu republiky a ústavy. V roce 1963 působil v barnabitské komisi pro rehabilitaci Gustáva Husáka a dalších slovenských „buržoazních nacionalistů“. Když se v roce 1964 zastal kritizovaného reformního prorektora VŠ stranické, musel školu spolu s 10 vyučujícími opustit. Od roku 1964 učil na právnické fakultě. V roce 1968 se stal členem nově vznikající České národní rady. Nesouhlasil se sovětskou okupací. Po čistkách v letech 1969 a 1970 musel odejít z ČNR, Federálního shromáždění a ze strany, kvůli tomu přišel o místo na právnické fakultě. Uchytil se v České pojišťovně jako likvidátor pojistných událostí, poté v právním oddělení. Po podpisu Charty 77 ho vyhodili z České pojišťovny a rok a půl byl bez práce. Od roku 1979 pracoval jako podnikový právník v Mototechně. V roce 1981 byl na základě podvrženého dopisu obviněn v tzv. kauze Kamion z protistátní činnosti a StB ho vydírala, aby s ní spolupracoval. V roce 1988 se zapojil do činnosti Českého Helsinského výboru, v listopadu 1989 stál u zrodu Občanského fóra, v prosinci 1989 byl kooptován do Federálního shromáždění za OF. V 90. letech působil v České straně sociálně demokratické (ČSSD), v letech 1996-2002 a 2003-2010 byl poslancem Poslanecké sněmovny PČR. Působil jako místopředseda sněmovního ústavněprávního výboru a předseda Stálé komise pro otázky Ústavy ČR. Zdeněk Jičínský zemřel 9. dubna 2020.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
