„Byl jsem v té době předsedou svazácké organizace, což byla uvolněná funkce. [Miroslav] Plíšek byl dán na ošetřovnu, aby se zrehabilitoval, takže jsem to s ním mnohokrát probíral. A nějaké pochybení? Jak [ho] chcete hledat u kluka, který slouží půl roku. Dneska se mi to říká, když jsem policista po třiceti devíti letech služby. Nezkušený kluk. On jinak postupovat nemohl. Dneska by proti zběhovi poslali deset, patnáct lidí, kteří by… Pokud by jednou vystřelil, tak by ho zlikvidovali z bezpečných míst a kryli by se. A nedopadlo by to, jak to dopadalo. Bohužel, Miloši Kuklovi v nemocnici selhaly ledviny. A poté, co ho navštívili rodiče – normálně s nimi rozmlouval a těšili se, že přijde domů – tak den nebo dva po jejich návštěvě v nemocnici zemřel. Pak jsem se zúčastnil jeho pohřbu. Společně s Plíškem a dalšími vojáky. Tam ještě byla taková věc, že nikdo nebyl schopen Plíškovi říct, že Kukla umřel. A teď u útvaru nacvičovali čestné salvy na pohřeb. Plíšek slyšel salvy a říká: ‚Kukla umřel.‘ A oni: ‚Neblbni.‘ Pak mu to řekl doktor, protože vojáci z povolání byli tak zbabělí, že to tomu Plíškovi neřekli.“
„Dozorčí kontroly vchodu si všiml, že kolem kasáren, po poli, sto padesát, dvě stě metrů od kasáren, jde nějaký děda. Načež to ohlásil dozorčímu útvaru, který ho tam chtěl vyslat. Naštěstí se tam nachomýtal staršina útvaru, nějaký nadpraporčík Král, který řekl, ať neblázní, ať tam neposílá člověka s bodákem. Tak tam poslal svobodníka Plíška a vojína Kuklu ze stráže. To byla ozbrojená stráž vybavená šedesáti náboji. Měli náboje v nábojové komoře. Zbraň byla pouze zajištěna. Ti dva ozbrojení šli zkontrolovat toho takzvaného dědu. Vůbec si nejsem jist… podle mě vůbec nevěděli, že jdou na vojenského zběha! Kukla sloužil dva měsíce. Plíšek půl roku. Naprosto nezkušení vojáci. Plíšek byl instruktor v poddůstojnické škole, Kukla byl voják, který se teprve připravoval na funkci velitele.“
„Na učilišti, v osmnácti letech, mi nabídli studium na střední průmyslové škole strojnické. Bylo to podmíněno tím, že podepíšu i přihlášku do strany, protože potřebovali dělnické kádry. Byl problém třeba pro inženýry. Inženýři se hlásili, že chtějí vstoupit do strany, ale pokud tam nevstoupilo pět dělníků, nemohli přijmout inženýra. Měli na to nějaké kvóty. V osmnácti letech člověk nad tím nepřemýšlel. Rodiče byli ve straně, tak jsem to podepsal. Chtěl jsem studovat. Chtěl jsem něco dokázat jako každý mladý člověk. Člověk měl různé ideály. Dneska se na to člověk dívá úplně jinak. To, že byly padesátá léta, jsem se dozvěděl až na Vysoké škole SNB, kde mi docent Laurinec dal přečíst, tuším, že ve třetím ročníku, svědectví o procesu se Slánským. Musel jsem to číst v jeho kanceláři. Věděl, že mi může důvěřovat, tak mi dal tuto knihu se slovy: ‚Abys věděl, že ta doba nebyla tak růžová.‘ STŘIH Naprosto nepochopitelná byla pro mě řeč prokurátora Urválka, který mluvil před státním soudem. Ta řeč je známá. Pak mi bylo nepochopitelné, co jsem v té knize četl, jak se ti lidé přiznávali. To jsem se dozvěděl až z doznání Artura Londona, jak s nimi zacházeli. V té knize to nebylo, proč. Jak může někdo vystoupit a přiznat se, že je imperialistický a sionistický agent?“
Jiří Jícha se narodil 11. dubna 1957 v Českém Těšíně. Od malička vyrůstal v Třinci. Rodiče byli členy komunistické strany. Po vyučení nástrojářem vystudoval strojnickou průmyslovku v Opavě. Jako student vstoupil do komunistické strany. Na konci sedmdesátých let absolvoval základní vojenskou službu u Pohraniční stráže nedaleko Mariánských Lázní. V roce 1979 byl svědkem smrti pohraničníka postřeleného při střetu s vojenským zběhem. Po vojně vstoupil do Sboru národní bezpečnosti (SNB) a stal se vyšetřovatelem Veřejné bezpečnosti (VB). V letech 1985 až 1989 vystudoval fakultu vyšetřování Vysoké školy SNB v Bratislavě. Po pádu komunistického režimu přešel k Policii České republiky. V letech 1993 až 2019 působil jako vyšetřovatel Krajského úřadu vyšetřování v Ostravě, kde zastával řadu let místo šéfa odboru hospodářské kriminality. K nejsložitějším případům jeho kariéry patřilo vyšetřování havárie rychlíku ve Studénce v roce 2008, při které zemřelo osm lidí a skoro sto cestujících utrpělo zranění. V roce 2024 žil v Novém Jičíně.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
