„Na šachtě jsme dostávali vězně, které jsem jako vedoucí osobního oddělení zapisovala, takže jsem věděla přesně, kdo k nám přišel. Byl tam také hokejista Modrý. Vždycky jsem se mezitím zeptala, jaký paragraf a kdesi cosi. Potom tam byl známý a potřeboval poslat dopis, tak jsem to s tou službou nějak... Tak jsem posílala dopisy, balíčky jejich rodinám. Totiž takový nečekaný dopis, který dostala ta rodina, velice pomáhal. Ten, kdo byl zavřený, ví, co to je, když dostanete opravdu to, co člověk cítí. Já jsem ty dopisy nikdy nečetla, i když je nezalepili. Akorát jsem na to lepila známky. Nikdy jsem to nečetla, ale určitě jim nepsali: ‚Mám se dobře a dobře mi tak. Byly to dost obsažný dopisy. Balíčky, pokud jsem posílala, tak pod cizím jménem. A to byla taky krásná show. Protože já jsem používala jméno Olga Černá. Na šachtě jsem byla zaměstnaná s nějakým Lumírem Vaňkem. Ten Vaněk byl zavřený rok přede mnou. Tak jeho maminka byla vdaná, tak my jsme jí vždycky dali nějaké peníze dohromady a já jsem jí to nosila, ať pozdraví Lumíra. Nikdy jsem neřekla své jméno. Teď si představte, že já už jsem byla zavřená na cele a tam přišla paní, která se mi představila jako Olga Černá. Já jsem to ale estébákům neřekla, že jsem pod tím jménem vystupovala. Tak jsem si řekla: ‚Oni to odněkud chytli, co teď bude?‘ Shodou okolností, když jsem se vrátila, tak maminka měla takovou kabelku a říkala, ať si tu kabelku vezmu, ať si ji nemusím kupovat. Tam byl doporučený lístek z pošty s odesílatelem Olga Černá. A ta Olga Černá skutečně existovala a já jsem ji potom sháněla, protože jsem jí chtěla říct, že jestli od někoho dostane poděkování za ty balíčky nebo dopisy, tak že to patří mně.“
„Byla jsem povolána na ministerstvo paliv do Prahy, cosi jsme tam měli projednávat. Předtím už jsem v Praze byla, tak jsem tam jela znovu. Vyšla jsem z nádraží do toho parčíku. Dva chlapi, každý z jedné strany, do auta, zavázali mi oči a už jsem se vezla, a neřekli mi nic. Já jsem ještě říkala: ‚Prosím vás, to je nějaký omyl. Já jsem z Ostravy, já nejsem zdejší.‘ A chovala jsem se jak blbec, protože mě ani ve snu nenapadlo, že něco takového existuje. Že mě takhle seberou.“
„Nejhorší na tom bylo, že jsem byla zavřená, když jsem byla tři měsíce v jiném stavu. Měla jsem u sebe přídavkové lístky. Tak jsem nad tím včera přemýšlela, jestli jsem u sebe měla nebo neměla těhotenský průkaz, ale myslím, že jo. Já jsem to v té Praze po pěti dnech potratila, když vás vyslýchají ve dne v noci, furt, tak jsem se zhroutila. (Otázka tazatele: Vy jste už potom nemohla mít děti?) Potom mi už pomalu bylo čtyřicet a doktor Řepišťák říkal manželovi, že jsem nervově v tak špatném stavu, že nemůže zaručit, že dítě bude zdravé. Oni se znali, chodili do Metropolky na pivo. Mně to doktor řekl taky a já bych těžce nesla, kdybych musela říct, že kvůli mně to dítě trpí. Takže to bylo zapsáno jako normální potrat.“
„Sebevražda tam za mě byla jedna. To mi tenkrát bylo té holky strašně líto. Protože jak my jsme chodily při vycházce na dvoře kolečka, tak jsme si všimly, že tam jedna chodila sama… Taková do sebe zamyšlená. Tak jsme došly k ní se zeptat. Vím, že se jmenovala Zuzana. Byla to Slovenka. Já jsem tenkrát měla asi pět roků odsezených a ona povídá: ‚Jej, Bože, jak jsem to mohla vydržet takovou dobu, že je to hrozné.‘ Tak ona měla rok trestu a vždycky říkala: ‚Moje ubohé děti, ty se mě nedočkajú.‘ Měla výstup 28. srpna, to si vzpomínám jako dnes, byl to asi rok 1958. Najednou v deset hodin všichni ven. Seřadit se a stály jsme. Jedna chyběla. Byla to právě Zuzana. Tenkrát to tam bylo rozkopaný. Odněkud přijeli psi s posádkou. Pročuchávali, prochodili, nenašli. Ráno v pět hodin Zuzanu objevil výrobní na záchodě. Jak na potvoru se na ten záchod nebyl nikdo podívat a ona se oběsila a ještě si podřezala žíly. A toho osmadvacátého si pro ni přijel manžel, protože měla výstup. Ona si neuměla představit, že se vrátí do té své vísky a že si na ni budou všichni ukazovat, že byla v žaláři. Co mohla udělat? Řekla někomu něco blbýho a za to ji odsoudili. Kolik takových lidiček sedělo jenom za takovou blbost, která by se normálně přešla mávnutím ruky. To jsem tenkrát skutečně brečela, že ta Zuzana takhle dopadla.“
„Eva z ráje když šla, tak měla fíkový list. Já jsem ani ten fíkový list na cestu neměla. Neměla jsem vůbec nic. Neměla jsem kalhotky, no nic. Ani lžičku do kávy. Všecko nám vzali, včetně bytu. Zatčení mělo být proto, aby mohli ten byt pro toho estébáka vzít. (Otázka tazatele: Jak se jmenoval ten estébák?) To já nevím. Vůbec nevím, kdo se tam přestěhoval. My jsme ten byt renovovali, protože ti, co tam byli před náma, tak oni tam snad olej do auta na parketách přelívali. Byly tam taková kola od konve. Brousit jsme to nechali. Spravovali jsme všecko jak blbci. Povlaky, které jsem vůbec ještě neměla v prádle, sto dvacet korun. Tenkrát byla taková bytová krize, že jsme čekali čtyři roky na byt, než jsme ho dostali. A jak jsme ho dostali, tak nás zavřeli a to jsme ho už měli zařízený.“
„Po velké protekci jsem se dostala na Cihelnu Jiří a tam jsem chodila solit výhybky. To byla ještě zima. Já jsem neměla na sobě nic jiného než montérky a pod tím tričko. Potom jsem dostala těžký zánět ledvin. To mě tenkrát odvezla sanitka. Byly to moje první narozeniny, co jsem měla slavit doma. Měla jsem nachystanou kačenu, jak jsem si přála, a Malakov dort a nevím, co všechno. Ani jsem nekoštla. Skončila jsem ve špitálu na infuzích.“
„Eda třeba dostal navštívenku, že za mnou může přijet. Ale dostal ji o týden později. Čili ona už byla neplatná. Dopisy posílal třeba cestou vlakem. Když jel, tak někde vystoupil a tam hodil dopis. Dopis nepřišel a náčelník mi tenkrát říkal: ‚Kdyby ten dopis došel k nám, já jsem neměl důvod vám cokoliv pozastavit.‘ Čili to byla pardubická StB, která zřejmě dostávala veškerou korespondenci. Ten Eda se ještě dozvěděl, že tam mám chlapa. Že tam mám mukla. Nevím, kde bych ho v ženském lágru sebrala. Dokonce že je z jižní Moravy a že mi vždycky večer zpívá. A že je tam na nějakých pracech. Eda byl taky z toho... Ode mě nedostával dopisy, já jsem nedostávala dopisy. Nemohli jsme se domluvit. Až to Edu naštvalo a jednou tam osobně přijel za náčelníkem a řekl mu to. On mě zavolal. Hodinovou návštěvu jsme měli a říkal: ‚Kdyby ty dopisy přišly k nám, tak bych neměl naprosto žádný důvod, abych je vaší paní nedal.‘ Tak ještě v tom kriminále nám znepříjemňovali život. Rodinu rozeštvali, protože já jsem se s ním chtěla nechat rozvést, a on se se mnou chtěl taky dát rozvést, protože jsem tam prý měla chlapa.“
„Dozvěděla jsem se, že je manžel v nemocnici. Měl nějaký úraz a musel ležet. Já jsem tam šla mimo návštěvní dobu a Eda tam dřímal. Tak jsem mu dala pusu a on: ‚Štípni mě, štípni mě.‘ Nechtěl věřit, že už jsem to já. Vysvětlil mi, kde bydlí a kam mám přijít. V tomhle domě, jak se jde dolů po schodech, tak ještě o tři schody níž, tam byla taková místnost. Náhodou tam byl záchod i vana. Takže to základní jsme vlastně měli. Jinak, jak to u nás vypadalo... To byla taková malinká předsíňka, na jednu stranu se šlo na záchod, do umývárny a na druhou stranu do pokoje. V pokoji jsme měli na stěnách balicí papír, takovou dřevěnou lajsku a v tom byly věšáky. Na tom jsme měli pověšený, co jsme nosili. Skříň jsme nepotřebovali, neměli jsme do ní co dát. Byl tam gauč. Soused vyhazoval chromovanou postel s matracemi a Eda to naštěstí vzal. Pro případ, že by Jiřina přišla, ať má na čem spát. Tak to bylo naše nové zařízení, co jsme měli. Jinak přes záchod k nám do bytu chodil potkan. Že to bylo pod úrovní, tak to neměl daleko. Já jsem byla úplně vynervovaná, tak vydrážděná! Potkan nám to v noci okusoval. My jsme na tom potom měli plech, aby z toho nemohl ven.“
Jiřina Jelínková, rodným příjmením Chovancová, se narodila 19. března 1924 ve Slezské Ostravě. Její otec zemřel v roce 1945 na následky výslechu na gestapu. Pamětnice pracovala na dole v Ostravě v Heřmanicích a po roce 1948 začala pomáhat zdejším vězňům, kteří byli na šachtě zaměstnáni - obstarávala pro ně korespondenci s rodinami. Jednomu z nich, Miloši Krejčímu, se podařilo z vězení uprchnout. Jiřina Jelínková mu přes známé zajistila falešný řidičský průkaz a nákres možných přechodů do západního Německa. V září roku 1952, když byla pamětnice na pracovní návštěvě Prahy, ji zatkli muži z StB. Byla v té době ve třetím měsíci těhotenství a musela projít několikadenním výslechem v konspiračním bytě v Praze. Nikdo na její stav nebral ohled a Jiřina Jelínková přímo před zraky estébáků potratila. StB zatkla i jejího manžela a až do soudu mu dávala lživé informace o Jiřinině těhotenství. Krajský soud v Ostravě pak Jiřinu Jelínkovou odsoudil k dvanácti letům vězení a manžela k pěti letům. Pro komunistický režim to však bylo pořád málo, a tak se estébáci soustavně snažili rozvrátit jejich manželství. Zadržovali jim korespondenci a s pomocí našeptávačů je přesvědčovali, že jejich protějšky si zatím našly někoho jiného. V ženské věznici v Pardubicích a v nápravně pracovním táboře ve slovenských Želiezovcích nakonec pamětnice strávila více než sedm let. I po návratu z vězení je s manželem šikanovala StB. Přišli o všechen majetek a několik let žili v nevybaveném sklepním bytě. Jiřina Jelínková pořád toužila po dítěti, ale lékař jí oznámil, že kvůli jejímu špatnému psychickému stavu nemůže zaručit narození zdravého potomka. Jiřina Jelínková, jak sama říká, nechtěla připustit, že by kvůli ní dítě trpělo, a svého vysněného potomka se nikdy nedočkala.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
