„No a pak přišlo 27. listopadu a dozvěděli jsme se, že má být stávka. Zase telefonem, zeshora telefonovali, že bude generální stávka. Takže jsem jako velitel cely vystoupil a říkám: 'My vyhlašujeme stávku.' Ten koukal jako blázen, ten nadporučík. Říkal: ,Jakou stávku?’ - 'No stávka, hladovku vyhlašujeme, nenoste nám jídlo.' - „Vy jste jako cukrovkář vyhlásil hladovku?“ - „Jasně, nějaká cukrovka mne nezajímala. A všichni, všichni jsme se domluvili, Vietnamec, Cikán, bezruký Jirka, všichni jsme se domluvili, že nebudeme jíst. Stejně, dostali jsme ešus, v tom UHO omáčka, v tom nějakou těstovinu. Já měl jako diabetik asi dva gramy nebo gram masa, takový pláteček, tak jsem to vždycky rozdělil, každý dostal kus masa, jsme se sesedli, aby každý věděl, jaké to je. Takže jsme říkali: 'My to vydržíme jeden den bez těch vašich dobrot.' No a že tedy budeme držet hladovku, vyhlásili jsme to, po té chodbě se to rozkřiklo a všichni, že to budou držet. Každá cela bude držet hladovku, telefonem jsme se domluvili, záchodovým. Takže jsme čekali, až přinesou oběd. My jsme to vyhlásili před obědem v devět hodin, to už bylo po snídani, to jsme byli najedení, takže to docela šlo. A říkáme: 'Teď bude oběd, paráda, ten odmítneme, večeře - to bude stejně chleba s máslem, to si necháme na ráno. A máme hladovku hotovou - paráda, zabojovali jsme.' Oni přišli v poledne, zabouchali, otevřeli to okýnko, říkali: ,Oběd!’ Já říkám: 'Hladovka, nic nechceme, jeďte dál.' A oni: ,Ne, ne, ne, je tady příkaz, že si to musíte vzít dovnitř!‘ Oni nám normálně udělali talíř a na něm byly hranolky, smažák, tatarka, příbory, okurka u toho. Tak jsme na to koukali, já říkám: 'To se mi asi něco zdá.' - ,Musíte si to vzít do cely a my si to pak zase odneseme, když to nebudete chtít.' Tak nám to rozdali, my jsme to dali na ten stůl. Já říkám: 'Co je tohle za provokaci, hoši? To je provokace!' To jsme tam nikdy neviděli, abychom měli na talíři, porcelánovém, hranolky. To nešlo. Teď tam všem začaly téct sliny, vedle jsme slyšeli, jak už cinkají příbory, všichni žrali, celá chodba žere. 'Chlapi, vydržíme, jsme bojovníci, já osobně žrát nebudu, já držím hladovku!' Taky jsem měl chuť, samozřejmě. A nikdo se z té cely od nás nenažral. To musím říct opravdu. Já říkal: 'Chlapi, já to vyhlásil, já bych se musel hanbou propadnout, kdybychom jim odevzdali prázdné talíře. Klidně si to vezměte, ale já prostě hladovku držím.' A nikdo si nevzal ani kousek, to jsem na ně byl hrdý, na kluky, na naši celu 97, my jsme byli dobrá cela. Přišli, tak jsme to odevzdali. A teď všichni: 'Viděl jsi ten smažák? Ten byl, to bysme si dali!' Všichni jsme skučeli, jak to je špatně, že budeme mít suchý chleba. Jenže ona pak byla jedna hodina nebo dvě, najednou se otevřela cela: ,Jelínek, sbalte se, jdete domů.’ To jsem myslel, že mě tam zmlátí. To opravdu vypadalo, jako že jsem to měl naplánované. Že tam bojuju jako bojovník, ale věděl jsem, že za dvě hodinky si dám smažák támhle v hospodě, dvojnásobnej. 'Ty seš hajzl, tys to věděl!’ Já jsem říkal: 'Jak jsem to asi mohl vědět? To nešlo. Dám si smažák, až vylezu ven, ale nevěděl jsem to, přísahám.' Takže jsem si sbalil věci, vypadl jsem ještě v sandálech, bez ponožek, tenkrát už padal sníh, takže mi bylo docela zima. Šel jsem na nádraží, bez koruny, neměl jsem ani floka, protože mě sebrali z fabriky z odpolední.“
