Libuše Jehličková

„Ale hned po mém narození to bylo takové smutné. Křtiny jsem měla u sv. Václava ve Vršovicích a den po mých křtinách, 26. května 1940, přišlo gestapo zatknout tátu. Zmínil se v tiskárně, že má doma zbraň proti Němcům. Nějaký mladý učedník ho udal, takže přišli Němci [gestapo] a mamince vyházeli celý byt. Trvalo jim celý den, než ji našli [pistoli]. Táta ji měl schovanou na WC v zásobníku na vodu. Tatínek byl zavřený rok ve Waldheimu v Německu. Když se vrátil, tak se na nás tak těšil, že jel nahoru výtahem a zapomněl tam kufřík se svými věcmi, a než se pro něj výtahem znovu vrátil, tak mu ho někdo ukradl.“

„A dole na náměstí u sv. Václava přivezli polské hubené vězně, kteří dolů posílali provázky a chtěli nějaké jídlo nebo ošacení. A táta jim balil trošku jídla a svoje poslední pyžamo, za který mu maminka hubovala, a on jí říkal: ‚Libuše, buď zticha, třeba ho ani nebudu potřebovat.‘ A taky už ho nepotřeboval, protože ho druhý den zabili u rozhlasu, kam se dostával z vedlejší ulice přes střechy. Jako mrtvý měl na rukávu ještě růžovou barvu, kterou se střecha natírala proti požáru, aby nehořela. Tam se mu údajně v době smrti zastavily hodinky, jak říkal doktor. Mělo to být v půl čtvrté odpoledne, kdy ho zastřelili přes dvůr rovnou ranou do srdce.“