Jarmila Janská

„Protože se čekalo na projev ministra, tak do té doby měl ředitel svůj projev. Všecko tam řekl, všechny ty brigády. Měl to vždycky připravené: kolik je dětí, kolik rodičů je zaměstnaných, [z toho] matek a [vůbec] takové hrozné statistiky. Kolik odpracovali v průmyslu, zemědělství a na chmelu. A kolik to bylo hodin. A kolegové tam psali doslova hausnumera. Měl to v procentech a někdy vycházela část větší než základ, tak potom se zjistilo, že je tam chyba. A když přišlo k deváté hodině, tak se rozhlas, co šel do tříd, převedl na Prahu – na státní rozhlas. A tam [ještě] docházelo vysílání pro mateřské školy. A ředitel končil [svůj projev odsouzením] imperialistů a [hovořil] o zloduchu Reganovi a do toho se pustil ten státní rozhlas a oni končili nácvik Ovčáci čtveráci, druhou slokou. A zazněly líbezné hlásky dětí z mateřské školy: ‚To je lež, jako věž!‘ A to [se neslo] po celé škole z ampliónu po tom ředitelském projevu.“

„Tehdy nás znova volali na kobereček. Byla jsem mezi těmi věřícími děvčaty a byl tam také medik Karel Tomek. Oba jsme ten rok končili a ještě tam byla Anička Štefanová za kolej. A chtěli, abychom obnovili činnost. A my jsme odmítli dělat akční výbor a spolupodílet se na vylučování kolegů. Tak nám slibovali, že nám vrátí zabavené sruby z tábora, co jsme měli. A ještě také kolej, která byla původně pro chlapce, moravanisty. A zdálo se, jako by kolega o tom uvažoval: ‚A doopravdy byste nám to vrátili?‘ A oni, že ano, ano. A Karel zamyšleně řekl: ‚Á, to už jsem někde slyšel. Když padneš a budeš se jim klaněti.‘ To bylo z evangelia Pokušení na poušti, že ďábel pokoušel Krista.“