Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Janská (* 1927  †︎ 2018)

• narodila se jako Jarmila Kohnová 19. října 1927 ve Zlíně

• rodina si v souvislosti s útoky na Židy změnila před 2. sv. válkou jméno

• absolvovala Masarykovu pokusnou a diferenciální školu

• krátce po skončení války se stala činovnicí Junáka

• roku 1946 nastoupila studium jazyků na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně

• roku 1950 nastoupila jako učitelka ZŠ

• následovalo 11 let překládání a kádrových prověrek kvůli náboženskému přesvědčení

• od roku 1961 pracovala jako knihovnice, jelikož musela ze školství nuceně odejít

• v roce 1966 se k učení vrátila a setrvala na holešovském gymnáziu po celou dobu normalizace

• po roce 1989 se k pedagogické činnosti vrátila jako výpomoc na školách v Holešově a Prostějově

Jarmila Janská, ačkoliv rodačka ze Zlína, prožila velkou část života v Holešově jako pedagožka na holešovském gymnáziu. Učitelství si vzala za své životní poslání. Vzdělávání dětí v duchu křesťanských a skautských zákonů však v době komunismu nebylo přáno.

Jarmila Janská (*1927) vzpomíná, že největším životním vkladem se pro ni v dětství stala výchova rodičů, pro které pravda a čest nebyla slova bez obsahu. Otec Otakar Kohn patřil k zakladatelům a budovatelům vzdělávacího systému baťových zaměstnanců a léta pracoval jako ředitel internátů a Večerní školy mladých žen. V době Protektorátu se stal obětí fašistických útoků členů hnutí Vlajka a bylo mu vyhrožováno smrtí, ačkoliv si rodina již před válkou zvolila nové příjmení na počest známého objevitele krevních skupin Jana Janského. Během německého vedení Baťových závodů přišel otec o místo a ani po skončení války se nemohl na svou původní pozici vrátit. Únorový komunistický puč pak definitivně znamenal konec jeho kariéry. Janští dostali poté exekuční výpověď ze Zlína a vystěhovali se do domku v rodišti matky v Tištíně.

Ze školy jsme uměli víc věcí, než spolužáci z gymnázia

Jako druhý velký zdroj vlivu na její utváření v dětství uvádí pamětnice zlínskou Pokusnou školu. Dodnes nedoceněný pokrokový a ve své době unikátní projekt, který vzešel z vlasteneckého nadšení první republiky, zaštítěný Masarykovými demokratickými idejemi a finanční podporou vizionáře Tomáše Bati. Děti byly vedeny k samostatnosti a sebevědomí, samostudiu, objevování a zakoušení toho, o čem se vykládalo, na vlastní kůži. Způsob vedení žáků by bylo možné přirovnat k přístupu Montessori pedagogiky. Velkorysý komplex Masarykových škol nabízel studentům sportovní i kulturní vyžití.

„S Masarykem [přímo] jsem se nesetkala, ale jezdil do Zlína. Byl to idol – my jsme ho tak brali. A až možná přehnaně. Ve škole jsme měli obraz a básničku: ‚Náš tatíčku Masaryku tady na obrázku, my děti slibujeme poslušnost a lásku. Nebudeme nikdy lhát, budeme si pěkně hrát. Abys nás měl pěkně rád.‘ Tak já jsem ho znala tak jako z dálky. Možná by to mohl někdo hodnotit až jako kult osobnosti, ale spíš tak jako třeba americkým dětem ukazovali poctivého [Abrahama] Lincolna, že nezalhal, tak Masarykovy ctnosti nám vštěpovali jako vzor,“ vypráví Jarmila.

S Baťovými se vídala a znala osobně. Takto vzpomíná na jedno ze setkání: „Když byl tatínek vedoucí, tak se s nimi musel stýkat. [Jan Antonín] Baťa na 1. máje otevíral zahradu své vily a bývalo tam pohoštění. Bratr byl takový hubený, já jsem byla trochu baculatější a vím, že Baťa viděl tatínka s námi, [přišel] a říkal: ‚Ten váš syn vypadá jako vykrmený šindel.‘“ S dětmi Jana Antonína Bati také Jarmila chodila do školy.

Masarykova pokusná škola se stala útočištěm pro učitele, kteří měli větší volnost, a učilo se jinak, než bylo tehdy obvyklé. „Byly nám vštěpovány zásady pravdomluvnosti, čestnosti. Řekla bych, že ti vyučující byli možná sokoli, někteří byli skauti. Nevystupovali sice tak, ale ty zásady tam vnášeli,“ vysvětluje. V podobném duchu se vedly třeba i školní tábory a besídky. „Zpívali jsme pod vánočním stromem. Byly to zpěvy pro [válečné] běžence a jeden učitel byl muzikant, tak nám složil i hudbu. Bylo to prodchnuté takovým živým vlastenectvím,“ líčí Jarmila své vzpomínky na dobu školní docházky.

Žíti a vychovávati mládež v duchu junáckého zákona

 „Měla jsem bratra, který byl mladší, a řekla bych povahově méně průbojný ještě jako dítě. Tehdy ho naši přihlásili do vlčat, aby si trochu tu svou povahu zocelil. Tak já jsem poznala skauty přes toho vlčáčka,“ vzpomíná Jarmila na své první setkání se skautingem ještě před 2. světovou válkou a navazuje pokřikem bratrovy skupiny: „Vlče se nebojí nikoho, přece má tesáky od toho, aby když nepřítel ozve se, prohnal ho důkladně po lese.“ Vše, co se týkalo bratrova skautování, se Jarmila s chutí učila s ním. Četla také bratrovy foglarovky, a proto není divu, že se po válce hned také sama přihlásila do zlínského oddílu skautek. Tam také složila vůdcovské zkoušky a stala se vedoucí jedné družiny světlušek. Takto vzpomíná na první veřejnou skautskou událost, které se zúčastnila krátce po válce, kdy ještě lesy nebyly tak docela bezpečné: „Byli jsme na mezinárodním setkání na Velké Javorině hned někdy na podzim v čtyřicátém pátém. Vím, že jsme jeli jen činovníci a [my] děvčata jsme byly skryty pod plachtami aut, aby nás neviděl někdo, kdo nebyl žádoucí.“

Kádrování, základ státu

V roce 1946 nastoupila Jarmila vysokoškolské studium českého a anglického jazyka na Masarykově univerzitě v Brně. Takto vysvětluje, co pro ni osobně znamenal rok 1948: „Byla jsem druhým rokem na vysoké a bydlela jsem na kolejích. Měli jsme původně každá klíč od kolejí Jana Opletala na Tvrdého ulici. Proto mě pak překvapilo, že najednou byly na prosklené vrátnici dvě kolegyně a před sebou měly na pultě pistole. A varovaly nás, abychom se neúčastnily žádných demonstrací.“ Byl zrovna svátek Božího těla, a tak vzrostly obavy ze shromažďování křesťanské mládeže.

Pak došlo na pověstné vysokoškolské prověrky – údajně prospěchové, kterými neprošla. „Volali mně pak znovu po třech měsících a ptali se mě, jestli bych jim mohla slíbit, že budu už za rok materialistkou. Ale já jsem řekla, že jsem zvyklá v životě nelhat,“ vzpomíná pamětnice. Po prvních prověrkách jí byl také na čas odebrán index, ale jelikož měla již splněné potřebné zkoušky, mohla ve studiu pokračovat dál s podmínkou, že nebude nikdy učit.

Během studií složila zkoušky pro vedoucí táborů a dvě léta po sobě také vedla vysokoškolské dívčí tábory v Dalečíně v blízkosti řeky Svratky. Studium nakonec uzavřela ve zrychleném termínu. Kvůli tehdejšímu nedostatku učitelů se její zákaz pedagogické činnosti naštěstí nestal trvalým. Hned druhý den po státnicích 1. září tak nastoupila ve škole v Chropyni.

Kdo řídí svět – Bůh, nebo Chruščov?

Nástup do zaměstnání se stal pro Jarmilu dalším ze série střetů s novou realitou výuky v duchu marxismu-leninismu. Hlavním důvodem jejího následného překládání se pak stala křesťanská víra a nedělní návštěvy kostela, které ležely v žaludku tehdejším funkcionářům komunistické strany.

Také s otcem se nakládalo podle toho, jak se to komu zrovna hodilo. Když se například zakládal ve zrušeném Arcibiskupském gymnáziu internát, byl přizván, aby se zúročily jeho zkušenosti z předválečného Zlína. Na jednom místě ale nikdy nezůstal dlouho. Během 13 let vystřídal zaměstnání v Kroměříži, Opavě nebo Jedovnici a pracoval i jako administrativní síla v masně. „Byl [pak už] takový zlomený. Pracoval nakonec ještě v dětském domově v Morkovicích. Tak tolik toho vystřídal...,“ ilustruje profesní pouť svého otce Jarmila.

Poslední školou před dočasným zákazem pedagogické činnosti byly Koryčany. „Byla jsem tam už rok a vedla jsem ve škole turistický kroužek. Pořád mě prověřovali. A když si mě zavolali na kobereček, tak to byly takové otázky pořád dokola: ‚Soudružko, kdo myslíš, že řídí svět? Ten tvůj bůh, nebo soudruh Chruščov? Kdo brání válkám?‘ A já jsem řekla: ‚No, proč by nemohl být soudruh Chruščov nástrojem v rukou božích?‘“

Normalizaci prožila pamětnice na holešovském gymnáziu. Zde se také setkala s Rudolfem Plajnerem – významnou osobností českého skautingu. Ačkoliv se druhé obnovy Junáka aktivně neúčastnila, snažila se ve svém pedagogickém působení na žáky dál uplatňovat skautské i obecné křesťanské zásady. Z kádrových důvodů ale nesměla být třídní učitelkou ani přísedící u maturit na jiných školách. Byla jí vyplácena pouze základní výše mzdy bez nároku na osobní ohodnocení.

Z doby svého působení na gymnáziu si vzpomíná na jednu příhodu, kdy byla vyzvána k vystoupení z církve: „Jednou přišli: ‚Soudružko, podepiš nám takový lístek – vystoupení z církve.‘ Říkám: ‚Nepodepíšu.‘ – ‚Už jsi poslední na okrese. Už i soudruh Ambros vystoupil.‘ Trochu mě to zamrzelo. Už jsme byli jen dva. Pak jsme se potkali na cestě z jídelny. Já jsem se tak trošičku na něj dívala, ale on taky se díval na mě smutně. Jemu řekli, že všichni vystoupili a už i Janská. No, tak jsme se tomu zasmáli.“

Dědictví otců zachovej nám, Pane

Svědectvím pevnosti ve víře mladých křesťanů a nezapomenutelným zážitkem se pak 7. července 1985 pro Jarmilu stalo tzv. Mírové setkání na Velehradě. Původně se jednalo o pouť k 1100. výročí úmrtí sv. Metoděje, které se na pozvání kardinála Františka Tomáška měl zúčastnit i papež Jan Pavel II. Takto přibližuje atmosféru setkání věřících, které se komunisté pokusili vést v jejich režii a duchu, ale provolání, která tehdejšímu ministru kultury Milanu Klusákovi křesťané vraceli, svědčila o opaku a nečekaném spontánním vzdoru: „Vítám vás na Mírovém shromáždění! A my jsme křičeli: ‚Na pouti!‘ ‚Je výročí zakladatelů naší kultury – Konstantina a Metoděje.‘ My jsme křičeli: ‚Věrozvěstů!‘ A tak jsme ho opravovali, až nakonec odešel ze scény.“

Celé shromáždění bylo prošpikované spolupracovníky Státní bezpečnosti. „Byli tam mezi námi soudruzi, kteří [plnili] svoje úkoly. Měli zbrusu nové zpěvníky a zatímco my jsme zpívali zpaměti, tak oni tam listovali. U nás tehdy [nových] zpěvníků [moc] nebylo. Zpívalo se ze starých a většina to znala nazpaměť. A říkalo se, že se poznávali podle barevných špendlíků v klopě,“ dodává pro dokreslení situace Jarmila.

Konec roku 1989 a změna politického režimu v Československu se pro Jarmilu staly skutečným časem svobody – hlavně náboženské. V dubnu 1990 pak přijel papež Jan Pavel II. na první návštěvu Československa a nikdo už jeho pozvání neprověřoval.

Své vyprávění pamětnice uzavírá slovy: „Když se dívám zpátky, tak vděčím za výchovu rodičům, že nás vychovávali rovně. Sice jsem na to v životě doplatila, ale zůstala jsem rovná. A bylo to ostatně i obsahem toho skautského poslání, co jsem cítila, že v tom duchu také žiji.“