Ladislav Janouch

„Dostali jsme se do běžícího davu a pak jsme mohli uhnout pod hrdlořezský kopec, na něm byly vyryté zákopy jako ochrana pro okolní fabriky. A jediné, co jsme mohli, tak bylo naskákat do těch zákopů, hlubokých nebo nehlubokých, a doufat, že když strčíme hlavu co nejníž, tak nás to třeba i mine. Když jsme vyběhli na tu hlavní ulici, tak jsme uslyšeli hukot, temnej; když bombardovací svaz letí, tak to vydává takovej temnej dunivej zvuk. Bylo to skoro sto bombardérů. Ohlédli jsme se a už jsme je viděli, to byly někde nad západní Prahou. A bylo vidět, jak se jako hráz sypou bomby. Tak jsem si řekl, ještě chvilku a jsou u nás.“

„Heydrich jel do Vídně a oni nastražili kámen, který poničil výhybku. Udělali to tak, že tam nebyl vidět jedinej šutr. Když je ve výhybce kámen, tak to nejde sevřít. Prostě to nějak poškodili a vlak přes to nemohl projet. A tak tam Heydrich v té skále seděl a čekal ve vlaku. Byl hroznej poplach a trvalo to asi tři hodiny, než ten vlak mohl jet dál. Bohužel projel, nic se nestalo, ale na druhou stranu jsem vlastně za to vděčný, proto to dnes můžu vyprávět. Protože stačilo malinko, aby padlo podezření, že je to nastražené, a už by tady nikdo z naší rodiny ani z rodiny výpravčího dnes nebyl. Při takovém poškození výhybky nemůžete nikdy přesně odhadnout, jestli ten vlak nevykolejí. A když vykolejí, tak se může stát, že se převrátí. A to byl rychlík, který měl zajištěný volný průjezd po celé trati z Prahy až do Vídně. Nic ho nesmělo zdržet, žádné vlaky, žádné křižování, všechno zůstalo na té trati stát. Měl expresní, volný průjezd ze stanice do stanice. Tatínek byl statečnej a pan Ludvík Dluhoš, výpravčí, byl taky statečnej, ale smrdělo to krchovem.“

„Když jsme přijížděli k našim hranicím, tak jsem jako zkušený voják poznal, že se něco děje. Viděl jsem tam vojenská tábořiště, že tam mají s sebou všechnu výzbroj, že jsou tam plné počty. Já jsem koukal… nevěděl jsem, co je… A když jsem se po návratu ptal našich funkcionářů a kontrarozvědky, jestli bude nějaký cvičení nebo co se děje… nikdo nic netušil, nikdo nic nevěděl… to bylo opravdu utajený. V tu ránu jsem si to uvědomil: ‚Ty chytráku, vždyť jsi to tam viděl, že se tam soustřeďují vojska. Na tom úzkém úseku.‘ Historie toho byla taková, že byl vyhlášený poplach, nevím už, jestli před, nebo po půlnoci. Dostavte se na pracoviště. Velitel armády, ten také věděl jen to, co mu řekli do telefonu. Že spojenecká vojska překročila hranice a dostal rozkaz nestřílet. Protože, představte si, naše skromná armáda proti těm statisícům… krveprolití strašný… nestřílet…“