Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ladislav Janouch (* 1920  †︎ 2019)

• narozen 24. května 1920 v Říkově

• jako student-dobrovolník se zúčastnil částečné mobilizace v květnu 1938

• zapojen do protinacistické odbojové činnosti na Táborsku

• od roku 1942 totálně nasazený, sabotoval výrobu v továrně

• zažil bombardování Prahy a pomáhal při záchranných pracích

• zúčastnil se bojů během Pražského povstání v květnu 1945

• po válce se rozhodl pro vojenskou kariéru

• sedmnáct let byl na generálských pozicích

• srpen 1968 prožil jako vysoký důstojník tehdejší československé armády

• v roce 2018 žil v Táboře, s manželkou vychovali jednu dceru

• zemřel v roce 2019

Prolog

V květnu 1938 se tehdy osmnáctiletý student táborského gymnázia Ladislav Janouch dobrovolně přihlásil k obraně vlasti. Hlídal se zbraní v ruce železniční trať v rámci tehdy vyhlášené částečné mobilizace. Po několika dnech všechno skončilo, nepadl jediný výstřel. Tehdy mu ještě žádné bezprostřední nebezpečí nehrozilo, ale válka, která vypukla o několik měsíců později, všechno změnila. Dostal se do mnoha situací, kdy mohl přijít o život. A nebezpečným situacím se nevyhýbal, možná je i vyhledával. Jeho charakter a výchova ho předurčovaly, aby se postavil čelem všemu, co mu následující roky přinesly.

Narodil se 24. května 1920 do rodiny železničáře v jihočeských Stupčicích, nedaleko Tábora. Tam také vystudoval reálné gymnázium. Citlivě vnímal měnící se situaci v Německu a velmi brzy si uvědomil, v jakém je Československo ohrožení. Cítil povinnost připravit se na obranu vlasti a možný válečný konflikt. Považoval to za samozřejmost. Absolvoval dvouletý branný výcvik a naučil se zacházet se zbraněmi, které měla tehdejší československá armáda ve výzbroji. Naučil se rychle reagovat v nebezpečných situacích. Fyzicky na tom byl dobře, od dětství byl členem Sokola.

Začátek války

Obsazení Čech německými vojsky v březnu 1939 prožil v Táboře. Tam Němci přijeli šestnáctého – byla zima, sněžilo. S ironií vypráví, jak se „hrdinní vojáci wehrmachtu v uniformách z kopřiv klepali zimou“. V Táboře byly původně dva dělostřelecké pluky československé armády, čeští vojáci však museli kasárny opustit a zůstali jen styční důstojníci. Německá armáda se chystala kasárny převzít a začala si tam stěhovat své těžké zbraně. Na hrázi táborského rybníka jim ale jedno z děl uvízlo a nedařilo se ho vytáhnout. Pamětník spolu s několika dalšími studenty táborského gymnázia celé to pro Němce potupné divadlo sledoval. Ti nakonec museli požádat o pomoc zbylé české vojáky a český dělostřelecký tahač dělo bez potíží vytáhl. K velkému pobavení přihlížejících studentů. Vnímali to jako poslední poctu československé armádě. Zamrazilo je, když na ně vzteklí Němci namířili zbraně. To ještě nevěděli, co od nich můžou čekat.

V květnu 1939 Ladislav Janouch odmaturoval, ale na začátku války práci sháněl těžko. Firmy nové  zaměstnance nepřijímaly, protože nikdo nevěděl, co bude dál. Šel proto na brigádu do křivoklátských lesů, kde potřebovali lesní dělníky na polomy. Vyzkoušel si fyzicky náročnou práci v lese a po čase dostal nabídku pracovat přímo na hradě Křivoklát. Rozuměl z gymnázia staročeštině a na hradě potřebovali archiváře. Občas tam také dělal průvodce a vzpomíná na příhodu, kdy měl provést dva německé důstojníky, doprovázené manželským párem, Čechy.

„Dostal jsem příkaz, že nemám dělat žádné legrácky na účet Němců, což jsem ale dělal rád… a tak jsem je prováděl a chlubil se naší českou historií. Přešli to mlčky, pak se otočili a byl jsem jim lhostejný. Jen ta paní se vrátila a představila se jako Pálová. A mně to došlo… její manžel byl Pála ze Slanýho, my jsme o něm věděli, že je velkej kolaborant a přátelí se s gestapem na Kladně. A jeden z těch Němců byl podle uniformy asi Harald Wiesmann, šéf gestapa z Kladna, ten, který řídil likvidaci Lidic. To se událo ale ještě před Lidicemi, tehdy jsem nevěděl, co provedou za rok.“

Setkával se s tehdejší uměleckou elitou

V roce 1941 dostal pamětník další zajímavou nabídku, kterou rád přijal, a začal pracovat jako elév v pražském nakladatelství Družstevní práce. Setkával se tam s tehdejší uměleckou elitou, mimo jiné i s fotografem Josefem Sudkem, který pro nakladatelství pracoval a Ladislav Janouch za ním často chodil do ateliéru na Újezdě. Se sevřeným hrdlem vzpomíná na Vladislava Vančuru, uzavřeného a tichého, a na pláč jeho manželky a dcery po jeho popravě nacisty. A také vzpomíná na výtvarníka Karla Svolinského, který měl být vyznamenán nacistickým řádem Svatováclavské orlice a jak z toho byl zoufalý. Během společných setkání v nakladatelství panovala výrazně protiněmecká nálada, ale i vzájemná důvěra. Nikdo se nikdy mimo nakladatelství nezmínil, co se uvnitř děje. Ladislav Janouch tu pracoval v době heydrichiády, zažil tísnivou atmosféru té doby a vzpomíná na červené plakáty se jmény popravených i na střelbu, která ho probudila nad ránem 18. června 1942. Bydlel v pronájmu ve Vodičkově ulici a už cestou do nakladatelství na Národní třídě slyšel šeptem předávanou zprávu o tom, co se stalo v Resslově ulici, v kostele sv. Cyrila a Metoděje.

Totálně nasazený

O rok později dostal předvolání na pracovní úřad, nakladatelství musel opustit a čekala ho práce pro německý zbrojní průmysl. Měl odjet do tehdy už masivně bombardovaného Německa, ale shodou šťastných náhod nakonec zůstal v Praze. Nastoupil do ČKD v Libni, tehdejší Bohmisch-Mährische Maschinenfabrik, kde se během války vyráběly zbraně pro wehrmacht. Přeškolil se na soustružníka a začal obrábět součástky pro kola pásových tahačů. Spolu s ním tam v dělnických profesích pracovali bankovní úředníci, právníci či nedostudovaní lékaři. Směny byly dvanáctihodinové, výroba jela na plné obrátky, ve dne i v noci, šest dní v týdnu. Celou směnu u soustruhů museli stát a náročnou práci si dobrovolně ještě ztížili riskantními sabotážemi. Měli vymyšlený důmyslný systém, jak součástky do pásových kol poškodit, aby to nikdo nepoznal. Nedělali to všichni, ale mezi těmi, kteří chtěli vyřadit z provozu co nejvíce německých tahačů, nemohl pamětník chybět.

„Byli tam s námi verkšusáci, stráž továrny. To byli většinou starší lidé a často Rakušáci, ti byli přece jen lidštější. Nebyli to zapálení nacisté, kteří by hned s každou maličkostí dělali kravál a začali zatýkat… naštěstí mi na to nepřišli. No, asi by se se mnou za to nemazlili… šel bych ke zdi.“

A tak jsem sabotoval

S tatínkem dělali i další „lotroviny“, jak sám říká. Tatínek byl železničář, a tak se pustili do sabotáží na dráze. Nejprve do kol německých vlaků převážejících zbraně na frontu sypali písek, později to vylepšili a nařezávali u vlaků brzdové hadice. Když hadice praskla, vlak byl nepojízdný.

Postupně se s otcem zapojili do odbojové činnosti koordinované skupinou Jaroslava Vacka, v roce 1944 nacisty popraveného. Ladislav Janouch s tatínkem prováděli hlavně sabotáže, ale zapojená byla i jeho malá sestra, která dělala spojku. Rodina pomáhala také uprchlým ruským zajatcům, skrývajícím se v bývalé cihelně. Následovala spousta zatčení, popravy. Pamětník jen tušil, kdo všechno je v odboji, nemohli o sobě vědět.

„Hrdina je ten, kdo podstoupil mučení v Pečkárně a přitom udržel jazyk za zuby… já nevím, jak bych obstál. Dělal jsem to, ale nesvěřoval jsem se, abych nedostal nikoho do maléru… jenom tady v Táboře bylo gestapo, který mělo desítky mužů… ale nikdo mě neprozradil.“

Tatínek chtěl spáchat atentát na Heydricha

Počátkem roku 1942 měl jet Reinhard Heydrich vlakem z Prahy do Vídně. Výpravčí na všech stanicích měli zajistit speciálnímu vlaku volný průjezd. Nic ho nesmělo zdržet, nesměl se s jiným vlakem křižovat. Ostatní vlaky na trati stály. Příkaz zajistit bezproblémový průjezd měl i výpravčí ve Střezimíři, malé stanici nedaleko Tábora. A společně s pamětníkovým tatínkem se rozhodli využít situace. Vymysleli něco velkého a nebezpečného, pro sebe i pro své rodiny. Železniční trať u Střezimíře je v jedné části vedena koridorem mezi vysokými skalami. Spadlý kámen ze skály by mohl trať nebo výhybku poškodit. A tak tomu pomohli a výhybku poškodili sami. Ale co poškozená výhybka způsobí, úplně odhadnout nemohli. Mohlo dojít pouze k zastavení a zdržení vlaku, ale mohlo dojít i k vykolejení a k vážné nehodě, při které mohl Heydrich zemřít. Stalo se to první. Tak vlak alespoň na tři hodiny zdrželi a Heydrich musel mezi skalami, na trati Praha – Tábor, čekat na její opravu. Ale zmatek kolem toho byl velký. O několik měsíců později Heydrich svému osudu stejně neunikl. Tatínek ale raději o této příhodě vyprávěl rodině až po válce.

„Ten vlak bohužel projel… ale asi proto vám to teď můžu vyprávět… stačilo malinko, aby padlo podezření, že to bylo nastražené. Nikdo z naší rodiny ani z rodiny pana výpravčího Dluhoše by tady už nebyl. Tatínek byl statečnej a pan výpravčí taky, ale smrdělo to krchovem.“

Bombardování Prahy

Ke konci války byly v Praze stále častější letecké poplachy. Málokdo je ale bral vážně, na Prahu nikdy nic nespadlo. Ale v únoru 1945 to bylo jiné. Ladislav Janouch byl zrovna ve fabrice, když začaly houkat sirény a tlampače stále dokola hlásily, že se blíží bombardovací svaz ze západu.

„V hrdlořezském kopci byly vyhloubené zákopy, abychom se my, z těch fabrik okolo, mohli schovat. Přikrčit se tam, hlavu co nejníž a doufat, že nás to mine. Když letci bombardovali Drážďany, tak se v Praze země chvěla… jako při zemětřesení. Vyběhli jsme na hlavní ulici, běželi tam už i z jiných fabrik, byly nás tisíce. Uslyšeli jsme hukot, temnej dunivej zvuk… to už letadla byla nad západní Prahou a bylo vidět, jak se jako hráz sypou bomby. Tak jsem si řekl, ještě chvilku a jsou u nás.“

Byl ukrytý v zákopu a čekal. A najednou bylo ticho. Jen z centra Prahy se ozývaly doznívající výbuchy, Praha prý sténala a byl cítit kouř. Čekali na další bombardovací svaz, pokaždé jich letělo za sebou víc. Ale tentokrát se nic nedělo. Lidé se začali pomalu zvedat. A Ladislav Janouch se rozběhl směrem na Vinohrady, chvílemi šel, chvílemi běžel, a tam to všechno uviděl. Zřícené domy, u jednoho z nich spadla jen jedna zeď, bylo vidět do bytů, byl vidět nábytek, schodiště. Viděl hořící emauzský klášter, bez věží. Byl to strašný pohled.

Utíkal do Vodičkovy ulice, kde v pronájmu bydlel. Jejich dům stál, ale bylo třeba pomáhat. Byla tam spousta raněných a mrtvých. Ranění se odváželi i na nákladních autech, nebylo dost sanitek. Lékaři třídili raněné a pamětník je pomáhal přenášet. Mrtvé odnášeli do kostela sv. Ignáce.

„Když jste najednou vtažený do té situace, člověk se nehroutí, honem musíte něco udělat, abyste těm lidem pomohl, zachránil je… jenom si uvědomuju, jak jsme to dělali… něco jako, že je to vedle vás, vidíte to, ale nevnímáte to jako bolest, strach. Ten už jsme neměli… nemůžete projevovat nějakou lítost, to nikomu nepomůže.“

V březnu 1945 byla dalším náletem těžce poškozena zbrojovka, ve které Ladislav Janouch pracoval. V době, kdy na ni padaly bomby, byla fabrika téměř liduprázdná. Jen jediný člověk tam v té chvíli zůstal, o víkendech tam dílnu uklízel za deset cigaret jeden starý pán. Když to začalo, schoval se pod schodiště. Kolem něho dopadaly bomby a všechno bylo zničené. Ocelové nosníky byly zohýbané, jako kdyby byly z papíru. A on to přežil. Byl prý otřesený a vyděšený, ale žil.

Pamětník už se do továrny nevrátil, blížil se konec války a on odmítal pracovat pro Němce.

Pražské povstání

Dne 3. května 1945 se události daly rychle do pohybu. Začalo to strháváním německých cedulí a vývěsek a Ladislav Janouch se s velkým potěšením účastnil. Rudá armáda byla na Moravě a Američané se blížili k Plzni. V Praze to začínalo vřít, pamětník popisuje náladu mezi lidmi jako extrémní. Do toho mu volal otec, aby přijel domů, aby raději v Praze nezůstával. Vypravil se proto na cestu, ale z Prahy už se nedostal. Nejezdily vlaky, přestávaly jezdit i tramvaje, nešla elektřina. Už se tu a tam střílelo. Přemýšlel, co dál. Vzpomněl si na kamaráda, který bydlel nedaleko, a vypravil se za ním. Zastihl ho a spolu se vrátili do centra Prahy. Na odjezd domů Ladislav Janouch zapomněl. Spolu s kamarádem se spontánně přidali ke skupině mužů, kterou vedl český důstojník, a šli osvobozovat vršovické nádraží. https://cs.wikipedia.org/wiki/Tr%C3%A1vnice_(odbojov%C3%A1_skupina)

„Tlupa neozbrojenců a vedl nás český poručík… byly tam sklady a tam jsme se ozbrojili. Měl jsem pistoli, parabellu, a dva pytlíky nábojů jsem si pověsil na opasek. Přepadli jsme tam německý vojáky, ale to byli dědci, který se jim nehodili na frontu, tak nám moc odporu nekladli. Jenom nadávali, Hitler kaput, válka kaput, všechno kaput.“

Tam také přepadli vlak s prchajícími maďarskými vojáky a nákladní vlak, ve kterém byly protiletecké kulomety. To byla velká kořist, která se při dalších bojích hodila.

Ladislav Janouch si na všechno nevzpomíná, nevybavuje si ani, jestli během Pražského povstání spal. Byl v tak vypjaté náladě, že mu v hlavě utkvěly jen ty nejsilnější momenty. „Asi jsme si únavou někde sedli, když byl zrovna klid, a na chvíli usnuli. A pak jsme zase vyrazili.“

Rukojmím vojáků SS

V neděli 5. května pršelo, a tak odešli s kamarádem k němu domů, aby se převlékli. Podařilo se jim dostat se do jeho bytu v Krči a pro jistotu ukrýt pistole a náboje do roury u sporáku. Venku se začalo střílet, do Krče dorazili vojáci SS, kteří ustupovali z benešovského výcvikového prostoru a potřebovali se dostat přes Prahu dál k Američanům. Před domem byla louka, kterou se snažili přebíhat lidé, a Němci po nich stříleli. Chlapec, který v ulici bydlel, ke svému domu doběhnout nestihl. Zastřelili ho a ležel uprostřed ulice. Přes neustávající střelbu se k němu nikdo nedostal. Němci řvali. Ladislav Janouch uměl dobře německy a začal s nimi vyjednávat, chtěl situaci uklidnit. Tak si ho vzali jako rukojmího. Vyvedli ho ven na dvůr, kde ho hlídal jeden z vojáků. Venku se stále střílelo, ze všech stran padaly rány a voják se najednou skácel k zemi. Přiběhli další a zraněného odtáhli do domu. Pamětník na chvíli osaměl.

„Přemýšlel jsem, co mám dělat. Zastřelí mě… tak jsem sebral odvahu, přeskočil plot a utíkal jsem. Možná mě střelí do zad… jenže oni to hned nezpozorovali. Běžel jsem a zahnul, tam jsem zpomalil a šel pomalým krokem, čím pomalejší budu, tím míň budu nápadný. Tak se mi to podařilo.“

Dne 9. května byl opět v centru Prahy na barikádách na Karlově náměstí, v Praze už se objevovali sovětští vojáci. Ladislav Janouch se k nim přidal a s nimi se přesunul na náměstí Míru. Tam se také střílelo, rány ze samopalu vycházely z oken okolních domů i z oken věže kostela sv. Ludmily. Tehdy poprvé na vlastní oči uviděl, co dokáže pěchotní dělo. Sovětští vojáci jím bleskově střílející zneškodnili.

Vojenská kariéra

Po válce se rozhodl pro vojenskou kariéru. Velmi úspěšně složil zkoušky na vojenskou akademii v Hranicích. Uspěl mezi tisíci uchazeči. „A tak jsem se stal československým dělostřelcem… až do svého důchodu.“ Dělostřelce vnímal jako elitu armády a byl hrdý, že se jím stal. Absolvoval Vysokou školu válečnou a Vojenskou technickou akademii v Praze a Brně a dvouleté postgraduální vojenské studium v bývalém SSSR. Tam se setkal s mnoha slavnými sovětskými generály, veterány z druhé světové války, a vypráví, jak si jich hluboce vážil. Neměl rád ale ty, kteří svou vojenskou kariéru založili na politických zásluhách. Říká, že neměl rád Stalina a dodnes mu připadá taková myšlenka jako hříšná. Vážil si bojovníků, stratégů. A také vypráví, jak hluboce soucítil s obyčejnými sovětskými lidmi, které osobně poznal. Kvůli jejich obrovskému utrpení, které jim druhá světová válka přinesla. 

Postupoval v hodnostech „celkem slušně“, jak sám říká, a stal se velitelem 5. historické dělostřelecké divize v Mladé Boleslavi, později náčelníkem oddělení raketového vojska a dělostřelectva středního a pak západního vojenského okruhu se sídlem v Táboře. Sedmnáct let pracoval na generálských pozicích. A když měl v roce 1964 odejít do penze, nechtělo se mu. Udělal si proto průvodcovské a jazykové zkoušky a dalších pět let pracoval jako externí průvodce pro Čedok.

Srpen 1968

V červenci 1968 se vracel z dovolené u Baltu. U našich hranic stálo velké množství plně vyzbrojeného vojska, v té době považovaného za naše spojence. Byl překvapený, o žádném připravovaném cvičení nevěděl. Nic netušili ani ostatní velitelé, kterých se po návratu ptal.

„Před půlnocí byl vyhlášený poplach, jen slovy: ‚dostavte se na pracoviště‘, nikdo nám nic nevysvětloval. I náš velitel věděl jen to, že spojenecká vojska překročila naše hranice, a dostal rozkaz nestřílet… proti těm statisícům by stála naše skromná armáda… to by bylo vraždění, to nemělo cenu, bylo by to strašný krveprolití.“

Jako styčný důstojník naší armády mluvil s velitelem okupačních vojsk, generálem Majorovem. Ten mu prý řekl, že po vojenské stránce byl rozkaz, který dostali zcela jasný. Měli nám přijet na pomoc. O to větší bylo pak jejich překvapení, jak nenávistně na ně lidé v Československu reagovali. Ladislav Janouch si jejich příjezd vysvětloval jako reakci na pohyb amerických vojsk u našich hranic v Bavorsku. Myslel si, že nezná všechny souvislosti, a netroufal si hodnotit rozhodnutí tehdejších politických špiček. Ale vadilo mu to, jako voják to vnímal jako kontrolu a nutilo ho to přemýšlet, co jsme udělali špatně.

Epilog

Za svou aktivní účast v protinacistickém odboji a během Pražského povstání v květnu 1945 mu byl udělen status válečného veterána. Celý svůj život byl především vojákem tělem i duší a bránit svoji vlast cítil jako něco zcela přirozeného. Během svého života ale musel dvakrát zažít obsazení vlasti cizími vojsky. Podruhé to bylo pro něho osobně těžší, protože Československo obsadila armáda, kterou po celý život obdivoval.

„Jako důstojník jsem to nevnímal dobře. Přišel jejich plukovník a já jsem byl přece taky plukovník, ale on byl najednou nade mnou, měl navrch… ale on byl přece ten, který nás obsadil. Ne já je…“