Boleslav Janků

„I my jsme dostali dotazník, jestli chceme adoptovat do protektorátu. A táta říkal: ,Já nikam nejdu.‘ Chalupu jsme měli. Tady do toho protektorátu člověk nebyl jistej, co tam bude dělat. Nebylo kam jít. Vystěhovali a dělej si, co chceš. Otec si asi nevěděl rady. Říkal: ,Já nikam nejdu.“

„No a když to skončilo, tak jsem tam zůstal já. Já jsem tam zůstal poslední. S tím se nechlubím. Poslední, kterej tam odtud odcházel. A musel jsem tam nechat Šulu jednoho. Ten byl raněnej. Tady někde do toho. A říkal: ,Kdyby to aspoň tak nebolelo.‘ Ale byl to chlap těžkej a já jsem ho nemohl odtáhnout. A kromě toho na nás pořád ještě stříleli dva Němci. Byli jsme v příkopě schovaní, ukrytí a my jsme se nemohli zvednout. Jenom tak pro zajímavost, jak se to dělá: vystrčil na hlaveň čepici a vtom rána. Byla prostřelená. Byl to soused. Říkám: ,Petře, já tě neunesu. Já tě neodtáhnu.‘ Říkám: ,Podívej se na tu čepici.‘ On viděl, že nemůžu ho vzít. To by ho zastřelili. Povídám: ,Petře, já musím odejít. Je mně líto, ale já tě tu musím nechat.“

„No a teď že nechcou zůstat s náma. Že by chtěli jít naproti postupující armádě. To byla myslím chyba, kterou jsme udělali. A jako nezkušení jsme nevěděli. Chtěli jsme jim pomoct, tak jsme jim dali revolver a mapu. A na té mapě jsme jim vyznačili, kde jsme. Jenom tečkou. Kdyby se dostali do ruské armády, aby nám sem shodili zbraně, protože my jsme neměli zbraně. Já osobně jsem měl jen šestirannou pistoli. Šest pětatřicet. A v tom akorát jeden zásobník. To bylo pro tu osobní ochranu. Kdybych se setkal někdy... Ale my jsme zbraně neměli. No a po čtrnácti dnech, když jsem tam byl, ti Rusové odešli, naši je doprovodili až za Litovel na hranice. Tam jim řekli: ,Tady půjdete a jste za hranicema.‘ Jo, byly hlídaný. Jenomže to netrvalo dlouho, nad naším lesem začalo kroužit letadlo. Jistě Němci fotografovali každý pohyb, kterej tam byl. No a po čtrnácti dnech nás tam vymákli Němci.“

„ A ten jeden z těch Němců se v tom voze schovával a pořád střílel. Pořád střílel. Já jsem sice do toho vozu střílel taky, jenomže když jsem ho neviděl… měnil jsem to. Tam, tam… Snažil jsem se nějak. Ale vždycky za chvíli „prásk!“. Takže vylézt ven nebylo možný. A ještě jeden střílel a já jsem nevěděl odkud. On ležel, krytej, za silnicí, v tom příkopu na druhé straně. To bylo možná takových sto metrů a já jsem o něm nevěděl. Až najednou jsem ho zjistil. Tak jsem si to hledí nastavil. Já jsem na něj střílel taky, ale pořád nic se nedělo. Asi jsem měl špatně nastavený hledí. Tak jsem si ho dal na těch sto metrů. Namířil, prásk, chlap zmizel. Říkám: ,Tak, jednoho jsem dostal. Ale co teď s tím druhým? Ten se nehne!“

„No a tím vlastně jsme se dostali k crhovským partyzánům. A už jsme chodili každej den někam jinam. Němci nám byli pořád v patách. Oni nás viděli, kde jsme se zastavili ve dne. Říkaj si: ,V noci si vás vymáknem.‘ Přišli tam, ale my už jsme tam nebyli, my už jsme byli zas jinde. Každej den jsme se přemísťovali někam jinam a spali jsme tak na těch mezích. V křáčích. V nějakejch těch houštinách. Jen tak bez dek, bez přikrytí. Nic. Protože všechno zůstalo v těch bunkrech.“