„Já jsem věděl, že budu hned zavřený. Já jsem totiž hodlal samozřejmě odmítnout cvičení ve zbrani a vojenskou přísahu. To jsem měl úplně jasný. Ten postup byl následující. Nejprve jsem byl vězněn v kasárnách Jiřího z Poděbrad v Praze. Odtud mě dva vojáci eskortovali do Klatov, kde jsem si měl odsloužit vojnu. Tam tedy přišlo ke konfliktu, když jsem jim řekl, že já z důvodů svého přesvědčení odmítám vojenskou službu a nemohu sloužit ve zbrani. Oni to pochopitelně nechápali. Udělali tu věc, že mě vystavovali určitému tlaku a zařazovali mě mezi brance, kteří měli vykonávat cvičení, učili se zdravit a tak dále. Jenže já jsem nezdravil, já jsem jim dával najevo, že s tím nechci mít nic společného, což moji kolegové nechápali. Už tam jsem měl konflikt. Byl jsem tam zavřený jako vězeň v cele a přišla hláška, že všichni vězňové mají jít na rajony. A ono bylo asi deset hodin nebo půl jedenácté a já jsem řekl, že nepůjdu. Nesouviselo to s mým přesvědčením, ale důvodem bylo, že vězňové měli zaručený spánek od třiadvaceti hodin do pěti hodin do rána. A ono to bylo už přes třiadvacátou hodinu a já jsem řekl, že máme právo na spánek. Stalo se ovšem to, že někteří kolegové na základě toho řekli, že také nepůjdou, což bylo nebezpečné – hrozila vzpoura. Dopadlo to tedy tak, že jsem byl hned ráno eskortován do vojenské věznice v Písku. Tam jsem měl opět problémy.“
„My jsme všude na lágrech, ať to bylo kdekoliv, odmítli pracovat v dole. To znamená, že jsme odmítli fárat, konkrétně kopat uranovou rudu. Situace byla taková, že tím, že jsme odmítli pracovat, zatímco ostatní šli normálně do práce, tak my jsme ve skutečnosti byli oběťmi největšího nepřátelství a násilí. Oni se nás snažili na všech lágrech zlomit.“
„Já se jmenuji Petr Jankovský. Narodil jsem se 17. srpna 1927 v Myslkově u Sedlčan. Je to velice malá vesnička a moji rodiče tam působili jako učitelé na obecné škole. Moje vzpomínky na toto místo nejsou rozsáhlé, protože v mých třech letech jsme se přestěhovali do Jetřichovic. Moje matka byla vždy řídící učitelka a můj otec si udělal odborné zkoušky a potom učil V Sedlci na měšťance. Z Jetřichovic jsme se potom přestěhovali do Prahy na Žižkov. Moji rodiče zase pokračovali ve své učitelské činnosti. Otec byl ředitel na několika žižkovských měšťankách a matka byla zase řídící učitelkou na obecné škole – naposledy v Jeseniově ulici.“
„Vy jste položil dobrou otázku vztahující se k tomu, co mě drželo. Tak já vám řeknu jednu věc. Spousta lidí chodí do kostela, věří v Boha nebo věří, že něco musí být. Kdežto ta moje víra je podobná víře těch svědků Jehovových. Já jsem přesvědčený o tom, že Bůh s námi chce mít dialog. To znamená, že my ho můžeme oslovovat a on nám odpovídá. A to je právě ta modlitba. Protože nikde jinde člověk nenachází tu sílu nežli v modlitbě. A my jsme se tam hodně modlili a já se pořád hodně modlím. Já když mám nějaký problém, tak prosím Boha, aby mi dal moudrost, abych věděl, co mám udělat. A můžu vám říct, že Bůh mně – ne vždycky hned – , ale vždycky mně odpoví a vždycky je ta odpověď správná. Takže to je ten dialog.“
„Při zahajovacím zasedání desátého synodu ČCE, který se konal 13. února 1950, zazněla tato nahlas pronesená slova: ‚Synode ČCE, svým falešným postojem vůči státu zrazuješ Ježíše Krista. Ježíš Kristus nebyl státem podporován, ale byl zpronevěřilou církví a státem ukřižován!‘ Tajemník synodní rady Sochor toto zvolání, které zaznělo v kostele u Salvátora, zaznamenal takto: ‚Došlo k nepříjemnému vyrušení výkřikem mladého člověka k synodu, aby se vzpamatoval a nezrazoval Ježíše Krista spojováním se státem.‘ To byl okamžik, od kterého se vše odvíjelo. Tímto okamžikem jsem si úplně podkopal veškerou půdu pod nohama a následkem toho jsem začal být pronásledován. Já jsem tehdy seděl vzadu u Salvátora, a protože mám silný hlas, tak jsem tato slova zvolal, přímo křičel. Následně začal veliký šum a okamžitě se ke mně stáhli pánové z StB, kteří mě hned lifrovali do Bartolomějské ulice, kde začalo vyšetřování.“
Petr Jankovský se narodil 17. srpna 1927 v Myslkově u Sedlčan. Pochází z učitelské rodiny, která se nakonec usídlila v Praze na Žižkově, kde rodiče pokračovali ve své učitelské profesi. Klasické gymnázium začal navštěvovat v roce 1938. Studia však musel po otcových neshodách s jedním z německých profesorů opustit a dokončil je až v roce 1947. Mezitím se stačil v pražském Staropramenu vyučit sladovníkem. Tovaryšské zkoušky absolvoval v roce 1944. V Praze se rodina Jankovských účastnila náboženského života v evangelickém sboru Žižkov 2, ve kterém kázal farář Vladimír Čapek. Právě tady začala v Petru Jankovském uzrávat myšlenka na studia bohosloví. Po složení maturitní zkoušky se tedy zapsal na Husovu československou evangelickou bohosloveckou fakultu v Praze. Nástup komunistické moci, zvláště po únoru 1948, přijímal mladý bohoslovec s nelibostí. Represe totalitního režimu pocítil nejprve jeho otec, který byl krátce vyšetřován, když jako aktivní sociální demokrat odmítal propojení s KSČ. Vliv ateistického státu se začal stále více projevovat i na fakultě. Petr Jankovský patřil mezi skupinu studentů, která se vyhraňovala proti přijímání nového církevního zákonodárství, propojování církve se státem a výuce otázek lidových demokracií (marxismu-leninismu). V únoru 1950 vyvrcholily snahy Petra Jankovského jeho otevřeným zvoláním na synodu ČCE, ve kterém církev varoval proti zrazování Ježíše Krista. Následovalo zatčení a krátké vyšetřování. Pro neudržitelnost situace Petr Jankovský v květnu 1950 fakultu sám opustil. Krátce pracoval jako zahradník, ale vzápětí dostal povolávací rozkaz k výkonu vojenské prezenční služby. Po odmítnutí vojenské přísahy a vojenské služby se zbraní byl postupně vězněn v Praze, Klatovech a Písku, kde byl také vojenským soudem odsouzen na čtyři roky odnětí svobody. Vězněn byl společně s dalšími odpírači vojenské služby z řad adventistů sedmého dne a svědků Jehovových v pracovních táborech Jakubčovice nad Odrou a Leskoun. Později prošel i pevnými věznicemi v Plzni na Borech a Opavě. Po náznaku vzpoury, která propukla v táboře Leskoun, když byly vězňům odebrány Bible, byl eskortován na tábor Rovnost. Tam prožil ještě se dvěma svědky Jehovovými doslova martyrium, když byl pro odmítání těžby uranové rudy brutálně fyzicky týrán. Zároveň byl po několik mrazivých dnů nucen pochodovat okolo táborových drátů až do úplného vysílení. Podmínečně propuštěn byl 21. srpna 1953. Ještě předtím se však dostal i na tábor X. v Horním Slavkově, kde prožil tvrdé korekce. Po návratu domů pracoval v dělnických profesích a v JZD. Na konci šedesátých let mu bylo umožněno dokončit si teologické vzdělání a v letech 1968-1972 sloužil jako farář ČCE v Heřmanově Městci a Soběslavi. Při stěhování svého přítele Milana Balabána do Strmilova se seznámil se svou budoucí manželkou. Společně vychovali dceru a syna - oběma bylo pro otcův kádrový profil znemožňováno studium. Jeho život je postaven na víře a dialogu s Bohem. Oporou mu vždy byla modlitba.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
