Petr Jankovský

„Vy jste položil dobrou otázku vztahující se k tomu, co mě drželo. Tak já vám řeknu jednu věc. Spousta lidí chodí do kostela, věří v Boha nebo věří, že něco musí být. Kdežto ta moje víra je podobná víře těch svědků Jehovových. Já jsem přesvědčený o tom, že Bůh s námi chce mít dialog. To znamená, že my ho můžeme oslovovat a on nám odpovídá. A to je právě ta modlitba. Protože nikde jinde člověk nenachází tu sílu nežli v modlitbě. A my jsme se tam hodně modlili a já se pořád hodně modlím. Já když mám nějaký problém, tak prosím Boha, aby mi dal moudrost, abych věděl, co mám udělat. A můžu vám říct, že Bůh mně – ne vždycky hned – , ale vždycky mně odpoví a vždycky je ta odpověď správná. Takže to je ten dialog.“

„Při zahajovacím zasedání desátého synodu ČCE, který se konal 13. února 1950, zazněla tato nahlas pronesená slova: ‚Synode ČCE, svým falešným postojem vůči státu zrazuješ Ježíše Krista. Ježíš Kristus nebyl státem podporován, ale byl zpronevěřilou církví a státem ukřižován!‘ Tajemník synodní rady Sochor toto zvolání, které zaznělo v kostele u Salvátora, zaznamenal takto: ‚Došlo k nepříjemnému vyrušení výkřikem mladého člověka k synodu, aby se vzpamatoval a nezrazoval Ježíše Krista spojováním se státem.‘ To byl okamžik, od kterého se vše odvíjelo. Tímto okamžikem jsem si úplně podkopal veškerou půdu pod nohama a následkem toho jsem začal být pronásledován. Já jsem tehdy seděl vzadu u Salvátora, a protože mám silný hlas, tak jsem tato slova zvolal, přímo křičel. Následně začal veliký šum a okamžitě se ke mně stáhli pánové z StB, kteří mě hned lifrovali do Bartolomějské ulice, kde začalo vyšetřování.“

„Já jsem věděl, že budu hned zavřený. Já jsem totiž hodlal samozřejmě odmítnout cvičení ve zbrani a vojenskou přísahu. To jsem měl úplně jasný. Ten postup byl následující. Nejprve jsem byl vězněn v kasárnách Jiřího z Poděbrad v Praze. Odtud mě dva vojáci eskortovali do Klatov, kde jsem si měl odsloužit vojnu. Tam tedy přišlo ke konfliktu, když jsem jim řekl, že já z důvodů svého přesvědčení odmítám vojenskou službu a nemohu sloužit ve zbrani. Oni to pochopitelně nechápali. Udělali tu věc, že mě vystavovali určitému tlaku a zařazovali mě mezi brance, kteří měli vykonávat cvičení, učili se zdravit a tak dále. Jenže já jsem nezdravil, já jsem jim dával najevo, že s tím nechci mít nic společného, což moji kolegové nechápali. Už tam jsem měl konflikt. Byl jsem tam zavřený jako vězeň v cele a přišla hláška, že všichni vězňové mají jít na rajony. A ono bylo asi deset hodin nebo půl jedenácté a já jsem řekl, že nepůjdu. Nesouviselo to s mým přesvědčením, ale důvodem bylo, že vězňové měli zaručený spánek od třiadvaceti hodin do pěti hodin do rána. A ono to bylo už přes třiadvacátou hodinu a já jsem řekl, že máme právo na spánek. Stalo se ovšem to, že někteří kolegové na základě toho řekli, že také nepůjdou, což bylo nebezpečné – hrozila vzpoura. Dopadlo to tedy tak, že jsem byl hned ráno eskortován do vojenské věznice v Písku. Tam jsem měl opět problémy.“

„My jsme všude na lágrech, ať to bylo kdekoliv, odmítli pracovat v dole. To znamená, že jsme odmítli fárat, konkrétně kopat uranovou rudu. Situace byla taková, že tím, že jsme odmítli pracovat, zatímco ostatní šli normálně do práce, tak my jsme ve skutečnosti byli oběťmi největšího nepřátelství a násilí. Oni se nás snažili na všech lágrech zlomit.“