Drahoslava Janderová

"Odnesli jsme to opravdu toho sedmnáctýho listopadu. To odnesl nejvíc náš Honza, toho tam zmlátili, protože jsme byli úplně vepředu. Ještě tam byla jedna paní, paní Dvořáková. Oni byli tvářisti a myslím, že hlavně ten její muž, Ladislav Dvořák. To bylo tak, že my jsme s tou paní Dvořákovou byly už dámy v letech. Ta je ještě starší než já. A my jsme byly úplně vepředu proti těm policajtům, když jsme viděly, jak se tam začínají čím dál víc srucovat. A ty naše děti byly taky úplně vepředu, ty byly tam, asi jen dvacet metrů za náma. No a my jsme s tou paní Dvořákovou, když už se to začalo úplně ze všech stran... tak jsme poodešly tím loubím, kde už to bylo zavřený. A oni, když viděli takový dámy v jistém věku, tak nás ještě pustili. Ale já myslím, že jsme byly skoro poslední, které pustili, a potom už odtamtuď nikoho nepustili."

"A tak nenápadně se tam začali trousit. Velmi nápadně se tam přitrousil Václav Havel. On měl tenkrát už takový skvělý auto, který se vyskytovalo asi jenom jedno v republice a všichni si toho... já takové věci vůbec nevnímám, ale všichni dolnoměšťáci si toho povšimli samozřejmě. Takže se nás potom začal každej ptát, kdo to tam u nás byl, nebo proč tolik lidí. No a všichni si sedli nahoru, každý tam přečet kus svýho fejetonu nebo svůj příspěvek. Byla diskuze, pilo se kafe, pilo se víno, potom se obědvalo. Potom, myslím, že všichni taky udělali výlet na Lipnici. Existuje fotka, která už teďka nevím, kde je, z tý Lipnice, jak tam stojej dole pod hradem. Jejich skupinová fotka."

"V roce šedesát sedm nám tam furt vypínali světla, všem vysokoškolákům. Prostě tam nefungovalo světlo. To už dostoupilo takovýho vrcholu, že jsme se nemohli před zkouškama učit, že jsme byli tak strašně nakrknutý, že jsme všichni vylezli z těch kolejí. To bylo takových tisíc nebo dva tisíce lidí. Šli jsme ze Strahova na Malou Stranu po Malostranský dolů a řvali jsme 'světlo, světlo!' To už si ten režim sám o to říkal. To byla slavná chvíle. Tam na nás nahnali samozřejmě policajty... Tam bylo dobrý, že tam s námi bydleli Jihoameričani na koleji. Byli strašně odvážní a nacpali se dopředu. Byli hrozně nakrnutý, že bydlej tady v socialistickém Československu a nemohou se učit. Ti se nechali klidně zmlátit. Takže oni zmlátili ty cizince především."

"Ludvík Vaculík. Tam došlo k takový situaci, jak policajti vcházeli. My tam máme takový dřevěný vrata. Když je Ludvík zahlédl, tak jak oni vešli do domu, tak Ludvík vyskočil oknem - my tam máme nízký okna na chalupě. Odešel klidně do svého auta, nasedl a popojel o kus dál někam a počkal, až zas policajti odešli."