„Pozorovali jsme ho z okna činžáků jako slaměné vdovy. Chodila tam maminka a jiné ženy zavřených. Mého strýce Kudelu odvezli už v březnu a ten nenapsal ani ‚ň‘. Skončil tam za čtrnáct dní, protože ho polévali studenou vodou. Náš otec nám napsal dva koresponďáky, malým písmem v němčině. A tam byla jedna poznámka, které jsme nerozuměli. Nepsal, abychom mu poslali jídlo, to se nesmělo. Napsal ‚Flöte‘. Ale my jsme nevěděli, co s flétnou. Proč o ni žádá. Stejně by ji tam možná nepustili. Ale pak jsme zjistili, že před plynovými komorami hrála ustavičně hudba, aby přerušila výkřiky lidí, co přijížděli a šli rovnou do plynu.“
„Zažil jsem dvě organizace, které mě utvářely. Dnes už neexistují. Rodinu jsem měl, díkybohu, vyrovnanou, spokojenou. To se povedlo. Ale jinak to byl Baťa a Sokol. Baťa vychovával zaměstnance systémem takzvaného kolečka. Museli projít všechno, od pásové výroby. Anebo prodavače v obchodě, pak vedoucího, když to šlo, až po ředitele. Ale nikdo nemohl přijít: ‚Já mám vysokou školu a chci mít místo manažera.‘ Ne, na to musíš projít všechny zaměstnání a teprve pak to můžeš dělat. Proto také u Bati všichni mistři ovládali všechny stroje, a to dva dokonce neuměli číst a psát. Dnes už je pokrok dál, všude jsou automaty. Baťa velice cenil, když někdo udělal zlepšovák, přemýšlel o práci. Baťa mě naučil pracovat, v životě jsem nikam nepřišel pozdě. Všude jsem plnil úkoly, v sobotu i v neděli.“
„Můj otec říkal, že když za první republiky pozvali Francouze nebo kohokoliv z ciziny na sokolské slety, tak se ptali: ‚Prosím vás, a kdo ty lidi platí?‘ Řekli jim, že nejen nikdo, ale že tam chodí sami a že ze svých prostředků si postavili sokolovnu, aniž by dostali korunu dotací od státu nebo města. Měli mecenáše, pochopitelně. Sokol byla taková organizace, že zemědělci na venkově, kteří tehdy tvořili osmdesát procent obyvatel, věděli, že když postaví ze svých peněz sokolovnu, hřiště nebo další příslušenství, tak děti se nebudou toulat venku, ale budou chodit dvakrát týdně do cvičení.“
„Bylo zajímavé, že udělali na všech vysokých školách akční výbory a prověřovali všechny, jestli jsou dostatečně morálně připravení, aby mohli dodělat vysokou školu a patřili mezi inteligenty. Mě taky zavolali. Ve výboru byli kluci, se kterými jsem se hádal po celou dobu studia. Bylo to pár komunistů už od 45. roku. Prohlásili se za akční výbor a určovali, koho nechají dostudovat, a koho ne. Zeptali se mě: ‚Soudruhu Jandásku, kdo to byl Džugašvili?‘ Já jsem nevěděl. ‚To byl vietnamský vlastenec.‘ Neřekli, kdo to byl, a já jsem nevěděl, že to byl Stalin. Divně se zatvářil a ptá se: ‚Ty jsi byl na sletě, že?‘ To byl jedenáctý slet v roce 1948. Povídám: ‚No, byl.‘ ‚Šel jsi v průvodu?‘ Povídám: ‚No, samozřejmě.‘ ‚A volals, ať žije Beneš?‘ Povídám: ‚Vždyť on tehdy žil.‘ A oni řekli: ‚Soudruhu Jandásku, podívej, my víme, že dobře studuješ. Ale jak chceš být inženýrem v socialistickém státě, když máš takovéhle názory? Běž domů a my ti do čtrnácti dnů napíšeme, jestli tě necháme dostudovat.‘“
Miroslav Jandásek, sokolský činovník, se narodil 19. prosince 1923 a celý život prožil v Brně. Během nacistické okupace byl jeho otec Ladislav Jandásek vězněn a později popraven v Osvětimi právě pro vykonávání sokolských aktivit. Pamětník byl vyškolen a zaměstnán firmou Baťa. Podle jeho slov ho baťovská a sokolská filozofie ovlivnila na celý život. Po zákazu Sokola se dvakrát pokusil jeho existenci obnovit, v roce 1968 (neúspěšně) a po roce 1989. V roce 1990 byl zvolen prvním místostarostou Československé obce sokolské a v roce 2013 dostal sokolskou Medaili Za zásluhy. Miroslav Jandášek zemřel 25. března 2018.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
