Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Miroslav Jandásek (* 1923  †︎ 2018)

• narozen 19. prosince 1923 v Brně

• činovník sokolské organizace

• otec Ladislav Jandásek vězněn a popraven v Osvětimi kvůli sokolským aktivitám

• vyškolen a zaměstnán firmou Baťa

• manželka pocházela ze starého mlynářského rodu, během komunistické totality nesměla pracovat v zemědělství

• aktivně se podílel na obnově Sokola po roce 1989

• v roce 1990 zvolen prvním místostarostou Československé obce sokolské

• zemřel 25. března 2018

Miroslav Jandásek, syn sokolského činovníka Ladislava Jandáska a jeho ženy Boženy Jandáskové (roz. Kubíkové), se narodil 19. prosince 1923 v Brně jako mladší ze dvou dětí.
Otec pamětníka působil již od období první republiky jako významný sokolský představitel a v těchto aktivitách neustával ani v době společenského přituhování a příchodu druhé světové války.

Filozofie a duch této organizace měly značný vliv na celou rodinu Jandáskových. Pamětník se stal členem již jako šestiletý, v roce 1929. Byl to element, ke kterému vzhlíželi, na nějž byli hrdí a který na ně působil po celý život.

„Můj otec říkal, že když za první republiky pozvali Francouze nebo kohokoliv z ciziny na sokolské slety, tak se ptali: ‚Prosím vás, a kdo ty lidi platí?‘ Když jim řekli, že nejen nikdo, ale že tam chodí sami a že si ze svých prostředků postavili sokolovnu, aniž by dostali korunu dotací od státu nebo města... Měli mecenáše, pochopitelně. Sokol byla taková organizace, že zemědělci na venkově, kteří tehdy tvořili osmdesát procent obyvatel, věděli, že když postaví ze svých peněz sokolovnu, hřiště nebo další příslušenství, tak se děti nebudou toulat venku, ale budou chodit dvakrát týdně do cvičení.“

Mimo toto povolání byl otec Miroslava Jandáska zaměstnán jako profesor III. státní reálky v Brně (tato škola byla později přeměněna na II. reálné gymnázium) a od roku 1938 jako zemský školní inspektor pro školy národní. Na podzim roku 1940 došlo k prvnímu zatčení Ladislava Jandáska, a to od 9. do 30. září. Po propuštění jej vedení přeložilo k reformnímu reálnému gymnáziu v Tišnově. Další zatčení přišlo o rok později, 30. září 1941. Z brněnské věznice v ulici Pod Kaštany byl pamětníkův otec v červnu následujícího roku převezen do Osvětimi, kde v září téhož roku násilně zemřel. V úmrtním oznámení se uvádí jako čas jeho úmrtí 5. září 1942, 6:55 hod.

„Mého strýce Kudelu odvezli už v březnu a ten nenapsal ani ‚ň‘. Skončil tam za čtrnáct dní, protože ho polévali studenou vodou. Náš otec nám napsal dva koresponďáky, malým písmem v němčině. A tam byla jedna poznámka, které jsme nerozuměli. Nepsal, abychom mu poslali jídlo, to se nesmělo. Napsal ‚Flöte‘. Ale my jsme nevěděli, co s flétnou. Proč o ni žádá. Stejně by ji tam možná nepustili. Ale pak jsme zjistili, že před plynovými komorami hrála ustavičně hudba, aby přehlušila výkřiky lidí, kteří přijížděli a šli rovnou do plynu.“

Jeho manželka Božena a dvě děti, starší Jaroslava a Miroslav, nadále žily v domě v brněnské Masarykově čtvrti, který postavil. Kromě citového a emočního zásahu, postihla tato ztráta rodinu také v existenční rovině.

Společně zažili bombardování Brna, z nichž některé přišlo bez varování sirén. Před koncem války počet náletů stoupal, a rodina proto musela být vždy ve střehu, aby se případně stihla včas schovat do podzemního úkrytu. Pamětník byl v centru města náhodně svědkem situace, kdy časovaná nálož zapadla přímo do krytu, kde vybuchla. Na místě zůstalo dvacet mrtvých. Zažil také přítomnost ruských vojsk ve městě, která byla složena z příslušníků různých národností. „...když letělo nějaké letadlo, tak oni všichni běželi do středu ulice a stříleli – na nic, protože to bylo vysoko. Ale oni říkali: ‚To je nepřítel, tak střílím.‘“

Miroslav Jandásek pokračoval ve školní docházce, odmaturoval a poté nastoupil ke zlínské firmě Baťa. Organizace a poměry v této společnosti mu imponovaly, během vyprávění svých vzpomínek se několikrát vrátil ke chvále na baťovský řád a systém, které ho podle jeho slov nasměrovaly na celý další život.

„Zažil jsem dvě organizace, které mě utvářely. Dnes už neexistují. Rodinu jsem měl, díkybohu, vyrovnanou a spokojenou. To se povedlo. Ale jinak to byl Baťa a Sokol. Baťa vychovával zaměstnance systémem takzvaného kolečka. Museli projít všechno, od pásové výroby. Anebo prodavače v obchodě, pak vedoucího, když to šlo, až po ředitele. Ale nikdo nemohl přijít: ‚Já mám vysokou školu a chci mít místo manažera.‘ Ne, na to musíš projít všechna zaměstnání a teprve pak to můžeš dělat. Proto také u Bati všichni mistři ovládali všechny stroje, a to dva dokonce neuměli číst a psát. Dnes už je pokrok dál, všude jsou automaty. Baťa velice cenil, když někdo udělal zlepšovák a přemýšlel o své práci. Baťa mě naučil pracovat, v životě jsem nikam nepřišel pozdě. Všude jsem plnil úkoly, v sobotu i v neděli.“

Než pamětník dokončil studia, změnilo se dvakrát politické vedení státu a opět nastala potíž s jeho náklonností k sokolské organizaci.

„Bylo zajímavé, že na všech vysokých školách udělali akční výbory a prověřovali všechny, jestli jsou studenti dostatečně morálně připravení, aby mohli dodělat vysokou školu a patřili mezi inteligenty. Mě taky zavolali. Ve výboru byli kluci, se kterými jsem se hádal po celou dobu studia. Bylo to pár komunistů už od 45. roku. Prohlásili se za akční výbor a určovali, koho nechají dostudovat, a koho ne. Zeptali se mě: ‚Soudruhu Jandásku, kdo to byl Džugašvili?‘ Já jsem nevěděl. ‚To byl vietnamský vlastenec.‘ Neřekli, kdo to byl, a já jsem nevěděl, že to byl Stalin. Divně se zatvářil a ptá se: ‚Ty jsi byl na sletě, že?‘ To byl jedenáctý slet v roce 1948. Povídám: ‚No, byl.‘ ‚Šel jsi v průvodu?‘ Povídám: ‚No, samozřejmě.‘ ‚A volals, ať žije Beneš?‘ Povídám: ‚Vždyť on tehdy žil.‘ A oni řekli: ‚Soudruhu Jandásku, podívej, my víme, že dobře studuješ. Ale jak chceš být inženýrem v socialistickém státě, když máš takovéhle názory? Běž domů a my ti do čtrnácti dnů napíšeme, jestli tě necháme dostudovat.‘“

Během vysokoškolských studií využíval Miroslav Jandásek čas také k jinému druhu vzdělávání a získávání zkušeností – nechal se brigádně zaměstnat jako rubač uhlí a vycestoval do Švédska a také do Dánska. Věnoval se svým zálibám, mezi něž patřilo fotografování, četba a také poezie, zejména česká.

Po dokončení vysoké školy následovalo zaměstnání statika ve státním podniku Ingstav. Zde se také seznámil se svou budoucí manželkou, která tu pracovala jako kreslička. Ani její rodinná historie nebyla jednoduchá. Pocházela ze starého mlynářského rodu, což se nezamlouvalo tehdejšímu politickému vedení. Jejího otce, pamětníkova tchána, stála tato skutečnost život, ona sama byla dále postižena v tom, že nesměla pracovat v okrese Třebíč ani v zemědělském oboru.

Miroslav Jandásek se s ní oženil v roce 1955, ve svých dvaatřiceti letech. Vztah zpětně popisuje jako vyrovnaný, ideální. S manželkou se prý k sobě hodili a byl s ní šťastný. Jeho aktivní a společenskou povahu doplňovala svou stálostí a klidem.

Po uvolnění společenských a politických poměrů v roce 1968 Miroslav Jandásek usiloval o znovuzavedení Sokola, avšak neúspěšně. Na návrat této uvědomělé a sebevědomé organizace bylo bohužel ještě příliš brzy. Určitě je to jeden z důvodů, proč se pamětník s komunistickým režimem nikdy nedokázal sžít a smýšlel o něm velmi kriticky. Pro něj, jakožto schopného člověka, bylo nepatřičné, když se „z dělníků stali ředitelé, a kdo byl ve straně, šel vládnout“. Souhlasil s baťovským přesvědčením, že postupovat mají schopní, ne dostatečně „politicky uvědomělí“, a z tohoto názoru nedokázal slevit.

Po sametové revoluci v roce 1989 se v rodině pamětníka změnila řada věcí. Jeho manželce, z komunisty utlačované rodiny, byly vráceny rodinné mlýny a další majetek. Miroslav Jandásek se znovu zapojil do obrody Sokola. Podle jeho slov už to však „nebyl ten Sokol“. Násilná čtyřicetiletá odmlka vykonala své a navázat na kdysi živé nadšení a skvěle fungující systém se dosud nepodařilo. Zápal a vlastenecký duch jsou to, co pamětník v dnešním Sokole postrádá. Vzhlížení ke kráse ideálu lidského těla, cílené tříbení ducha i těla ve vzájemné rovnováze, společenství a vzájemnost, které se dříve projevovaly třeba sborovým zpěvem.

Dnes Miroslav Jandásek žije v Brně společně se svou rodinou a v rámci možností je stále společensky aktivní. V roce 1990 byl zvolen prvním místostarostou Československé obce sokolské. Je jedním z nejstarších členů Sokola Brno I. 3. prosince 2013 obdržel Medaili Za zásluhy Sokola Brno I.

Zajímá se o historii a politiku a díky tomu, že vždy hodně četl, má originální a ucelený světonázor. Na minulost se dívá bez příkras, ale s větším zalíbením než na přítomnost. Považuje ji za dobu, která měla svůj řád a poskytovala jedinci lepší prostor k žití, než je tomu v současné době. Rovněž vyjádřil obavy z budoucnosti lidstva s ohledem na nárůst celosvětové populace, která se během jeho života zvýšila několikanásobně, což přírodu neúnosně zatěžuje.

Na žádost, aby něco vzkázal současné generaci, řekl Miroslav Jandásek toto: „Co bych jim řekl? Ať se nebojí dělat práci, která se jim nelíbí. Jednou z velkých zásad u Bati i v Sokole bylo: Dělám i to, k čemu nemám chuť a čemu se chci vyhnout. To je jediná věc. Překonat vlastní pohodlnost, vlastní lenost a vlastní zájem. Ve všem, v celém životě. Od práce až po soužití s rodinou. Co se jim nechce, tak nedělají, co jim nechutná, tak nejedí – to je nejhorší výchova, jaká existuje.“