Libuše Jahodová

„Byla jsem v horoškole v Mengusovské dolině a ten den jsem na zkoušku vedla výpravu. Bylo 21. srpna, v noci trošku mrzlo, a jak byly skály omrzlé a pak hodně svítilo sluníčko, tak to tak divně vypadalo. Nad námi létala dost letadla, a když jsme přišli na sedlo Váhy, kde jsme se mohli občerstvit, všichni tam byli smutní a z rádia se ozýval hlas: ‚Ano, přátelé, jsme okupovanou zemí.‘ Mysleli jsme si, že je to nějaká hra v rádiu, ale bohužel to hra nebyla. Když jsme se vrátili zpátky, tak jsem řekla, že kurz nedokončím, protože musím domů. Měla jsem doma tři děti a nemohla jsem zůstat. Tak mi vedoucí dal průvodce, aby mě dovedl na nádraží. Na nádraží nikdo nebyl, všude klid, a když se potom rozednívalo, všude byly transparenty. Když jsem přijela do Liberce, tak jsem se skoro styděla, že jdu s ruksakem. Šla jsem pěšky domů, stavila jsem se v práci, bylo mi to až trapné. Pak se to zase tak nějak vrátilo zpátky. A teď, jak bylo loni toho 21. srpna, tak jsem byla se svojí nejmladší vnučkou na libereckém náměstí, kde byl takový dřevěný tank, a všechno jsem jí vyprávěla. Tak jsem horoškolu nedokončila. Vnučka Libuška, která byla na olympiádě v Riu, mi říká: ‚Vidíš, babi, kdyby sis to dodělala, tak jsi nemusela péct buchty a mohla jsi nás cvičit.‘ Takhle jsem to nedodělala a peču buchty...“