Jarmila Jägerová

„Já jsem byla blondýnka a ti němečtí vojáci se se mnou nechávali fotit na motorce a říkali mi unsere kleine Böhmin - naše malá Češka. Mně neubližovali. V Albeři bylo pekařství, to měl také Němec. Já jsem chodila denně s košem pro čerstvé pečivo. My jsme měli hospodu, na tom sále spali němečtí vojáci a to jídlo se nosilo právě těm vojákům. Já jim jako malá nosila jídlo, starali se o ně ti moji pěstouni, museli.“

„Ta rodina věděla, že umím německy, tak si mě vyžádali. Tenkrát měli Němci i tady první slovo, i ve vnitrozemí.“

„Běleč je obestřená lesy a tam žili partyzáni. Nosila jsem jim jídlo, předstírala jsem, že jsem šla na houby, to nikdo jiný nevěděl, jen já. Vždy jsem jim vzala jídlo a podstrčila jsem jim ho. To nádobí jsem jim tam dala a vzala jsem si to druhé, prázdné. Takhle jsem je podporovala. A po válce na ně udělali hon. Tonda, to by takový syčák, chtěl se dostat na vyšší místa. Já nevím, jak to bylo přesně, jestli někoho zastřelili, je možné, že si mě někdo vyčíhal.“

„V Albeři vedle sebe žili Češi i Němci, pracovali v továrně, která spojovala Albeř s Novou Bystřicí.“

„Naložili jsme jim věci na žebřiňák a odvezli za hranice s Rakouskem.“