Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Naši stříleli lidi jako zajíce
narodila se 21. 3. 1923 v Červeném Újezdě nedaleko Kladna
v dětském věku osiřela a byla umístěna do pěstounské rodiny, která bydlela Albeři u Nové Bystřice
v Albeři navštěvovala českou jednotřídku
po přijetí mnichovské dohody opustila pohraničí a vrátila se do vnitrozemí
po válce pomáhala své pěstounské rodině s přípravou útěku za hranice a záchranou rodinného majetku
zemřela 14. září 2014
Dětství
Jarmila Jägerová se narodila 21. března 1923 v Červeném Újezdě nedaleko Kladna. V dětském věku osiřela, bylo jí necelých šest let. Maminka jí zemřela, otec byl v ústavu seniorů. Pracovníci sociální péče malou Jarmilu umístili do německé pěstounské rodiny, která bydlela v Albeři u Nové Bystřice. Tam strávila své dětství, chodila do české jednotřídky blízko nádraží. Ve vesnici žili především Němci. Německé děti navštěvovaly v Albeři „pětitřídku“, německá škola byla ve vesnici. Česko-německé vztahy dle výpovědi pamětnice nebyly ani mezi dětmi nikterak vyhrocené. Jarmila pomáhala nové rodině v hospodářství a také v hostinci.
Německé pohraničí
Ihned po přijetí mnichovské dohody nastalo vyhánění Čechů a Židů z pohraničí, a to nikoli na základě nějakého oficiálního dokumentu, bylo prováděno masově. Narozdíl od jiných oblastí, kde byli lidé vyháněni pod nátlakem a výhrůžkami zejména německých ordnerů, ale i těch, kteří se slovního i fyzického napadání Čechů a Židů dopouštěli již dříve, v okolí Nové Bystřice nebyla situace tak dramatická. Do oblasti přišli další němečtí obyvatelé. „Já jsem byla blondýnka a ti němečtí vojáci se se mnou nechávali fotit na motorce a říkali mi unsere kleine Böhmin – naše malá Češka. Mně neubližovali. V Albeři bylo pekařství, to měl také Němec. Já jsem chodila denně s košem pro čerstvé pečivo. My jsme měli hospodu, na tom sále spali němečtí vojáci a to jídlo se nosilo právě těm vojákům. Já jim jako malá nosila jídlo, starali se o ně ti moji pěstouni, museli.“
V návaznosti na zmiňované události se Jarmila Jägerová rozhodla opustit pohraničí a vrátila se do vnitrozemí, konkrétně k sestře do vesnice nedaleko Kladna. Jako většina utečenců si sbalila svůj skrovný majetek a v železničním vagonu ujížděla zpět do zmenšené vlasti.
Zpátky ke Kladnu
V Bělči u Kladna pomáhala Jarmila Jägerová v německé rodině. „Ta rodina věděla, že umím německy, tak si mě vyžádali. Tenkrát měli Němci i tady první slovo, i ve vnitrozemí.“ V roce 1940 se vdala a zanedlouho se jí narodila dcera Jaroslava. Ačkoliv jezdila za války pro potraviny do Kladna, na heydrichiádu si nepamatuje, naštěstí se nedotkla ani jejích blízkých. Jedna z jejích vzpomínek se váže na setkání s partyzány. „Beleč je obestřená lesy a tam žili partyzáni. Nosila jsem jim jídlo, předstírala jsem, že jsem šla na houby, to nikdo jiný nevěděl, jen já. Vždy jsem jim vzala jídlo a podstrčila jsem jim ho. Dala jsem jim tam nádobí a vzala jsem si to druhé, prázdné. Takhle jsem je podporovala. A po válce na ně udělali hon. Tonda, to by takový syčák, chtěl se dostat na vyšší místa. Já nevím, jak to bylo přesně, jestli někoho zastřelili, je možné, že si mě někdo vyčíhal.“
Pomoc pěstounské rodině
Po válce zaslechla v rozhlase projev nějakého významného politika a rozhodla se pomoci svým pěstounským rodičům. Spolu se svými dětmi se vrátila do Albeře a snažila se pomáhat své pěstounské rodině při odchodu ze země. Přijel za ní také její manžel. Pobývala v Albeři asi rok a půl a podařilo se jí zachránit majetek svých pěstounů. Z rozjitřené poválečné doby si pamatuje toto: „V pohraničí potom byli převážně jen Češi a ti s Němci krutě zacházeli. My jako národ tedy umíme být zlí. Stříleli je jako zajíce. Zastřelili ho, aniž by jim něco řekl nebo dělal, zastřelili ho a zakopali v lese. Po válce se takhle nenáviděli.“ Za své české spoluobčany se styděla. „Jak bych se nestyděla? Když jsem tam vyrůstala jako dítě, tak tam vedle sebe žili Češi i Němci, pracovali v jedné továrně, ta pojila Albeř s Novou Bystřicí a pak to takhle hrozně dopadalo. Naši lidé stříleli lidi jako zajíce. Já jsem svědkem těchto poválečných excesů nebyla. Ale viděla jsem v lese zakopaného člověka, koukala mu celá ruka, byl ze sousední vesnice, z Hůrky.“
Své pěstounské rodině tedy pomohla s útěkem do Rakouska, z Albeře je to na hranice asi hodinu cesty. „Naložili jsme jim věci na žebřiňák a odvezli za hranice s Rakouskem.“ Po válce se vrátila do vnitrozemí, dnes žije v Kladně. Se svou pěstounskou rodinou dodnes udržuje kontakt.
Pokud se zlepší zdravotní stav pamětnice, bude natočeno ještě doplňující vyprávění.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Teresa Urbářová)