Jitka Jachninová

„Pan prezident Havel byl tehdy mladíček na vojně na českobudějovickém letišti. Měl už tehdy velké literární sklony. Na vojně existovala v té době soutěž umělecké činnosti. To se zpívalo, tančilo, hrálo divadlo. On tam vymyslel hraní divadla na letišti. Určil si skupinu a to divadlo nacvičovali. Můj muž byl tehdy kulturním pracovníkem, který měl na starosti zájmovou uměleckou činnost, také vojenskou, kde byly různé přehlídky a soutěže. Věděl, že se hraje divadlo, oni věděli, že muž je schopný jim poradit, takže začal chodit na to letiště. No a taky jednou přišli, protože my jsme měli téměř první televizi v domácnosti, asi čtyři mladíci a mezi nimi jakýsi Václav Havel, už nevím, jestli měl nějakou šarži, nebo ne. Seděli na zemi, koukali na tu televizi a bylo to strašně milé. Ráda, moc ráda na to vzpomínám. Byli jsme mladí, všechno šlo, dostali čaj a bylo nám dobře.“

„Můj strýc doktor Jan Šanda byl kněz. Jako mladík, kaplan, žil a pracoval v Rábí, to je Plzeňský kraj, a později se dostal do Bernartic. To už byl farářem. Byl to velice schopný muž, který psal i divadelní hry, knížky a hlavně byl velký vlastenec a obětavý muž. Byla heydrichiáda a nedaleko Bernartic se ozvala dosud skrývaná vysílačka. Němci se dali okamžitě do pohybu a jeli vyhladit Bernartice. Strýc byl ale varován a okamžitě svolal všechny vesničany, nahnal je do kostela, zamknul a nikoho tam nepustil, což byla choulostivá věc. Němci jsou přeci jenom velcí katolíci, tak odjeli bez konfliktů a postihu vesničanů. Strýce to ovšem stálo pobyt v Dachau, odkud se kupodivu zdráv vrátil do Bernartic nazpátek. Byl povýšen a jmenován kanovníkem v Českých Budějovicích.“