Jiří Imlauf

„Pak přišlo předvolání na úřadovnu v Ústí. Tam to začalo znova. To už byli dva. Ten, který se mnou mluvil v Žatci, byl takzvaně hodný a ten druhý zlý. Byl ostrý. Vysolil, že se může stát, že příští rok nepůjdu do školy. A začal tlačit, že se tomu můžu vyhnout. Nebyla řeč o spolupráci, o kategorii, ale že kdybych náhodou věděl o něčem protistátním, protirežimním, co se chystá, že to budou vědět ode mě, tak že nikomu neublížím. Ten zlej řekl, že to je moje jediná šance. Nevím, jak dlouho to trvalo. Vím, že jsem si řekl, že to uhraju. Že mám kamarády, o kterých přece nemůžu říct, že nadávali na to či ono a četli to a to. Že práskačem nebudu, ale že těmhle chlapům můžu cokoli namluvit. Tak jsem řekl, že jo. Po revoluci jsem zjistil, že to dělali i s mým kamarádem. Při dalším setkání chtěli, abych podepsal nějaký papír. Tak jsem podepsal. A to bylo ono.“