„Ve vězení jsem slyšel křičet slova ‚Pryč s Fidelem‘ úplně nejčastěji. Ale nekřičeli to političní vězni, ale běžní vezni, protože se jim nedostává žádné pozornosti. Například když je bolí zuby, zakřičí ‚Pryč s Fidelem, pryč s Raúlem‘ a tím si vyslouží pozornost strážců. Říkával jsem, že křičet ‚Pryč s Fidelem‘ nic není, protože to křičí úplně kdokoli, za to nedostanete medaili za odvahu ani to z vás neudělá uznání za nejsilnějšího nebo nejradikálnějšího oponenta. Jeden den křičí ‚Pryč s Fidelem‘ a druhý den budou ve vězení křičet ‚Viva Fidel‘ při nějaké akci, ale tohle byl mechanismus, kterým k sobě přitahovali pozornost.“
„Je důležité vědět, že člověk, jehož autoritu a politické vedení uznáváte pro jeho politické schopnosti, který takto zareaguje, reaguje jako přítel. Oswaldo [Payá] nebyl jen naším politickým vůdcem, byl nejen naším morálním či etickým odkazem v boji proti kubánskému režimu. Byl to také náš přítel, náš bratr, náš učitel, byl jako náš otec. V tomto smyslu jsem velmi vděčný a hrdý na to, že vztah, který jsme oba měli, byl vzájemný. Stejně jako jsem mu říkal Vapu, což v hindštině znamená otec, a také tak hinduisté nazývali Gándhího, on mě zase nazýval Filius.“
„Režim se vždy snažil odvrátit pozornost od práv lidí k primárnějším cílům. Například my [MCL, Křesťanské osvobozenecké hnutí] jsme navrhli národní schůzi. Byli jsme tehdy už ve vězení, ale Oswaldo [Payá] předložil ten návrh roku 2007 kubánskému parlamentu, tedy Národnímu shromáždění lidové moci. Žádali jsme, aby měli všichni Kubánci zajištěno právo vstoupit a opustit vlastní zemi. Aby bylo uznáno právo všech Kubánců, na kterém místě ve své vlastní zemi chtějí žít. Nejde o to, že bojujeme za právo vycestovat a přicestovat, ale o to, že na Kubě samotné nemají Kubánci právo bydlet tam, kde chtějí. Je tu tak obrovská segregace, že se dlouho mluvilo o chudých. Natolik, že režim nakonec probudil vzpurného ducha východňářů, tedy lidí žijících na východě ostrova, a jejich šovinistického a regionalistického ducha.“
„Cesta, kterou musí ujít zákon k zákonu, nesmí být traumatizujícím přechodem, ta změna nemá být traumatizující. Ale současně nám to umožňuje formovat populaci, pokračovat v práci a vytvářet podhoubí lidí pro změnu uprostřed současného represivního a totalitního státu plného, řekněme, apatie. Neříkám, že bychom se měli uklidnit, protože to je příliš pohodlné. Musíme lidi připravit na změnu a ne na budoucnost, protože budoucnost není to, co by teď Kuba potřebovala. Kuba potřebuje přítomnost a přítomnost má být svobodná, a to je to, co nemáme.“
Regis Iglesias Ramírez se narodil 18. září 1969 na Kubě. Syn Carlose Iglesiase a Isabel Cristiny Ramírezové pochází z rodiny založené na katolické víře, v níž byl vychováván. Jako dítě vycestoval do Číny, protože jeho otec byl dopisovatelem tiskové agentury Prensa Latina v Pekingu. Jako mladý muž se setkal s Fray Miguelem Ángelem Loredem, jediným kubánským knězem, který strávil 10 let ve vězení, a od něhož čerpal své politické myšlenky. Stal se součástí Křesťanského osvobozeneckého hnutí [MLC], které založil Oswaldo Payá, jenž v roce 2012 přišel o život při dopravní nehodě spolu s kolegou z MCL Haroldem Ceperem. Poté, co se Regis plně zapojil do politické agendy MCL, byl uvězněn spolu s ostatními spolupracovníky a odsouzen na téměř 8 let zbavení svobody, které strávil po pěti kubánských věznicích. V roce 2009 byl vyhoštěn do Španělska, kde v současné době žije a nadále se zasazuje o svobodu Kuby.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
