Josef Hynek

* 1947

  • „Myslím, že mám pravdu, když říkám, že by si na Naději a Armádu spásy mohli konečně vzpomenout a aspoň v novinách jim poděkovat, tak by udělali strašně dobře, když už jim nikdo nechce dát nějaké vyznamenání. Oni o to nestojí, ale aspoň to poděkování jak Naději, tak Armádě spásy by bylo na místě, protože kolik denně zachraňují lidí, nemyslím fyzicky, i když také, ale když je vám ouvej, nikoho nemáte a potom jdete třeba z Armády spásy, tak jste úplně jiný člověk. Zjistíte, že někomu na vás záleží aspoň z části, aspoň vám to tak dají najevo, takže nedám na ty lidi dopustit.“

  • „Přišli jednoho dne navečer. Měl jsem zrovna službu v kotelně. – ´Hynek pojďte s námi.´ Vzali ještě jednoho vězně, šéfa z kuchyně, brigadýra. ‚Za plechama‘ byla nosítka. Na nosítkách ležel mrtvý chlap. Nejnepohodlnější vězně dali ‚za plechama‘. Bylo tam hodně mrtvých, ale nezabíjeli je bachaři. Zabíjeli je vězni – vězni zabijáci, kteří sloužili ‚za plechama‘. A jim stačil čaj. Největší platidlo od bachařů byl čaj. Budete se divit, ale čaj, protože k čaji nebo ke kafi jste se nedostal. Jako úplatek ho nosili i k nám do kotelny. Nevymlouvám se jen na ně. Vůbec ne. Nosili nám černý čaj a my jsme si z něho dělali tak zvaný magorák. Silný čaj. Aspoň na chvíli vás to oblblo. Koukám, že na nosítkách je kluk, ale zmasakrovaný ‚za plechama‘. Bylo potřeba ho přenést. Přenášeli jsme ho na ošetřovnu, ale to už byla tma. Nikdo nikde už kromě nás a bachařů nebyl. Nevím, jak to udělali, ale udělali to tak, jako že jim umřel na ošetřovně. Nebyla to pravda. Takových lidí tam zabili hodně. Nezabíjeli bachaři. Zabíjeli vybraní lidi. Byli to samí vrazi, kteří dostali dvacet a více let a které nechali sloužit ‚za plechama‘. Měli obrovské výhody, o kterých nevím. Dělali špinavou práci za bachaře. A znovu. My jsme ho odnesli na ošetřovnu a znovu. Výslech, bububu. – ‚Jestli o tom někdy promluvíte, tak se těšte, skončíte zrovna jako on.‘“

  • „Jsem rád, že se k tomu dostáváme. Skoro každý, kdo dělal topiče, nebo měl tzv. volný pohyb po lágru, tak byl opravdu, nedá se říct v kleštích, ale pod zvýšeným dohledem. Byli tam z řad bachařů… nikdy jsem neměl nic společného s estébákama, to znovu opakuji.“ – „Bylo tam napsané, že se Sborem nápravné výchovy, což jsou bachaři.“ – „Ano, se Sborem nápravné výchovy. Když jste dělal na preferovaných pracovištích jako kotelna, kde byla šance, že můžete utéct, tak za vámi chodili, dotírali a kolikrát jsme se i dohodli, o čem budeme mluvit. Nikdy se nestalo, že by někdo byl kvůli mně odsouzen, vězněný, až na jeden případ.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 29.07.2024

    (audio)
    délka: 02:14:07
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 31.10.2024

    (audio)
    délka: 03:02:06
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nerozumím tomu, proč dozorci nebyli po revoluci odsouzeni

Josef Hynek v roce 2024
Josef Hynek v roce 2024
zdroj: Paměť národa

Josef Hynek se narodil 6. března 1947 v Mladé Boleslavi, odkud pocházel jeho otec Josef. Matka Emílie, rozená Sulová, pocházela z Nového Mesta nad Váhom. Oba rodiče zastávali dělnické profese a byli straníci. Dětství strávil Josef Hynek s rodiči a svými dvěma sourozenci Zdeňkem a Milenou v obci Podchlumí, které se lidově říkalo Maroko. Vyrostl ve složité rodinné situaci. Otec byl alkoholik, což negativně poznamenalo život celé rodiny. Přesto v rodině získal lásku k trampingu, ke kterému se vrací dodnes. Všichni jeho příbuzní byli přesvědčení komunisté. V patnácti letech se celá rodina přestěhovala do Mladé Boleslavi. Po základní škole se vyučil zedníkem u firmy Armabeton. V roce 1966 nastoupil na vojnu k raketovému oddílu ve Staré Boleslavi. Jako voják prožil i okupaci Československa v srpnu 1968. Na začátku sedmdesátých let se odstěhoval do Trenčína, kde se oženil a narodila se mu dcera. V letech 1974 až 1990 byl celkem třikrát ve výkonu trestu za kriminální delikty jako krádeže, podvody nebo příživnictví. Prošel věznicemi v Želiezovcích, Leopoldově, Valdicích a Rýnovicích. V rámci výkonu trestu strávil i dva a půl roku v uranových dolech na Bytízu. Na svobodu se dostal díky amnestii Václava Havla a poslední sedmiletý trest se mu tak zkrátil o rok. Několik měsíců žil na ulici. Díky podpoře organizací Naděje a Armáda spásy, které se staly jeho novou rodinou a zázemím, si nakonec našel bydlení i práci. Armáda spásy mu pomáhala i v době natáčení roku 2024 a jejím pracovníkům byl nesmírně vděčný.