Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Hynek (* 1947)

• narozen 6. 3. 1947 v Mladé Boleslavi

• do 15 let žil v Podchlumí, tzv. Maroku

• vyučil se zedníkem

• v roce 1966 – 1968 byl na vojně u raketového vojska ve Staré Boleslavi

• na začátku 70. let se přestěhoval do Trenčína, kde se i poprvé oženil

• mezi lety 1974 – 1990 byl vězněn za krádeže, podvody, příživnictví a zanedbání povinné výživy v Želiezovcích, Bytízi v Příbrami, Leopoldově, Valdicích a Rýnovicích

• na začátku 80. let se podruhé oženil

• listopad 1989 strávil ve věznici v Rýnovicích

• v roce 1990 z vězení odešel na amnestii

• nějakou dobu žil na ulici, s podporou Armády spásy si našel bydlení i zaměstnání

• v době natáčení roku 2024 žil v Praze

Josef Hynek, narozený 6. března 1947, strávil své dětství v Podchlumí (dnes součást Ml. Boleslavi), kterému se lidově říkalo Maroko. K založení osady dělnických nouzových domků došlo ve 20. letech. Slovy pamětníka to byly „chaloupky, jako z nějaké pohádky“. Jeho rodina žila v malém vlhkém obydlí, které po jejich vystěhování zbourali. Jako dítě velmi rád jezdil se svou matkou na Slovensko, a to hlavně proto, že tak aspoň na čas unikl tíživé sociální a rodinné situaci, ve které vyrůstal. 

Místo jeho dětství ho velmi ovlivnilo. Mezi Marokem a městem se vedly nekompromisní války, do kterých se zapojovali i otcové zdejších chlapců. Maroka se okolní vesnice bály. Od otce, se kterým musel chodit pytlačit, se naučil výborně střílet z praku, což bylo pro něho velkou výhodou. 

Vyrůstal v dvojím světě

Rodiče Josefa Hynka i jeho další příbuzní byli přesvědčení komunisté. Rodiče jezdili každý rok zadarmo na dovolenou na Krym. Strýc, ke kterému utíkal pod ochranu před často opilým otcem, byl plukovníkem u letectva. Měl vysokou funkci a velký vliv. „Táta se ho bál – ne jako chlapa, ale jako soudruha,“ vypráví pamětník. Současně vyrůstal ve společnosti, kde vládl strach – všeobecný strach, kdy se jeden bál druhého. „Hlavně nic, Pepíku, neříkej ve škole, co tady slyšíš,“ říkali mu rodiče, „vůbec o tom nesmíš mluvit, nebo tě dají do útulku.“ Jinak totiž rodiče a jejich přátelé komunisté mluvili o totalitním režimu doma a jinak na stranických schůzích. „To byly paradoxy. Celá moje generace byla taková. Vyrůstali jsme v nenormálním světě. Vlastně to byl dvojí svět,“ říká.

Pomáhala mu láska k trampingu a sportu

Když chodil do základní školy, objevil v sobě radost z běhání. Přestože trénoval sám bez trenéra, šlo mu to tak dobře, že vyhrával závody na trati tři a pět kilometrů. Po základní škole se vyučil zedníkem v podniku Armabeton. Nikdy si k této práci nenašel vztah. Chtěl být muzikantem, ale rodiče ho v hudebním vzdělání nepodpořili. 

Jako malé dítě jezdil s rodiči trampovat a u trampingu zůstal celý život. Když měl otec „světlé chvilky“, bral o víkendech rodinu na výlety. Díky trampingu se Josef Hynek naučil hrát na kytaru. Když se potkal s Ivanem Mládkem, tak mu ale učarovalo banjo a na kytaru zapomněl. „Když vám zkříží cestu takoví lidé, tak vás dostanou úplně na jinou kolej,“ říká s úctou. Na období před vojnou vzpomíná moc rád – na celoživotní přátelství, na trampskou osadu u Turnova, Drábské Světničky, Valečov, potlachy, na hraní u táboráku i na to, jak ho třikrát zbili policajti za to, že zpíval o Masarykovi. „Kdo jednu nasákne táborovým ohněm a čmoudem, ten se už nezmění. Jako kdyby vás ten kouř z táboráku volal,“ říká.

Po vyučení nastoupil do mladoboleslavské Škodovky. Poslouchal rádio Luxembourg, Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky. „Představte si, že i ortodoxní komunisti v Maroku měli naladěné tyto stanice,“ vzpomíná. Dodnes se mu neomrzel poslech rokenrolu, Beatles a country. V Mladé Boleslavi chodil do tanečních, v neděli na čaje, kde hrály živé kapely. Jeho vzorem byl Milan Klipec.

Vojnu jako víno proměnil srpen 1968

V roce 1966 narukoval k raketovému oddílu ve Staré Boleslavi. Vojnu prožil sportem. Dostával každý den tři hodiny volno, aby mohl trénovat běh. V kasárnách v pražské Ruzyni se účastnil armádních závodů, kde se umísťoval na nejvyšších místech. Během tréninků běhal do sousední vesnice, kde měl v hospodě schovanou kytaru. Hrál trampské písně, za což dostával odměnu. Jak říká, měl „vojnu jako víno“.

Invazi vojsk Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 zažil ještě jako voják ve Staré Boleslavi. O dva dny později poslali Josefa Hynka ještě s jedním vojákem se samopaly bez nábojů hlídkovat do Prahy. „Úplně nesmyslně. Kam jste se podíval, všude Rusové. A naši lidi vysokoškoláci leželi v řadách před tanky. Byli schopní se nechat zmasakrovat,“ vzpomíná. 

Po vojně se vrátil do Mladé Boleslavi a začal pracovat ve Škodovce, kde, a všeobecně v Mladé Boleslavi, vládla silná protiruská nálada, kterou podporovala přítomnost sovětské posádky a letiště. „Rusy jsme od srdce nenáviděli. Lidé byli naštvaní. Bylo to podobné, jako když Němci obsadili Čechy a my se nebránili. Rusové to u lidí úplně prohráli,“ říká. 

Také vzpomíná na hokejové mistrovství světa na jaře 1969, kdy v boji o bronzovou medaili proti sobě nastoupil tým Československa a Sovětského svazu. Několik tisíc lidí v Mladé Boleslavi vyšlo k sovětským kasárnám, házelo kameny do oken a vykřikovalo nadávky směrem k okupantům. Situace se vyostřila natolik, že z kasáren vyjely tři obrněné transportéry, ale nikdo nebyl zraněn. 

Začátkem sedmdesátých let se pamětník odstěhoval za tetou do Trenčína, kde si našel práci v technických službách jako topič. Oženil se a narodila se mu dcera. Manželství však nevydrželo. 

Tajnou spolupráci začal v Želiezovcích

Josef Hynek strávil několik let v nejtěžších komunistických věznicích. Poprvé byl odsouzen v roce 1974 za krádeže v organizované skupině na dva roky nepodmíněně a poslán do věznice v Želiezovcích, která byla vybudovaná v padesátých letech původně jako věznice pro politické vězeňkyně. Josef Hynek vypráví o otřesných pracovních podmínkách. Nejprve pracoval s ostatními vězni na poli, kde celé dny okopávali řepu. „Nesměli jsme si kleknout, abychom neumazali vězeňský oblek,“ popisuje. Vzpomíná i na kruté zacházení s jehovisty: „Jak s nimi zacházeli, jenom protože nevzali do ruky zbraň… Strašně si vytrpěli. (…) Přivazovali je k autobusu, ve vedru na ně házeli kožichy, potom je museli polévat vodou.“ 

Vězňům upírali lékařskou pomoc a nemocní museli chodit do práce. Nakonec měl Josef Hynek velké štěstí, že díky svým topičským zkouškám dostal práci v kotelně, kam se přestěhoval a kde i bydlel. Díky své pracovitosti získal dobré hodnocení a po polovině trestu ho propustili. Vrátil se zpět do Mladé Boleslavi.

Ve spisu A-00848000 dochovaném v Archivu bezpečnostních složek ČR v zápisu z 12. července 1979 je uvedeno, že Josef Hynek byl v NVÚ Želiezovce v pravidelném styku s orgány vnitřní ochrany a používal krycí jméno Monika. „Ke spolupráci po dobu výkonu trestu ve zdejším NVÚ přistoupil dobrovolně, dle vlastního rozhodnutí. Jeho tamní spolupráce je hodnocena kladně,“ stojí ve spisu. I v dalších věznicích bylo jeho úkolem informovat o nedovolené a trestné činnosti odsouzených, o přípravách vězňů k útěku, k napadení pracovníků vězeňské služby, o nedovolených stycích s civilními obyvateli, o krádežích atd. 

Pracovníci věznice považovali Josefa Hynka za spolehlivého. Josef Hynek vysvětluje, že ke spolupráci se zavazovali vězni, kteří měli nějaké dobré místo, kde měli trochu svobodu, jako topič, kuchař nebo obuvník. Museli se zpovídat dozorcům, kteří si je předvolávali. Vězni podle něj věděli, kdo s dozorci spolupracuje, a domlouvali se mezi sebou co a jak vypovídat. „V této situaci jsme byli všichni, protože by vás okamžitě vyrazili z místa, kde jste byl. Znovu opakuju, přiznávám se k tomu. Měli zkrátka na to, aby vás přiškrtili nebo aby vás úplně zlikvidovali. To za komunistů nebyl problém. Strčili vás ‚za plechy‘ a měl jste to spočítané. (…) Nikdy se nestalo, že by někdo měl kvůli mně soud, byl vězněný, až na jeden případ. (...) Byla to spíš otázka diplomacie. To byla vlastně hra. Jenom jste nesměl překročit jisté hranice. Teď to zní paradoxně – morální hranice, aby se někdo nedostal na šibenici, aby kvůli vám někdo nešel k soudu,“ myslí si i dnes pamětník.

V uranových dolech se měl dobře

V roce 1978 byl Josef Hynek za stejné kriminální delikty odsouzen na dva a půl roku do NVÚ Bytíz, největšího uranového pracovního tábora na Příbramsku. V dolech se při práci těžce zranilo nebo zemřelo mnoho lidí, přesto podle Josefa Hynka odsud mnozí odsouzení, v době, kdy tam byl vězněný, odcházet nechtěli. Měli tak vysoké platy, že se krátce před dokončením trestu záměrně udávali, a tak docílili prodloužení trestu. „Když bylo před výstupem, nikomu se ven nechtělo,“ tvrdí na základě své zkušenosti. 

Vypráví také o neštěstí z 17. května 1979, které způsobil vězeň Petr Lattenberg. Odpálil trhavinu, zabil sebe a strážného. „Byla to sebevražda, ale šel si pro bachaře. Šel pro ně, nás nechal. Kdyby nás chtěl zabít, tak nás tam zabil všechny do jednoho, protože danubit a perunit měly ohromnou sílu, s tím se lámaly skály,“ vzpomíná. Ve skutečnosti Petr Lattenberg spáchal sebevraždu z nešťastné lásky.

Celkově hodnotí podmínky ve vězení ze svého pohledu pozitivně, včetně velkých přídělů jídla, které vyměňovali s civilisty za léky. „Kluci to jedli po hrstech, protože je to oblblo. K tomu si dali černý čaj. Nepotřebovali alkohol,“ popisuje a dodává, „suma sumárum – mám z uranových dolů ty nejlepší vzpomínky.“ Zcela jiné zacházení a podmínky na Bytízu v pracovním lágru Vojna zažívala ovšem dvě dekády před ním řada politických vězňů.

Po mnoha žádostech se nakonec dostal z Leopoldova – do Valdic

V Mladé Boleslavi se Josef Hynek podruhé oženil a narodila se mu dcera. Znovu byl odsouzen jako obzvlášť nebezpečný recidivista za podvod a zanedbání povinné výživy. Tentokrát dostal sedm let vězení ve třetí nápravně výchovné skupině s nejtěžšími zločinci. Poslali ho do věznice v Leopoldově, což je nejstarší provozovaná věznice na Slovensku. Proslula krutými podmínkami a nelidským zacházením zvláště vůči politickým vězňům. 

V Leopoldově měl štěstí na práci, dral peří, čistil zeleninu, cibuli. Spřátelil se podle svých slov také s obávaným vězněm Tiborem Polgárim, který v březnu 1990 v Leopoldově zorganizoval největší vzpouru v dějinách našeho vězeňství. 

Josef Hynek se snažil z Leopoldova dostat do Čech a psal proto dopisy na Českou národní radu. Po nějaké době mu vyhověli a přesunuli ho do věznice ve Valdicích, které se pro něj staly vysvobozením, přestože bydlel na cele s vrahy. Vypráví, že se s nimi dalo vyjít, jen nesměl moc mluvit. V neděli, vždy ve 13 hodin, poslouchali rozhlasovou pohádku. „Představte si, čtyři vrazi a já. Teď byla pohádka. První vězen strčil hlavu pod deku, druhý. (...) Byli to bestiální vrahouni a brečeli při pohádkách. Když šla pohádka, nesmělo se promluvit ani slovo.“

Nejprve vyráběl ověsy na lustry. Později pracoval v kotelně, jako vrchní topič. Dostal se také do kontaktu se zabitými vězni z obávaného valdického třetího oddělení, kterému se říkalo „za plechama“. Proč se třetímu oddělení ve Valdicích říkalo „za plechama“, vypráví ve své vzpomínce bývalý vězeň a signatář Charty 77 Milan Janča: „Okna na Třetím jsou - mimo masivních mříží - uzavřena několikanásobnou barierou. Jsou v nich, mimo jiné, ještě železné pláty s navrtanými dírami, jimiž sotva sirku prostrčíš. Výměna vzduchu je minimální. Na celách, jejichž okna vedou do civilního sektoru /na valdickou náves/, jsou zvenčí těchto oken plechové náhubky. Na takových celách ani nevíš, jaké je venku počasí. V Kartouzích se jim říká „konzervy“, nebo „za plechama“. 

Úkolem Josefa Hynka bylo odnášet zavražděné vězně na ošetřovnu. „Ty nejnepohodlnější vězně dali ‚za plechy‘, tam bylo hodně mrtvých, ale nezabíjeli je bachaři. Zabíjeli je sami vězňové. To byli vězni zabijáci. (...) Dělalo se, že jim umřel na ošetřovně. To nebyla pravda.“ Po revoluci podle slov Josefa Hynka nebyl nikdo z bachařů souzen.

Před revolucí se dozorci začali bát

V červenci 1989 byl Josef Hynek eskortován do věznice v Rýnovicích u Jablonce nad Nisou do II. nápravně výchovné skupiny, kde pracoval v Liazce. Vypráví, že v této věznici poznal jiný přístup dozorců, než znal z těch ostatních. „Byli daleko civilizovanější,“ vzpomíná. V ostatních věznicích byly podle jeho soudu dvě třetiny dozorců zločinci. „Do smrti se budu divit, že se po revoluci nikomu z nich nic nestalo,“ říká. Těsně před sametovou revolucí si Josef Hynek všiml nervózního chování dozorců, kteří vězňům začali činit ústupky: „Najednou se stávalo, že k nám přišel bachař a říkal: ‚Byl jsem k vám někdy špatný? Týral jsem vás?‘ Už si dělali alibi. Samozřejmě nám neušlo, že se něco chystá,“ je přesvědčený pamětník. Josef Hynek také vzpomíná na návštěvu Václava a Marka Bendových, kteří jim přišli oznámit, že se připravuje velká amnestie, a nabádali je k tomu, aby zachovali klid. V rámci ní byl pak Josefu Hynkovi zkrácen trest o jeden rok.

Od smrti ho zachránila Naděje a Armáda spásy 

Po krátké době po propuštění se Josef Hynek ocitl na ulici. Od bezdomovců se dozvěděl o organizacích jako Naděje nebo Armáda spásy, o kterých mluví s velkou vděčností. „Když nemáte nikoho a někdo se k vám takto chová, tak je jasné, že jste mu vděčný. Že nějakým způsobem jste na něho navázaný. Proto říkám dodnes, i když se to bude zdát směšné – nikoho nemám, jsem sám – moje rodina je Armáda spásy. Mám tam rád všechny, protože jsem nikdy takové chování nepoznal. Toho jsem byl dalek, ani doma, v rodině, ani nikdy (...) Takže na ně nedám dopustit… Nebýt Armády spásy, tak už tady dávno nejsem... protože bych umřel na ulici.“ S jejich pomocí získal bydlení a práci, kterou si dokázal udržet i ve svém věku. 

Sametovou revoluci a pád režimu přijímal s radostí, stejně jako osobu Václava Havla s touto výhradou: „Dopustil, aby se komunistům nic nestalo.“ Po propuštění z věznice hledal dozorce a komunisty, se kterými se setkal, a zjistil, že za své jednání nikdy nebyli souzeni a pracovali pak na dobrých místech. „Teď, když poslouchám zprávy, tak se dozvídám, jak jim rostou preference. Takže, má se to všechno opakovat?“ zamýšlí se. Nikdo podle něj nestojí o to, aby na dozorce z komunistické éry podal trestní oznámení. „Zkoušel jsem to, ale dneska od samého vrchu až dolů je to samý komunista, bývalý nebo současný. Ztratil jsem veškeré iluze,“ dodává.