„Najednou ten Bruno – ten pašerák Brunner – přišel a nechtěl chleba. Přišel s adresou, aby tchyně zařídila, aby ten dotyčný přišel, že v ten a ten den v deset hodin v noci si ho vyzvedne a převede ho. Takhle začalo převádění přes hranice. Bruno přišel, řekl: ‚Přijdu za čtyři týdny.‘ Tchyně vzala korespondenční lístek, napsala tu adresu, napsala zpáteční adresu a napsala: ‚Pamatuj, že tehdy a tehdy – to datum, kdy měl být převedený – mám narozeniny. Počítám, že přijdeš před polednem na oběd.‘ Dotyčný přišel a tchyně ho obratem poslala z Litvínova do Mostu, aby koupil kilo kafe. Ale nesmělo být mleté, aby nebylo přes hranice cítit. A za kilo kafe dostal ten dotyčný cestovní doklady až do Západního Berlína, jízdenku a vše ostatní. Žádný jiný finanční obnos v tom nebyl. Podle toho, jak jsem byl vyslýchaný, prošlo takhle asi dvacet osm lidí.“
„Přijížděli ty ‚pupíci‘ – Alžběta, Bush. Taky tam byl tenkrát mocipán Putin, v druhé řadě seděl Klaus. Veteráni pochodovali a já musel mezi nimi. Měl jsem skládací hůlku, přede mnou byl Uruba – byl pak učitelem létání v Prostějově. On tak krásně cupital, vůbec né do rytmu! Ten krok byl takový pomalý, francouzský veteránský a bubínek a on cupital jak slepička. Hůl se mi tam pletla, tak jsem ji složil do kapsy a roztáhnul nohy, abych se mu mohl nějak vyhnout, abych mu nepodrážel nohy. Šli jsme a bubínky byly čím dál tím hlasitější. Pak byl dojemný pochod francouzských veteránů, to bylo to nejkrásnější z toho setkání. A já mezi nimi. Byl jsem v té řadě na kraji, byl to asi desetistup a kamery běhaly vedle mě. Když jsem dostal kazetu a pustil si to, tak můj krásný špičatý frňák, ta držka byla přes celou obrazovku. Pak byl ceremoniál. Seděli tam, Alžběta něco říkala. Prohlížela si nás, i mě. Říkal jsem: ‚Ježíšmarjá, Betty, jenom nevstávej, nechoď ke mně a neptej se, kde jsem střílel.‘ Nohy se mi klepaly, že ta baba ke mně přijde a zeptá se: ‚Stando, kde jsi střílel?‘“
„Dělal jsem přejímače pro těžké strojírenství a těžkou chemii. Byl jsem v Hamburku a máma mi řekla, abych se podíval po tátově hrobě. Přejímal jsem velmi velká čerpadla, která šla kvůli velké spotřebě proudu zkoušet jedině v noci. Byla to chladicí čerpadla na ethylen v Záluží. O půlnoci, když byla svačina, tak se mě vedoucí podnikové kontroly zeptal, co budu dělat a že by pro mě měli doprovod na Reeperbahn. Řekl jsem mu: ‚Pane, já tady mám úplně opačný cíl. Budu hledat hrob svého táty.‘ On mi řekl: ‚Pane Husa, já se vám musím nejdřív představit.‘ Svlíknul košili – SS! A řekl: ‚Můj táta byl sociální demokrat. Byl šest roků zavřený, pustili ho a za tři týdny zemřel na rakovinu. Za tři čtvrtě roku jsem dostal povolávací rozkaz na vojnu a odvedli mě k SS. Máma se chtěla oběsit. Dostal jsem výcvik, vezli mě na Schleswig-Holstein a mně se podařilo vyskočit z vlaku. Měl jsem blízko známého sedláka a ten mě ukryl. Ale přišel konec války a já jsem dostal strach, protože by mě hodili do esesáckého lágru a ti by mě jako zběha oddělali. A teď, pane Husa, můj nejlepší soused-kamarád je ředitel hamburského hřbitova.‘ Přišel jsem domů, sotva jsem zalehl po noční směně. V půl osmé mě budila pokojská, že mám telefon. Volal mi ředitel hamburského hřbitova, že v devět hodin na mě čeká před bránou. A začalo hledání otcova hrobu. Dva dni jsme ho nemohli najít. Prošel jsem všechno. Každý vězeň tam má svůj kámen, datum narození, datum úmrtí, každý národ. Parádní hřbitov, o kterém se nám nezdá. Třetí den ten ředitel dostal nápad a vzal škatulku kartotéční bez národnosti. A tam byl Josef Husa.“
Stanislav Husa se narodil 6. května 1927 v Košicích. Jeho otec, legionář na východní frontě, zde působil jako policista. Po vyhlášení Slovenského státu museli Husovi jako Češi odcestovat zpět do Prahy. Zde byl otec z důvodu napojení na odbojové aktivity v průběhu války zatčen gestapem. Zemřel 8. května 1945 na srdeční infarkt ve vězení v Hamburku. Pamětník tak vyrůstal bez otce a zažil bombardování Prahy i stavění barikád během Pražského povstání v květnu 1945. Po konci války nastoupil do práce ve Stalinových závodech, brzy však byl odveden do armády. Zde se přihlásil na výcvik k záložnímu letectvu na Letecké vojenské akademii Hradec Králové. Sloužil u bitevního pluku, ale zúčastnil se například také leteckého práškování mandelinek. Za napomáhání k útěku na Západ byl odsouzen na čtyři roky k nuceným pracím na Dole Jáchymov, odkud byl později přeřazen jako konstruktér do Opavy. Po propuštění na svobodu pracoval pro Škodu Plzeň a později Československý lodní registr. I přesto, že byl bývalým vězněm, mu vlastní technická zdatnost a práce inspektora na oddělení investičních celků umožnily v 70. letech cestovat do celého světa, včetně Polska, západního Německa, Francie, Japonska či Iráku. Zde dokonce pracoval v době irácko-íránské války na rafinerii v Bajdží. Po roce 1989 byl aktivní v obnovené Československé obci legionářské, kde čtrnáct let předsedal Jednotě v Praze 6. V současnosti se jako penzista věnuje udržování vzpomínky na československé legionáře.
Stanislav Husa – maturitní tablo, 2. Střední průmyslová škola strojnická Praha 2 (v druhé řadě první z leva, šikmá fotografie), dobová fotografie, 1947
Stanislav Husa – maturitní tablo, 2. Střední průmyslová škola strojnická Praha 2 (v druhé řadě první z leva, šikmá fotografie), dobová fotografie, 1947
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
