Dana Huňátová

* 1952

  • „Tuhle návštěvu teda nezapomenu, to se ani nedá, protože to byla velice složitá situace, pro mě osobně i nebezpečná, která se z toho vyvinula. Šlo o to, že jsme připravovali oficiální návštěvu premiéra v Egyptě. Ta návštěva spočívala v přijetí na nejvyšších místech, včetně přijetí u prezidenta, přijetí u premiéra, několik ministrů. Pak byla naplánována i návštěva nějakého kraje, českého závodu atd. Byla to několikadenní návštěva, to vyžaduje obrovskou práci, dát dohromady takový program. To jsou skutečně desítky hodin, které na tom celý úřad stráví. A zejména v těch egyptských podmínkách, kde sehnat toho správného úředníka už samo o sobě je výhra. Premiér měl navštívit nejprve Egypt a poté odjet do Tuniska na podobně dlouhou návštěvu. U nás byl jeho advance team, všechno si prošli, my jsme s nimi všechno prošli, všechno bylo v pořádku, odjížděli naprosto spokojeni. No a pár dní poté tedy pan premiér byl pozván na… To jsme ani nevěděli v počátcích té cesty. Když jsem se dozvěděla, že jede předtím do Izraele, tak už jsem to považovala za nevhodné zařazení. I kdyby cesta proběhla naprosto bezproblémově, tak to pořadí nebylo velmi zdvořilé vůči Egyptu. No a byla jsem domluvená s jedním kolegou z ministerstva zahraničí, protože jsme oba trnuli, že on bude tedy tak nějak soukromě hlídat pana premiéra, aby se něco nezvrhlo. Bohužel se mu nepodařilo pana premiéra uhlídat, takže se stalo, že šikovný izraelský novinář využil situaci a pozval premiéra Zemana na skleničku. Zřejmě nezůstalo jenom u té první a dozvěděl se v průběhu večera zajímavé věci. Typu že nejlepší by bylo nahnat Palestince do moře, že je v Izraeli proto, že tam nabízíme bitevníky L-159, které jsme samozřejmě prodávali také v Egyptě, no a vrchol byl, když přirovnal Arafata k Hitlerovi z nějakého důvodu, nevím, proč vůbec takovou věc vyslovoval. Přesný ten rozhovor vyšel druhý den v izraelských novinách a v Jerusalem postu. Strhla se neuvěřitelná lavina. Samozřejmě Egypťané to sledovali velmi pozorně, tu návštěvu, nejen jako každou jinou, ale ještě s tím, že za pár dní taková návštěva proběhne u nich. Bylo to hrozné, protože okamžitě si mě povolali na ministerstvo zahraničí, a dokonce k ministrovi osobně, abych mu vysvětlila ty výroky. Naše strana se začala kroutit a jejich vysvětlení bylo v tom smyslu, že šlo o špatný překlad. Samozřejmě tomu se všichni vysmáli. Když jsem volala do kabinetu ministra, jak to mám omlouvat, už jsem byla v autě, že zrovna jedu na ministerstvo vysvětlit výroky pana premiéra, tak jsem volala do kabinetu ministra zahraničí Kavana, co mám dělat, a tak jsem dostala odpověď: ‚Však vy už si nějak poradíte.‘ Tak jsem si poradila, že jsem se omlouvala, jak nejvíc to šlo, protože opravdu to bylo něco tak hrozného, že vysvětlit to nešlo. Bylo jasné, všichni věděli, že řekl to, co tam je napsané. To byl nesmysl nějaký tlumočník či cokoliv. Pan ministr mi sdělil svůj názor, velice ostře odsoudil ta slova. Řekl, že v takovém případě má pocit, že se jim ta návštěva nebude časově hodit, abych ji považovala za zrušenou. Přijela jsem zpátky na úřad, povolal si mě šéf Ligy arabských států, který byl předtím ministrem zahraničí, Amr Músa. Ten byl o něco méně ostrý v reakci, i vůči mně, a ten mi sdělil, nicméně alespoň klidným hlasem, a aniž by to bral osobně vůči mně, ten mi sdělil také výhrady k těm prohlášením a politování, že už věděl, že ta návštěva se neuskuteční. Bylo to hrozný. Vrátila jsem se na úřad a na všech televizních kanálech, ve všech programech běžely v rámci zpráv informace o tom, že jsem byla povolána na kobereček ministrovi vysvětlit následující, a všichni to opakovali, všechno, co ten premiér Zeman prohlásil v Izraeli. Byla tam moje fotka vždy zveřejněná. Skutečně musím říct, že jsem se bála, protože my jsme neměli žádnou ochranku, nic takového, všude ta fotka. Pokud já někam jedu jako velvyslankyně oficiálně, tak jedu s vlajkou na autě. Takže kdyby někdo opravdu jaksi chtěl, tak jsem byla velmi, velmi lehký, snadný cíl a určitě by to nebyl vůbec problém ventilovat svůj názor vůči těmto projevům na moji adresu jakožto zástupce státu. Zakrátko přišlo zrušení té návštěvy v Tunisku, tak jsem byla ráda, že jsme v tom dva, i s tím kolegou v Tunisu.“

  • „Já jsem měla zážitek hned z té první návštěvy, které jsem se účastnila, té cesty pana prezidenta do Berlína a do Mnichova. Ministr měl několik schůzek separátně a prezident měl svůj program. A v Mnichově měl ministr na programu setkání s krajany. Byla to poměrně veliká místnost, bylo tam narváno, možná 150 lidí, možná i víc. A první otázka byla od nějaké krajanky, kdy dostanou zpátky majetek. A to mě úplně šokovalo, protože na všech jednáních byla úplně jiná témata než majetek. To bylo 2. ledna 1990. Člověk vůbec takhle neuvažoval. Úplně mě to, dá se říct, posadilo na zem. Ministr byl taky zaskočen tou otázkou. A pak se celá ta debata odvíjela v duchu otázky navrácení majetků sudetských Němců. Bylo to velice obtížné jednání a naznačilo to budoucí problémy, protože tahle otázka se táhla léta.“

  • „Byla velká nejistota mezi západními politiky. Na jednu stranu bylo velké nadšení, že jsme se zbavili komunistického režimu, všechny ty země. Na druhou stranu nikdo nevěděl, co bude dál. Kdo a co jsme zač. Do jaké míry jsme prolezlí tou demagogií komunistickou. Kdo z nás byl příznivec, co vlastně jsme a co chceme. Jestli je pro ně bezpečné vůbec s představiteli Polska, Maďarska a Československa mluvit. Samozřejmě to východní Německo bylo něco extra, těch se to vlastně netýkalo, tam začala probíhat okamžitě jednání o znovusjednocení, které jsme od počátku podporovali. Ale my tři, kteří jsme zbyli, plus tedy Bulharsko, Rumunsko, které bylo ještě vzdálenější a ještě nejasnější pro ten Západ, tak to bylo takové období trochu přešlapování na tom Západě. Protože nejjednodušší pochopitelně byla jakási ekonomická pomoc a podpora, ale to politické zapojení, a eventuálně zapojení do bezpečnostních struktur, to byla daleko složitější otázka. My jsme začali okamžitě vyjednávat odchod sovětských vojsk, tak druhým krokem a cílem naší reprezentace politické bylo zrušení Varšavské smlouvy, ale to už vyvolávalo velké obavy na Západě. Někteří politici to zrušení Varšavské smlouvy chtěli vyvážit tím, že se rozpustí NATO. Což samozřejmě nemělo logiku, protože oba pakty vznikly z různých důvodů. Důvody, proč vzniklo NATO, na obranu svobody a demokracie, nepominuly, takže tam ten logický důvod pro nějaké zrušení tohoto paktu nebyl.“

  • „No, to nám nebylo přátelsky nakloněné, v žádném případě. Já jsem si netroufla několik měsíců jít sama do jídelny, to bylo jasný. Byla to taková hrozně zajímavá situace, i když ji už úplně přesně nemůžu popsat, protože to byl takový zmatek a shon a takový pracovní vypětí a nasazení, že si na detaily nevzpomínám. Jenom jak jsme hlavním vchodem přišli do předsálí ministerské pracovny, byli tam nastoupeni náměstci a ředitelé odborů a tvářili se nikterak teda, že by někoho vítali. Ta atmosféra tam byla skutečně taková nepříjemná, možná až nepřátelská, ty první dny. Protože samozřejmě oni ohrnovali nos nad těmi nově příchozími, považovali se za profíky a my jsme nějaký… A zejména vůči ministrovi, že on je nějaký topič, a bude jim něco vykládat. Další úvahy, které se tam nesly, byly, co mají udělat, aby si zachovali pozice. Jak se tomu přizpůsobit. To když zpětně uvažuju, tak ty chodby, které jsou tím známé – má to svůj název: ‚chodbová diplomacie‘ – ty Černínské chodby jsou tím známé, že tam se vlastně odehrává řada důležitých rozhodnutí nebo alespoň jednání, tak tam to muselo bublat a vřít. To bych docela ráda něco z toho zaslechla či viděla, protože to muselo být pro ten personál tam neuvěřitelně vzrušující.“

  • „Já jsem u výslechu nebyla, ale zažili jsme, když přišli sebrat manžela, tak domovní prohlídka byla dost šílená. Přesně v 6.00 vtrhli do bytu, od té doby jsme se nesměli bavit. Byl první den školního roku a nesměli jsme mluvit s dětmi. Bylo to úplně šílené! Dcera vstala – já jsem ji nesměla probudit – takže oni šli probudit ty děti, což bylo příšerné. Byla tam jedna ženská a tři chlapi. Jeden z těch chlapů šel s dcerou na záchod ji hlídat, nesměla se zavřít, a já jsem nesměla na ni vůbec promluvit – ani slovo. To bylo prostě něco šíleného. A jediné, co se mně podařilo, to byl tedy spíš vtip, jak tam lezli do toho bytu, tak jsem jim řekla, že se musí zout. Řekla jsem, že děti mají alergii a že se musí zout, a oni se opravdu zuli, takže tam chodili v ponožkách. Ale pak to jednoho naštvalo, protože ještě šli do sklepa, tam vykopli dveře od sklepa sousedovi, který s tím samozřejmě neměl nic společného. Ten byt teda prohledávali důkladně, děti se mezitím musely obléct, vypravit do školy, úplně vytřeštěný. Syn měl skvělý nápad – říkám, nesměli jsme s ním mluvit – on zašel cestou do školy k mé kolegyni a řekl jí, že je u nás domovní prohlídka. Tím dostal tu zprávu ven, ona pak volala dál. Odešli asi v poledne, sebrali, co uznali za vhodné. Nejvíce je zajímaly knihy, to bylo plné auto knih. Odvezli manžela a víc jsem nevěděla, co je, kde je.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha , 13.03.2024

    (audio)
    délka: 02:07:38
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 15.03.2024

    (audio)
    délka: 01:47:27
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Být v první linii

Dana Huňátová v Káhiře v r. 2000
Dana Huňátová v Káhiře v r. 2000
zdroj: archiv pamětníka

Dana Huňátová, za svobodna Teňáková, se narodila 23. července 1952 v Praze do rodiny zastávající velmi kritické postoje vůči komunistickému režimu. Její matka Miroslava se zúčastnila studentského pochodu na Pražský hrad 25. února 1948 na podporu demokracie v Československu; pochodu, který byl brutálně rozehnán již moci uchopivším se komunistickým režimem. Bratr jejího otce Michal byl sedm let vězněn v gulagu. Dana vystudovala VŠE, obor učitelství ekonomických předmětů, posléze vyučovala hospodářské výpočty a statistiku na střední škole. Poté, co byla odejita jakožto režimu nepřátelská, pracovala jako samostatná ekonomka na děkanátu Husovy bohoslovecké fakulty. V roce 1973 se provdala za Čestmíra Huňáta, s nímž má dvě děti – Marka (1974) a Blanku (1977). Její manžel byl z důvodu svého působení a později členství v užším vedení Jazzové sekce v roce 1986 zatčen a téměř půl roku vězněn. Dana vzpomíná na bezohlednou domovní prohlídku doprovázející zatčení v první školní den, kdy nemohla své děti ráno probudit a ani na ně promluvit. Popisuje brutalitu zásahů příslušníků SNB během protestů 17. listopadu 1989. Po revoluci se stala šéfkou kabinetu prvního polistopadového ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera. Vzpomíná na nepříjemnou atmosféru v Černínském paláci během předávání moci i na zlomové zahraniční návštěvy prezidenta Václava Havla, jichž se zúčastnila v rámci jeho doprovodu do USA, Německa, Vatikánu či Izraele. V diplomatických službách zůstala i po volbách v červnu 1992, kdy Jiří Dienstbier neobhájil svůj post. V letech 1992–1997 v Helsinkách ve Finsku, v letech 1998–2002 v egyptské Káhiře a v letech 2004–2008 v Kuala Lumpur v Malajsii zastávala posty velvyslankyně České republiky. V letech 2010–2014 působila pak jako generální konzulka v Chicagu, USA. Vypráví o počátcích československé, posléze české diplomacie. Je autorkou memoárů mapujících toto transformační období. V roce 2019 jí byla v rámci prvního ročníku udělena prestižní medaile Za zásluhy o diplomacii. V roce 2024 žila v Praze.