Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Být v první linii
narozena dne 23. července 1952 v Praze jako Dana Teňáková
jejímu dědovi z matčiny strany Bohumilu Košákovi byl během nucené kolektivizace zabaven veškerý majetek
její matka Miroslava, rozená Košáková, se účastnila studentského pochodu na Pražský hrad 25. února 1948
její otec Pavel Teňák, původem ze Zakarpatské Rusi, do Prahy přišel za účelem studia práv
pamětnice vyrůstala v prostředí kritickém ke komunistickému režimu
v roce 1973 se provdala za inženýra Čestmíra Huňáta, mají spolu syna Marka (1974) a dceru Blanku (1977)
vystudovala VŠE, obor učitelství ekonomických předmětů
vyučovala na střední ekonomické škole, posléze působila jako ekonomka na děkanátu Husovy bohoslovecké fakulty
její muž Čestmír Huňát byl jedním z členů užšího vedení Jazzové sekce, za což byl režimem perzekvován
v roce 1986 byl její muž zatčen a skoro půl roku držen ve vazbě
pamětnice vzpomíná na neurvalý způsob provádění domovní prohlídky i na šikanu, kterou musely snášet její děti
vzpomíná na brutalitu SNB během protestů 17. listopadu 1989
po revoluci působila jako šéfka kabinetu ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera
účastnila se památných a přelomových státních návštěv s Václavem Havlem do USA, Vatikánu či Izraele
po skončení na postu šéfky kabinetu působila jako velvyslankyně v Helsinkách, Káhiře a Kuala Lumpur
vzpomíná na počátky československé, posléze i samostatné české diplomacie, jíž byla spolutvůrkyní
na konci kariéry působila i jako generální konzulka v Chicagu, USA
je autorkou knihy Sametová diplomacie (2019), Matka Diplomatka (2021) a Setkání s Dianou Phipps Sternbergovou (2022)
v roce 2019 jí byla v rámci prvního ročníku udělena prestižní medaile Za zásluhy o diplomacii
v roce 2024 žila v Praze
Dana Huňátová už jako dítě pochopila, co je komunistický režim zač: jejímu dědovi byl v padesátých letech zkonfiskován majetek; její matka jí vyprávěla, jak utíkala přes celou Prahu, když pokojnou studentskou demonstraci v únoru 1948 rozehnali střelbou. O téměř čtyři dekády později sama nesměla během domovní prohlídky probudit své děti v první den školního roku; jejího manžela zatkli a téměř půl roku drželi ve vazbě, neboť se angažoval v kulturní organizaci Jazzová sekce. V roce 1988 u sebe nosila podpisové archy za propuštění Václava Havla; pečovala o manžela poté, co jej brutálně zbili na demonstraci 17. listopadu 1989. Po revoluci se stala šéfkou kabinetu prvního polistopadového ministra zahraničních věcí Jiřího Dienstbiera; vlasti sloužila na diplomatických misích ve Finsku, Egyptě i Malajsii. Zastávala post generální konzulky USA i ředitelky Pražské kanceláře Sekretariátu OBSE. Za její zásluhy a práci pro svobodnou a demokratickou Českou republiku jí byla v roce 2019 udělena prestižní medaile Za zásluhy o diplomacii.
Dana Teňáková, později provdaná Huňátová, se narodila 23. července 1952 v Praze, kde také vyrůstala. Oba její rodiče měli velice negativní postoj k tehdejšímu komunistickému režimu. Její matka Miroslava, rozená Košáková, pocházela z rodiny sedláka, jenž byl po únoru 1948 označen za kulaka. Bohumil Košák byl zatčen, několik dnů držen ve vazbě a nakonec přinucen odevzdat bez náhrady veškerý svůj majetek v rámci kolektivizace padesátých let. Další dva členové jeho rodiny, kteří odmítli, byli režimem odsouzeni k nuceným pracím v uranových dolech.
Tato skutečnost měla neblahé důsledky i pro jeho dcery Miroslavu (matku pamětnice) a Janu. „Statečný ředitel školy zdržoval jakéhosi tajemníka, který přišel na dívčí střední školu s písemným pokynem, že moje maminka nesmí odmaturovat. Držel ho tak dlouho, dokud ta zkouška nebyla vykonaná, což byl v tom roce 1948 opravdu velmi výjimečný a statečný čin,“ popisuje napjatou situaci Dana Huňátová. Jana, teta pamětnice, už na žádnou střední školu kvůli špatnému kádrovému posudku nastoupit nesměla.
Vůle ředitele de facto se postavit na odpor režimu byla na tu dobu opravdu výjimečná, jak dokládá i další vzpomínka pamětnice: „Maminka se jako sedmnáctiletá účastnila studentského pochodu na Hrad, má z toho řadu zážitků. Říkala, že už v té době, to byla ve třetím ročníku, se formovaly skupinky dívek, které byly velmi aktivní – bylo potřeba si před nimi dávat pozor, protože donášely řediteli, pokud měly dojem, že některá jiná děvčata mají protikomunistické názory.“
„Na tu demonstraci se dívky svolávaly tak, že si to řekla jedna druhé. Vyšly do ulic a během toho pochodu Prahou se k nim přidávali další studenti. Ale lidé z ulic nebo třeba u oken, jak ten dav směřoval na Hradčany, tak z nich se k nim nikdo další nepřipojil,“ přibližuje pamětnice atmosféru ve společnosti ve dnech únorového převratu. Poté, co padlo několik výstřelů, které měly studenty rozehnat, nastal zmatek a mladí lidé se dali na úprk. Její máma běžela až do Krakovské ulice na Novém Městě, kde tehdy bydlela. „Ten zážitek si nesla celý život v sobě,“ převypravuje Dana Huňátová matčinu konfrontaci s režimem.
Její otec Pavel pocházel z malého města Korolevo nad Tisou, nacházejícího se v tehdejší Zakarpatské Rusi, jež byla jedním ze samosprávných celků první Československé republiky. Po maturitě odešel do Prahy studovat práva na Karlově univerzitě, kde promoval v roce 1939. V roce 1944 byl zatčen gestapem a nějaký čas vězněn v Jihlavě. Díky této zkušenosti si však uvědomil ošemetnost práva a jeho závislost na moci režimu. Rozhodl se vystudovat ještě filologii na Palackého univerzitě v Olomouci, vyučoval na obchodní akademii jazyky a současně působil jako soudní překladatel a tlumočník.
I on měl velice negativní vztah k sovětskému režimu. „Hrozně se bál. Na Santošce (v Praze) byl pravoslavný kostel. Náhodou šel kolem a viděl, jak tam přijely náklaďáky Rudé armády – to bylo ve 45. roce – vojáci vytáhli úplně všechny z toho kostela, naházeli je do těch náklaďáků a odvezli je,“ vypráví Dana. „Bál se, aby ho nevrátili zpátky, že by ho tam čekal trest. Tou dobou byl jeho bratr v gulagu.“ Jeho mladší bratr Michal, jenž stejně jako zbytek rodiny zůstal v Zakarpatí, byl ve svých sedmnácti letech zatčen a sedm let vězněn. Pavel Teňák ztratil s rodinou veškerý kontakt, neviděli se více než dvacet let. K návštěvě se odvážil až v roce 1956, tedy po Stalinově smrti.
V rodině se o těchto událostech mluvilo, byť opatrně. „Viděla jsem svět kolem sebe i politickou situaci jinak, než bylo vhodné. S nikým jsem o tom nemluvila – dobře jsem si uvědomovala, že je to něco, co nesmím říkat, že ten režim je skutečně zločinný,“ vzpomíná Dana.
Kulturního uvolnění let šedesátých se kvůli nízkému věku Dana naplno neúčastnila, vzpomíná však na atmosféru nadšení. Sama využila jakékoliv možnosti vidět zahraniční filmy, navštívit rockový koncert či divadelní představení v Činoherním klubu nebo Semaforu. Druhá polovina šedesátých let se pak nesla v duchu osobního i celospolečenského neštěstí – v roce 1966 zemřel její otec a o dva roky později bylo Československo okupováno vojsky Varšavské smlouvy. Pamatuje si na sebeupálení Jana Palacha i na jeho pohřeb, jehož se účastnila.
Velkým překvapením, vzhledem k původu rodičů, bylo její přijetí na VŠE, kde Dana Huňátová vystudovala pedagogiku. Aby se vyhnula ideologické látce, vybrala si praktické předměty – hospodářské výpočty a statistiku. Promovala v roce 1976 a do práce nastoupila po mateřské dovolené v roce 1979. V červenci 1973 se vdala za Čestmíra Huňáta, o rok později se manželům narodil syn Marek a v roce 1977 dcera Blanka.
Její manžel, promovaný stavební inženýr, se v Metroprojektu, kde pracoval, seznámil s bratry Krčmářovými a Vladimírem Kouřilem, kteří tehdy působili v Jazzové sekci. Čím dál víc se ve spolku pro na režimu nezávislou kulturu angažoval, až se stal členem nejužšího vedení. „Já jsem jenom příležitostně docházela na nějaké společné akce Jazzové sekce, měli jsme malé děti, takže víc jsem se na práci nepodílela,“ vzpomíná Dana. Užší vztahy, které přetrvávají až do dnešních dnů, měla s komunitou kolem slavné Hanspaulské hospody Houtyš. „Bohužel v obou skupinách se našli i mezi kamarády někteří, kteří neodolali svodům a výhodám, které jim nabízela spolupráce s StB; v obou případech jsem byla velice zklamaná z těchto tzv. přátel,“ vzpomíná Dana Huňátová.
Tou dobou, tedy v první polovině osmdesátých let, vyučovala Dana na střední ekonomické škole. Byla zde však neustále pod dohledem, v roce 1984 byla označena za nepřítele a odejita. Nastoupila na Husovu bohosloveckou fakultu na pozici samostatné ekonomky na děkanátu, kde se k ní chovali velice hezky a v následujících letech i nápomocně. O dva roky později byl její manžel jakožto člen užšího vedení jedné z nejpočetnějších protirežimních organizací zatčen.
Zatčení proběhlo neurvale v první den školy, kdy v šest hodin ráno vtrhli do bytu příslušníci StB. Dana nesměla jít vzbudit své děti – učinil tak estébák, který pak její devítiletou dceru hlídal i na záchodě. Pamětnice nesměla na děti promluvit. Prohlídka trvala půl dne. „Člověk nevěděl, co bude. Synovi bylo dvanáct, dceři devět let. Když přišel syn první den do školy, učitelka prohlásila před celou třídou, že Markův tatínek je zločinec, a proto ho zavřeli. Bylo to šílený, nesl to velmi těžce. Dcera zase zažila, když šla z družiny, že za ní běžely do kopce tři děti a křičely na ni, že má tátu v kriminále,“ vzpomíná Dana Huňátová na dopad perzekuce ze strany režimu na její děti.
Další aspekt trestu představovala stránka finanční. „Součástí trestu bylo, že rodina přišla o hlavní příjem. Mně tenkrát fakulta vyšla vstříc tím, že jsem si mohla brát dva obědy domů bezplatně. Byla to obrovská výhoda, protože jsem pracovala na snížený administrativní úvazek a ten plat byl legrační,“ popisuje pamětnice další důsledek manželova zatčení. Spolu s dalšími členy výboru Jazzové sekce byl obviněn z nepovoleného podnikání a držen ve vazbě od září 1986 do ledna 1987.
Pamětnice se obrátila na Výbor na ochranu nespravedlivě stíhaných (VONS), vyměňovala si s ostatními lidmi perzekvovanými režimem zkušenosti, radila se, jak postupovat, stěžovala si na ÚV KSČ. Dana dokonce napsala dopis tehdejšímu prezidentovi Husákovi. „Nesmírně pomohla mezinárodní solidarita. To bylo úžasné, co chartisti v zahraničí a vůbec exiloví aktivní Češi a Slováci nakonec způsobili. Husákovi chodily neustále dopisy, které ho vyzývaly, aby ty lidi propustil. Pak přišel velmi důležitý dopis, kde byly podepsané významné osobnosti, spisovatelé a hudebníci – Sting a Paul McCartney, Kurt Vonnegut,“ popisuje Dana aktivitu lidí v exilu, na něž se z České republiky často hledí skrz prsty.
„Nakonec z těch původních osmi let natvrdo, jež obžaloba žádala, vyvázli kromě dvou lidí s podmínkami. Zaplať Pánbůh za to, ale taky to nebylo jednoduché, protože manžela neustále kontrolovali, hlídali a sledovali, hledali každou záminku,“ popisuje situaci pamětnice.
Podmínka byla hrozbou až do revoluce. „Byla velká srpnová demonstrace a Palachův týden. Aby to neměl manžel u sebe, tak jsem během Palachova týdne měla podpisové archy za propuštění Václava Havla u sebe já,“ vzpomíná Dana. Manželé chodili na všechny demonstrace, avšak odděleně, aby v případě zatčení měl kdo zůstat s dětmi. Na demonstraci 17. listopadu 1989 šel s kamarádem už i syn Marek.
„Ty demonstrace, zvlášť ta poslední, byly brutální. Manžel nejvíc odskákal 17. listopad, kde ho seřezali hrozným způsobem. Měl šest neděl ruku v sádře a úplně černá záda, jedna podlitina, to jsem v životě neviděla,“ popisuje Dana Huňátová demonstrace sametové revoluce.
Po pádu komunistického režimu nabral život rodiny Huňátových úplně jiný, nečekaný směr. Pamětnici se v roce 1988 podařilo, aby do knihovny na Husově bohoslovecké fakultě přijali Petra Pitharta, kam za ním občas chodil i Jiří Dienstbier. Po pádu komunistického režimu byl kandidát Občanského fóra Jiří Dienstbier jmenován ministrem zahraničních věcí. Místo šéfky svého kabinetu nabídl Daně Huňátové.
„Jaromír Johanes (poslední komunistický ministr zahraničních věcí) se choval profesionálně, to byl profesionální diplomat. Jedna část předávání byla oficiální a pak si sedli ministři mezi čtyřma očima,“ vzpomíná Dana Huňátová na první dny po pádu režimu a průběh předávání moci v Černínském paláci.
„V té první fázi byli propuštěni ti nejvyšší úředníci – náměstci a ředitelé sekcí. Řada zaměstnanců odešla, protože pochopili, že asi není pro ně ta správná situace setrvávat. A pak byla velká skupina těch, kteří se snažili zorientovat v té situaci a využít ji ve svůj prospěch. Někteří se chovali jaksi přiměřeně, někteří ministrovi až směšně nadbíhali. Pro takové měl pan Jiří Gruša název – říkal jim čípky,“ popisuje dění Dana Huňátová.
„Byl problém najít náhradu za ty propuštěné nebo odcházející. V rámci státní správy to byl druhý úřad, který prošel takovou obměnou, po ministerstvu vnitra,“ vzpomíná první porevoluční šéfka kabinetu ministra zahraničních věcí. „Odhadujeme, že kolem sedmi set lidí během prvního roku odešlo a kolem pěti set nových bylo přijato.“
Další personální změny proběhly po přijetí tzv. lustračního zákona v roce 1991, na jehož základě bylo zastávání některých postů a vykonávání některých funkcí ve státní správě podmíněno osvědčením, že daný uchazeč nespolupracoval s komunistickým režimem ani státními složkami totalitní moci.
V rovině osobní to znamenalo obrovské pracovní nasazení. „Ta práce byla nesmírně zajímavá. Kabinet je to místo na ministerstvu, kam se sbíhají všechny informace, a také místo, odkud do celého ministerstva odchází ministerská rozhodnutí,“ popisuje pamětnice. „Ta práce neměla časové hranice. Dokud nebylo všechno zpracováno, tak se domů nemohlo jít. Z rodinného rytmu jsem úplně vypadla, naštěstí manžel převzal zodpovědnost a měli jsme dvě babičky, které nám velmi pomáhaly. Proto jsem to mohla vlastně dělat,“ popisuje Dana Huňátová dopady na rodinný život.
S ministrem zahraničních věcí se pamětnice účastnila mnoha cest do zahraničí, mnoho delegací stejně tak přijali. Za nejimpozantnější označuje první cestu Václava Havla do USA. „Tomu doprovodu se přezdívalo pytel blech,“ směje se pamětnice po více než třiceti letech. „Projev Václava Havla před členy obou komor Kongresu byl historický zlom.“ Vzpomíná i na přijetí papežem Janem Pavlem II. ve Vatikánu či na zlomovou návštěvu Izraele v dubnu 1990, neboť ten byl pro bývalý režim nepřátelským státem.
Prvním a nejdůležitějším úkolem nové československé diplomacie byl odchod okupačních vojsk z našeho území, o což se velkou měrou zasloužil právě Jiří Dienstbier během náročných jednáních se sovětským ministrem zahraničích věcí Eduardem Ševardnadzem. V té souvislosti vyvstala i otázka bezpečnosti. Již v březnu 1990 navštívil šéf naší diplomacie centrálu NATO, v září téhož roku navštívil generální tajemník NATO Manfred Wörner Prahu. V březnu 1992 pak Václav Havel při projevu na summitu NATO v Bruselu označil tuto organizaci za stabilizující prvek v Evropě. Tím byl jasně vyslán signál, do jakého bezpečnostního rámce chce opětovně naše svobodná země patřit.
K přijetí České republiky do NATO v roce 1999 velice přispěla i naše účast v operaci Pouštní bouře v letech 1990 a 1991. „Naše protichemická jednotka byla velice dobře hodnocena, dostala i ocenění od saúdskoarabské strany. Byl to silný argument a velké plus, když jsme usilovali o členství v NATO. Spojenci měli určité předsudky, pořád nás považovali, logicky, za nějaké komouše, kteří nic neumí, ale ukázalo se, že v našich jednotkách byli jednak odborníci v otázkách chemické obrany a jednak byli i velmi dobře jazykově vybaveni, někteří mluvili i arabsky,“ hodnotí první zásadní mezinárodní úspěch v oblasti bezpečnostní politiky Dana Huňátová.
Druhým velkým tématem byla transformace ekonomická ze systému plánovaného hospodářství na systém hospodářství tržního. „V momentě, kdy jsme začali s kontakty s Evropským společenstvím (ES), byli jsme každý (Československo, Polsko, Maďarsko) v jiné ekonomické situaci. My jsme se díky tehdejšímu ministrovi financí Václavu Klausovi snažili prosazovat sólo. To se ale nelíbilo v Bruselu. Víceméně jak probíhala přístupová jednání s ES, tak se čím dál víc ukazovalo, že oni mají zájem, abychom, i pro svoje zjednodušení, postupovali nějak jednotně. Byla to velká byrokratická zátěž i pro ES, nejen pro nás. Byli zvědaví, jestli vůbec jsme schopní být týmoví hráči. To byl ten motiv prezidenta Havla spojit se s Maďarskem a Polskem do Visegrádské trojky (v té době). Ten krok byl velice oceněn v Bruselu, pozitivně tam vnímali, že jsme schopni se na něčem domluvit a něco prosazovat společně,“ popisuje Dana Huňátová význam prvních integračních kroků na mezinárodním poli po sametové revoluci.
Vysvobození se z područí Sovětského svazu však přineslo fundamentální problémy na domácí politické scéně. „Slovensko si zřídilo národní ministerstvo zahraničí, v jeho čele byl Milan Kňažko, spojenec Vladimíra Mečiara. Existence národního ministerstva byla naprosto neudržitelná, protože Mečiar s Kňažkem podnikali oficiální cesty do zahraničí a jednali tam za slovenskou vládu a tím uváděli v naprostý zmatek naše partnery, kteří nevěděli, kdo za koho jedná. Kňažko měl velmi radikální i personální požadavky, rozdělil svět do několika zón podle důležitosti. Trval na tom, že Slovensko musí mít velvyslance ve stejném poměru jako česká strana, a když je velvyslanec Čech, jeho dvojka musí být Slovák, a naopak. To bylo prakticky nesplnitelné, ale snažili jsme se vyhovět. Začali to pak aplikovat na všechny obory. Ale jakmile se začne personální politika dělat podle jiného klíče než podle soutěže, tak je to katastrofa,“ pojmenovává Dana Huňátová první znaky nadcházejícího rozpadu Československa.
Když se ve volbách v roce 1992 strana vedená Jiřím Dienstbierem nedostala do parlamentu, musel opustit post ministra zahraničních věcí. Dana Huňátová od jeho nástupce Jozefa Moravčíka dostala nabídku stát se velvyslankyní ve Finsku, kam odjela v listopadu 1992. První dva roky s ní v Helsinkách pobývala i její dcera Blanka, manžel Čestmír a syn Marek zůstali v Praze.
Finové byli vůči Československu, a po jeho rozpadu i vůči České republice, velice vstřícní, a to především díky sounáležitosti, kterou s námi cítili v srpnu 1968. S Ruskem sdílí pozemní hranici v délce cca 1300 kilometrů a s jeho dobyvačnými výpady mají sami neblahé zkušenosti (např. Zimní válka 1939–1940).
Česko-finské vztahy raných let devadesátých shrnuje bývalá velvyslankyně slovy: „Nemůžu říct, že by nebyl zájem z naší strany, ale měla jsem dojem, že to byly spíš takové poznávací cesty. Nebyl tam ten následný krok, aby se implementovalo to, o čem se při setkáních na nejvyšších úrovních mluvilo. Velice mě to mrzelo, protože bych bývala ráda viděla i finské investice v naší zemi, ale na takové věci se musí pracovat, vypěstovat si vztah, získat si důvěru, na které pak lze stavět. Tam se neustále sjížděly nějaké delegace, parlament se tam vystřídal úplně celý, ale nemělo to ten dopad, který bych si bývala přála. I z dnešního pohledu je to velká škoda. Jak je známo, naše společnost, a je to neštěstí, trpí obrovskou mírou korupce, a to je absolutní tabu ve Finsku na jakékoliv úrovni, natož na těch nejvyšších. To je myslím základ toho, že to Finsko tak báječně funguje, státní správa skutečně pracuje pro své občany a je skutečně výkonná. Finské školství je mimořádné, světově uznávané jako jedno z nejlepších. My jsme jako úřad zpracovali specificky zprávu o systému finského školství, kterou jsme poslali k nám. Dostali jsme za ni dopis, že děkují, a tím to skončilo,“ poukazuje na promarněné příležitosti Dana Huňátová.
V roce 1993 se pamětnice stala velvyslankyní i pro Estonsko, kde Česká republika neměla trvale ambasádu. Znamenalo to především obrovský nárůst práce; do Tallinnu pravidelně dojížděla přes Finský záliv lodí. I zde však zpětně vnímá jistá pochybení. „V Estonsku byla velmi náročná situace, i když pro nás velmi příznivá, prezident Meri byl velkým obdivovatelem Václava Havla. Estonsko tehdy bylo ve velice složité situaci, hledalo samo sebe. Měli o nás velký zájem, brali nás jako svůj velký příklad. A tak, jak jsme nevyužili nabídku Finů, tak jsme nevyužili tu možnost být za chytřejší v Estonsku. Koukali jsme na ně trochu svrchu, a dneska se zdá, že je řada věcí, které bychom mohli Estoncům závidět,“ shrnuje Dana Huňátová.
Po pěti letech, v listopadu 1997, ukončila své působení v Helsinkách a Tallinnu a již v lednu 1998 odjela na další velvyslaneckou misi, tentokrát do egyptské Káhiry. Práce v zemi demokratické versus autoritářské se přirozeně velice lišila. Prezident Mubarak měl silné, pevné postavení a rád to dával najevo – choval se jako suverénní vládce velmoci. Této skutečnosti využívala celá jeho rodina. Do očí bijící byla míra korupce, která byla prakticky součástí fungování státu. Bez potřebných kontaktů bylo téměř nemožné čehokoliv dosáhnout.
Za nejpamátnější označuje Dana Huňátová plánovanou oficiální návštěvu premiéra České republiky, jímž byl tou dobou Miloš Zeman. Jeho náchylnost k alkoholu byla již tehdy pověstná, a to dokonce i u novinářů z Blízkého východu. A tak se stalo, že v Jerusalem Post vyšel článek, kde Zeman mimo jiné proklamoval, že by Palestince bylo nejlepší nahnat do moře. Pamětnici bylo jasné, že situace je vážná – návštěvy premiéra Egypta a Tuniska byly zrušeny a Dana jakožto oficiální reprezentantka České republiky se stala terčem kritiky a obávala se o svoji bezpečnost. Jistou míru nevraživosti jí dávali najevo dokonce i její egyptští přátelé.
Další velmi náročná až nebezpečná situace nastala po útoku na Světové obchodní centrum v New Yorku dne 11. září 2001. „Ta samotná událost pro mě byla šok, stejně jako rozsah a provedení, ale ještě navíc mě znepokojila reakce Egypťanů. Káhirou pochodovaly davy, jásaly a střílely do vzduchu. Tamní lidé z toho měli obrovskou radost. Já jsem z toho měla husí kůži. Byly to tisícové davy,“ vzpomíná Dana Huňátová.
Po skončení svého působení v Egyptě nastoupila pamětnice na post ředitelky Pražské kanceláře Sekretariátu OBSE. Poté zamířila na svoji další diplomatickou misi, a sice do malajsijského Kuala Lumpur. Z hlediska fungování státu vládl v Malajsii větší pořádek a disciplína, ale i zde převládala korupce a posty ve státní správě byly obsazovány na základě národnostního klíče. „Českou republiku v Malajsii nikdo neznal, Evropa pro ně byla víceméně jedna. Tím, že jsme se stali členy EU, tak nás brali jako součást té Evropy, se kterou chtěli spolupracovat. Pro mne osobně to byl velký rozdíl, protože konečně jsem se mohla účastnit všech jednání, která vedli kolegové z členských zemí EU. Předtím jsem se jenom dozvídala, o čem jednali. Teď jsem konečně byla v rámci EU, a to fungovalo na velmi přátelské, solidární bázi,“ přibližuje Dana Huňátová změnu postavení ČR, kterou jako velvyslankyně vnímala.
Po ukončení mise v Malajsii získala na ministerstvu pozici velvyslankyně se zvláštním posláním pro vědu a výzkum. Po dvou letech ji ministr Schwarzenberg jmenoval generální konzulkou v Chicagu, kam odjela v září 2010.
„Bylo to období po ekonomickém kolapsu 2008, Amerika se pomalu zvedala, i nálada byla příznivá, optimistická. Zejména první Obamovo období mi připadalo klidné. Já jsem měla dojem, že Barack Obama byl velice oblíbený, ale možná, že to také bylo ovlivněno tím, že jsem byla v Chicagu, a to je Obamovo město. On má výborný dar řeči, ale i Michelle dovede oslovit obsahem i formou. Oba jsou velice vzdělaní a inteligentní, s Michelle tvořili dokonalý prezidentský pár. Ty animozity mezi demokraty a republikány se vyhrotily až s nástupem Trumpa,“ hodnotí Dana Huňátová. Zažila zde také návštěvu tehdejšího prezidenta Václava Klause. „Při návštěvách působil sebejistě, byl vždy dobře připraven a informován o druhé straně. Jeho problém asi byl ten, že měl pocit, že je trochu důležitější, než skutečně byl, a možná ty svoje ekonomické znalosti a profesionální schopnosti přeceňoval. Ale v podstatě technicky vzato, jeho jednání bylo adekvátní situaci nebo postavení,“ domnívá se pamětnice. Po skončení svého působení v Chicagu se Dana Huňátová vrátila do Černínského paláce a v roce 2019 svoji diplomatickou kariéru po třiceti letech ukončila; poté se věnovala psaní svých memoárů.
Za zásadní šok poslední doby označuje Dana Huňátová vpád ruských vojsk na Ukrajinu 22. února 2022. „Byla jsem z toho naprosto zdrcená, zoufalá. Ten den jsem onemocněla covidem, bylo mi zle, měla jsem horečku, a přišla tahle zpráva. Dodnes to velice těžce prožívám, je to obrovská tragédie pro tu zemi i pro celou Evropu. Považuju to za největší tragédii od konce války v roce 1945. Já to vidím jako velice nebezpečnou situaci, která není zdaleka uzavřená tím, co se děje na Ukrajině. Mám permanentní obavu, kam se to vyvine, protože nikdo neví, co se v tom Kremlu odehrává a co se tam odehraje. Je to nesmírně nebezpečné pro všechny a nechápu, jak si to může někdo neuvědomovat. I když si říkáme, že jsme členy NATO, tak jsme v té první linii. Přijdou nám na pomoc, ale to bojiště bude na našem území,“ hodnotí situaci diplomatka s třicetiletými zkušenostmi. „Velice mně dělají obavy dezinformace, extremistické skupiny a názory. Jak je možné, že toto stát nezvládá, je úplně jiná otázka. Ale to, že Česká republika nepolevuje a drží tu linku pomoci Ukrajině, je strašně důležité. Můžeme tím získat i prestiž v rámci EU, kterou jsme ztratili nějakými, řekněme, klopýtnutími v minulosti,“ uzavírá pamětnice.
Příležitostně přispívá do nezávislého zpravodajského média HlídacíPes.org či na zpravodajský server Forum24. V roce 2019 byla Daně Huňátové ministrem zahraničí udělena v rámci prvního ročníku prestižní medaile Za zásluhy o diplomacii; mezi další laureáty patřila například Madeleine Albrightová, Karel Schwarzenberg nebo Jiří Dienstbier. V roce 2024 žila v Praze.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Dominika Andrašková)