Mikuláš Hulín

„Nakonec použili donucovací prostředky. A to tak, že jednou o půlnoci mě probudili a odvedli dolů do sklepa do cely, která byla vymalovaná na černo. Na zemi, jenom z takových prken, byla truhla. Říkám: ‚Na co?!‘ Nějaký kapitán povídá: ‚No když tě střelím, tak tam padneš!‘ Postavil mě čelem k okýnku. Viděl jsem, že venku krásně svítil měsíček. Řekl mi, že jestli s nimi nezačnu spolupracovat, tak že mě zastřelí. Ovšem já jsem měl už vyškolení z maďarské věznice. Od jednoho vedoucího – náčelníka rumunské kontrašpionážní služby z města Kluž. Byl jsem s ním rok v jedné cele a on mě školil, jak se pracuje ve zpravodajské službě. Takže jsem byl vycvičený, jak se mám chovat v kterých případech. A to mě de facto zachránilo, protože kdybych byl přijal a řekl – ‚ano, já půjdu‘ – tak by Rusové řekli: ‚No tak vidíš, tak přeci jenom: ty ses chtěl zpátky dostat, ty jsi maďarský špión atd.‘ – Jak to bylo obyčejně. [...] Teď mě postavil k oknu a zezadu říká: ‚Budu počítat do třech. Když neřekneš ,ano‘, tak tě zastřelím.‘ Já tam stál, vzpomněl jsem si na rodiče a na všechny příbuzné a litoval jsem, že takhle skončí můj život, v té cele. Slyšel jsem, jak za mnou najednou natáhl pistoli, položil mi ji u ucha a říká: ‚Vidíš, jak je studená smrt? Máš ještě vteřiny. Jedna. Dvě…‘ A teď tu třetí už jsem neslyšel, protože mě praštil pistolí přes hlavu tak, že jsem spadnul na zem a byl v bezvědomí. Potom jsem se probudil na chodbě, když mě nějaký seržant polil vodou. Řekl: ‚Ubrať‘ – Vzít ho. Zase mě odtáhli do cely.“

„To už bylo přímo na hranici. Dostal jsem rozkaz, že s mojí rotou budeme jako první útočit na Nižný Komárnik. Samozřejmě jsem měl rotu, ale nebyla plná. Poněvadž už mi posbírali zbytky z ostatních rot atd. Rota celá nebyla. Štábní kapitán Hynek mi řekl: ‚Hele, Hulíne, tady máš prapor, a když přijdete do té vesnice, tak musíš jako první na našem území vytáhnout náš prapor!‘ Říkám: ‚Ano pane štábní kapitáne! Rozkaz!‘ Teď si představte: nad ránem, my jsme stáli na okraji lesa před tou vesnicí Nižný Komárnik a já jsem tam ještě dával instrukce chlapcům, jak půjdeme do útoku atd. Napravo ode mě seděli naši automatčíci. Jejich velitel roty jim také dával rozkaz, poněvadž měli útočit na pravé straně od nás – od SPO. [...] Sto, dvě stě metrů odsud, do půl kilometru, měli Rusové minometku. Vzadu za námi. Teď si představte, že pustili dvě nebo tři miny přímo do prostřed našich chlapců – těch automatčíků. Na místě bylo zabito 20 chlapců. Myslel jsem, že tam z toho zešílíme. Teď to můj chlapec–spojka dostal do hlavy, že mu její vršek odletěl. Ještě udělal několik kroků a potom padnul. Měl jsem štěstí, že stál přede mnou, poněvadž kdyby ne, tak jsem to dostal já. Viděl jsem, jak ten můj chlapec–spojka padnul, tak jsem si hned zvolil jiného chlapce. Říkám: ‚Heleď, chlapče, budeš to a to atd.…‘ – co bude mít za úkol vykonávat jako rozkazy. On říkal: ‚Ano, v pořádku.‘ Tak jsme vyrazili do útoku na Nižný Komárnik. Přišli jsme na hranici a tam byli Němci tak dobře opevnění – byl tam takový trošku skalnatý terén – za těmi balvany se tak krásně skrývali. Já se dostal na nějakou mýtinu. Nemohl jsem se přes ni dostat přímo na ten kopec. Protože přes něj slézal asi pluk vojáků. Tak jsem si říkal, že je to hloupost: přes tu mýtinu to nemůžu hnát, ale že ji musím obejít z pravé strany lesem. Mezitím jsem poslal chlapce–spojku na levou stranu, kde byla rota automatčíků. Řekl jsem jim, aby oni na levé straně začali útočit, aby mě kryli, zatímco já obejdu kótu z pravé strany lesem, protože přes mýtinu nemůžu. Jenomže ten chlapec přišel – našel velitele roty v díře, skrčeného v zákopu. Řekl mu co a jak. Mezi tím naše rota zaútočila z pravé strany, obešli jsme tu mýtinu a nakonec se stalo to, že rota z levé strany začala pálit přes mýtinu po nás napravo. Dostali jsme se naproti sobě. Říkal jsem si – to je gól! Tohle není možné! Měli jsme tam ztráty, ale nakonec jsme se přece jenom dostali do Nižného Komárniku. Vytáhli jsme tam prapor. Nevím, jestli jsme byli první, nebo někdo jiný, kdo říkal, že byl první… Ale byli jsme jedni z prvních, kteří přišli do Nižného Komárniku a vytáhli prapor.“

„Byl jsem ve vězeňské nemocnici. Nosil jsem odsud mrtvé. Jak se říkalo, ven ze zóny – za ostnaté dráty. A tam jsem je pohřbíval. Ale dali mi nějakou tupou sekyrku a malou lopatku, ta se mi potom ještě zlomila, a s tím jsem kopal hroby. Měl jsem strašné mozoly. Tak jsem říkal: ‚Já tady u toho chcípnu! To není možné!‘ Protože s tímhle dělat… Prostě, že oni nemají nářadí, že s tím musím dělat a hotovo. Hrabal jsem hroby, ale hluboce jsem to neudělal, jenom trochu, abych to aspoň přikryl. Jednou, když jsem přinesl dalšího mrtvého, tak jsem s hrůzou zjistil, že ten hrob je rozhrabaný a ten mrtvý tam není. Byl jsem z toho úplně zoufalý, co to je. Vždyť byl mrtvý, jak se mohl odsud dostat?! Nebo kdo ho odsud vzal?! Zkrátka, bylo to v zimě, kolem byly lesy a vlci vyčíhli, že jsem ho tam pochoval, tak hrob rozhrabali a mrtvolu odtáhli. Jenomže padal sníh, který hrob přikryl, tak to nebylo vidět. Příště – jak už jsem to zjistil – tak jsem říkal, že když to tady takhle vypadá, co můžu dělat. Někde házejí mrtvoly do pece, tady budou chodit vlci a budou rozhraboval moje mrtvoly a odtahovat je do lesa. A tam je snědí… Nakonec mě vlci vítali, když jsem tu mrtvolu nesl. Poněvadž jsem ji jen formálně přikryl a oni už si udělali další práci.“

„Teď jsme přecházeli přes řeku. Byla zamrzlá. Za řekou byl hned les. Dostali jsme se do toho lesu a teď jsme z něj vypudili Němce. Ti utekli. Co bylo hlavní: náš úkol byl přeříznout hlavní ústupovou silnici z Bílé Cerekve směrem na západ. Německé jednotky už byly obklíčeny v Bílé Cerekvi. My jsme měli přeseknout hlavní ústupovou cestu. Dovedete si představit, že přeseknout Němcům hlavní ústupovou cestu, když tam byly ve městě obklíčeny asi dvě divize – Němci nasadili všechno možné, co měli, aby se obklíčené jednotky dostaly zpět… Bylo to v zimě. Večer jsme začali útočit, přešli přes řeku Ros', přes led. Mrazy byly pěkné, i sníh už byl pěkný, jak to chrupalo. Nad ránem jsme začali útočit od okraje lesa směrem na hlavní ústupovou silnici. Pochopitelně, že Němci za noc, když ustupovali z toho lesa, tam soustředili velmi silné jednotky. Na druhé straně silnice byl taky les. Tam soustředili tankové jednotky. Představte si, že my jsme přestupovali přes řeku Ros' a Rusové, kteří s námi měli držet přímou linii, zůstali vzadu a my vyšli dopředu. A ještě na nás pořád řvali, abychom postupovali dopředu.“