Marta Hudousková

„A teď si představte, že večer, asi v šest hodin, k nám přišel policajt. Nahoře jsem žehlila prádlo. Kluk přišel a říká: ‚Mami, pojď dolů, je tam policajt a něco ti chce.‘ Říkala jsem, prosím tě, co mě chce policajt. Tak jsem šla dolů a on mi říká: ‚Paní Hudousková, naproti váš soused prý v noci obtěžoval sestřičky a měl tam s nimi nějaký výstup.‘ Říkala jsem: ‚No já vím, že tam byl. Ale to je člověk, o kterém se ví.‘ – ‚A my bysme chtěli, abyste přišla zítra kolem desáté hodiny na stanici.‘ Říkala jsem, co tam budu dělat, dyť jsem u toho nebyla. A úplně jsem byla taková naprdlá, že mě otravuje a ještě v neděli. On věděl přesně, že v tuhle dobu je mše. Tak mě tam chtěl dostat, abych nikam nemohla odjet. Člověk někdy chce milosrdně zalhat a představte si, mě to nešlo do té pusy: ‚My jedeme pryč.‘ A na to on čekal. Na to on čekal, že se chystám do Prahy. A mě vám to nešlo do huby, abych mu řekla, že jedeme pryč. Čekal. Asi mě osvítil Duch svatý. A on se drbal a říkal: ‚Tak nepřijdete?‘ A já povídám: ‚No nepřijdu, protože se nemám o čem s vámi bavit. A jestli chcete, jděte do ústavu. Dneska slouží sestry, které s ním zažily nějaký výstup.‘ To víte, že tam nešel. Šla jsem se pak ptát, jestli tam byl. Nebyl? Pustili jsme si v devět Ameriku a už to tam říkali: ‚Zastavují lidi, zastavují auta, autobusy.‘ Jedem, v půl čtvrté ráno jsme jeli do Prahy.“